,,Zakuř si Žide, zakuř..."

Zavedu Vás do toho nejhoršího pekla. Zavedu Vás tam, kde se nacházela čistá esence zla. Zavedu Vás tam, kde lidský život měl menší cenu, než jedna cigareta…

Měli ho před sebou jako na dlani. Táhlo mu na šedesát let, ale jeho postava si stále uchovávala vše ze své výšky a pevného držení. Zastavil se a nezúčastněnému pozorovateli se mohlo zdát, že na někoho čeká.

Muži, kteří ho sledovali, však věděli, že nečeká. Za poslední tři týdny, už dobře věděli, že taková zastavení patří k jeho každovečernímu rituálu.

Z jedné kapsy vytáhl krabičku cigaret a z druhé zapalovač vyrobený z nábojnice do kulometu.

,,On ho pořád má...?!" vydechl jeden z mužů v autě překvapeně.

Muž stojící na jedné z mála tichých ulic Mexiko City si vložil cigaretu mezi úzké rty, naučeným pohybem odklopil vršek zapalovače ve tvaru kulky a zvláštním grifem, který se vyznačoval dvěma protočeními ozubeného kolečka nad kamínkem docílil toho, že jiskra zažehla benzínové výpary a od vzplanuvšího plamínku si konečně zapálil cigaretu.

,,Zakuř si ty svině nacistická. Zakuř...!", procedil mezi zuby stejný muž který se před okamžikem podivil, že Hans Gebke má u sebe stále stejný zapalovač jako ,,tehdy".

,,To jsem zvědavej, jestli by se za tohohle prevíta někdo pomodlil Jizkor (židovská modlitba za mrtvé)" , usmál se další z mužů.

,,Ani nevíš, kolik Židů by dalo pravou ruku za to, kdyby mohli být na našem místě...", zašeptal Jákob Silberstein. Už když vyslovoval poslední slovo, ocitl se ve vzpomínkách zase ,,TAM".

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Hej! Jákob!! Kde jsi ty židovský prase?!" , řval Hans Gebke do tmy baráku C - 105. Malý židovský chlapec rychle přispěchal ke dveřím, odkud křičel esesácký dozorce Gebke jeho jméno.

,,Násady! A dělej, přijela nová várka...!!"

Jákob už ani nedokázal spočítat, kolikrát se mu naskytl ten samý pohled. Nekonečné řady mužů, žen a dětí nastoupených jako moře vyplašených vrabců na popředí železničních vagonů určených původně pro přepravu dobytka.

Mnozí sotva stáli na nohou po nekonečné cestě z různých koutů Evropy. Každý byl jiný, stovky a stovky tváří, ze kterých už útrapy cesty smazaly vzdor a nasadily jim masky rezignace. Jedno však měli všichni společné.

Povinně připevněnou nášivku žluté barvy, ve tvaru šesticípé hvězdy.

Davidovu hvězdu...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Hans, ty zmetku! Tak rád bych dneska vyhrál, ale mám už tak málo peněz, že si nemůžu dovolit si vsadit..." , podsaditý blonďák, jehož vlasy však kryla přilba s ďábelsky lomenými dvěma SS, plácl Hanse Gebkeho po zádech.

,,Halo, Jurgene! Pojď sem ty starej všiváku. Hans bude dneska zase rozdávat cigarety..."

,,Á tak to si nesmím nechat ujít Tobiasi. Navrhuju támhle toho krpatýho a toho skrčka támhle vzadu...", ukázal Jurgen Plytke prstem do hloučku nových obyvatel koncentračního tábora Osvětim - Auschwitz II / Birkenau.

,,Takový chcípáci?! Vždyť ty klacky ani neunesou!"

,,No právě! Už mě nebaví čumět na to, jak se řežou normální chlapi. Ti chcípáci budou zajímavější..."

Zatím co na jednom  konci lidského ,,hada" byli vězni separováni podle pohlaví, věku a jak se zdálo, tak i podle celkové kondice, skoro na opačném konci se pár důstojníků a strážných bavilo tím, že uzavírali sázky...

