Zasloužená karma Vláďo. A místní proruské kolaboranty a zbabělce je třeba mít v paži.

A že jich ale je, co?

Je to zvláštní, pan Hewlit měl kdysi pěkný blog, psal docela dobře a vypadal úplně jinak. Zdá se mi, že to je naprosto jiný člověk, i stylem psaní a předváděním věčných nářků.

Já mám taky pocit, že se mu "cestou" stalo něco, co ho v dost veliké míře změnilo. Nevím, proč je dneska tak zatrpklý a závistivý, až škodolibý.

Řekl bych, že alespoň v případě Jacka Londona jste nebyl zrovna pozorným čtenářem . On věděl, že dobro a zlo jsou vcelku prázdné pojmy a podle toho psal. Většina jeho příběhů nekončí tak, jak píšete. Příklady? Třeba Moon face, A piece of steak, Lost face, atd. atd...

Já měl na mysli spíše jeho knihy pro děti, jako byl Bílý Tesák, nebo Volání divočiny. Jako malej kluk jsem žádné jeho "složitější" knihy nečetl.

Pane Vladimíre, máte neobyčejnou schopnost zaujmout a to i v případě, kdy s vámi zrovna nesouhlasím. Tenhle blog je obzvláště vypečený /jinými slovy obzvláště dobrý/

Díky, vlastně je to ale smutné čtení...

Naposledy jsem od něj četl blog o tom, proč neotevírá diskusi. A už se nedivím ničemu. Já se snad už nedivím ani článkům hlasatele Větvičky. Za blog karma.

Blogy bez diskuze nečtu. A přežít Hewlitovo vysvětlování je často přetěžké.

Ahoj!

Když zde píšeš o tom, kdo byli tví oblíbení spisovatelé dětské literatury když jsi byl kluk, tak se té zeptám na svého nejoblíbenějšího: Arthur Ransome.

Toho jsem jako dítě školou povinné miloval a hltal. A i jako dospělý po něm občas sáhnu. Mám všech devatenáct českých překladů jeho knih (on jich napsal třináct, ale šest z nich má i předválečné překlady, ve kterých se Nancy jmenuje Vlasta a Zmačkaný klobouk se jmenuje Tralaláček, Pokrývač Bob je opačně Bob Pokrývač, Peter Duck je Petr Kachna a Timothy je Timotej.

Snad dvacet let jsem se snažil zjistit, jak se úředně jmenovala Titty. Ani rodilí Britové mi nebyli schopni to říci. Psal jsem ten dotaz i na britské university na katedry anglického jazyka, ale neodpověděla mi. Až jednou v Římě jsem slyšel asi tak čtyřicetiletého Angličana, jak na svou asi tak šestiletou dceru volá "Titty, come here! ".

Hned jsem se ho na to zeptal a on mi řekl, že Titty je forma téměř nepoužívaného jména Leticia. A sám s úsměvem dodal, že ví, odkud to jméno znám a proč mě to zajímá:

" Asi jste v dětství četl knihy Arthura Ransoma, nemám pravdu?"

Mimochodem, psáno s malým písmenem a se "z" místo "s" Znamená v italštině slovo "letizia" české slovo "veselost".

Takže četl jsi i toho Ransoma?

Můžu se přihlásit? Mimochodem, před časem jsem si je ve velmi pokročilém věku zopakovala a potěšila jsem se.

http://tw.greywool.com/i/oY96r.jpg

Asi tak

O panu Hewlitovi a jemu podobných víme. Nechme je si honit ego o samotě. V té jsou, podle toho co okoli sdělují, jako doma.

Valiček a ego? To jde k sobě!

Není pane autore poněkud až prostoduché, brát za bernou minci pohádky z Vašeho dětství? Totéž pak, vycházet z toho, že kdokoli cokoli ,,vrhne" do tzv.vejného prostoru. A kdypak jste objevil svou hrdost na své češství, na které jste i Vy sem tam i ,,plival"

Literatura z dětství ale pomáhá formovat a fixovat postoj i pro pozdější leta. Možná, že dnes už ne, dnes je tomu asi jinak. Mě ale vyjmenované tituly utvrdily v základním smyslu pro čest.

Ta lepší auta by se nijak nemusela zveličovat, prostě odpor k nim je dán asi hlavně tím, že si to dá někdo dohromady s úplatky, za které se dostane z Ukrajiny ven i mladý muž. Někdo si zase může říct, kam se poděli všichni ukrajinští oligarchové, kteří zbohatli na ukrajinském lidu, místo aby se spíš starali po vyhlášení samostatnosti o bezpečnost před Ruskem. Nikdo totiž neznal a nezná Rusáky lépe, než Ukrajinci sami.