,,Kouřil bys Žide?" , vyplivl Gebke jednomu z vybraných mužů zblízka do tváře. Musel se hodně sehnout, muž se žlutou hvězdou na prsou byl o hodně menší postavy. Nechápavě se na Gebkeho díval, hned na něho, hned na ostatní muže v uniformách a dokonce měl tendenci se i ohlédnout, jako by hledal odpověď na to, co se mu honilo jeho zmatenou a už notně ztýranou myslí.

,,Nerozumíš německy ty hovado jedno židovský?!" , zařval esesák vystrašenému muži do obličeje a ten, zcela šokován leknutím doslova nadskočil.

,,A - ano já rozumím , ale já ne..., totiž já nekouřím pane..." , děs v jeho očích, jako by jen přiléval oleje do ohně Gebkeho zvrhlé nátuře.

,,To nevadí Žide, že nekouříš, ale budeš, budeš...!, ukázal Gebke bradou směrem, kde se nacházely komíny táborového krematoria a všichni esesáci propukli v ďábelský smích.

,,A co ty, ty dobytku?! Ty kouříš viď?!, obrátil se Gebke k druhému z vybraných mužů.

,,Ano, kouřím...", hlesl ten, který byl výrazně mladší, než ten první, ale postavou byl také malý.

,,Tak to máš náskok tady nad tím...", znovu vystrčil Gebke svou arogantní bradu a ukázal jí na prvního muže.

,,Jákob, násady!!", křikl po té a mladý židovský chlapec, syn bývalého drážďanského lékárníka Josuhy Silbersteina, kterému bylo dvanáct let a který žil jen proto, že si ho Gebke ve své zvrácenosti vybral jako ,,ošetřovatele násad", přispěchal k oběma mužům svého, tak těžce zkoušeného národa a každému z nich vnutil do rukou po jedné násadě od krumpáče. Dobře věděl, co bude následovat. Gebke chlapce nutil starat se o násady ode dne, kdy výhrůžkou, že ho vlastnoručně utluče, donutil jeho otce, aby zachránil život svému synovi tím, že musel ubít svou ženu - Jákobovu matku. Toho dne umřela v Jákobovi duše...

,,Tak vy prasata", zašklebil se Gebke. ,, Tady je jedna cigareta a tady mám oheň", řekl a měl při tom v jedné ruce cigaretu a v druhé držel zapalovač vyrobený z náboje do kulometu...

,,Jenom jeden z vás přežije a ten si jí vykouří. Tak se do toho pusťte!"

Oba vystrašení muži na sebe nechápavě hleděli a netušili, co se po nich chce.

,,Tak co je? Jste hluchý, nebo si myslíte, že si dělám legraci?!"

,,Ale pane, já přeci nekouřím - říkal jsem vám to..."

,,Aha, tak to se musí napravit. Když nekouříš, tak se z tebe bude kouřit...!"

Hans Gebke vytáhl z uzavřeného pouzdra svou pistoli, beze slova namířil staršímu z mužů na hlavu a vystřelil. Současně s výstřelem se ozval mlaskavý zvuk kulky narážející na lidskou tkáň, drobnému muži nadskočily vlasy a to, co měl ještě před vteřinou v hlavě, měl spolu s krví najednou mladší z dvojice rozprsklé všude od hlavy až po prsa. Zasaženému muži podklesla kolena a zhroutil se bez hlesu tváří na zem.

O kus dál, směrem k čelu zástupu nových vězňů, tam, kde docházelo k selekci, stál jiný důstojník.

Kapitán Joachym Schulze byl voják. Tedy skutečný voják, ne jako ti, co byli tady okolo něho. Nebyl stejný jako oni. On, na rozdíl od Gebkeho a spol skutečně bojoval na frontě. Bojoval s nepřítelem, zabíjel ho, ale nikdy nešlo o civilisty. Z celé své duše pohrdal takovými, jako byl Gebke, kteří byli podle něho jen zvířata navlečená do uniforem. Na tom Bohem (ať už šlo o Hospodina, Jehovu, Alláha, nebo Otce) opuštěném místě se ocitl za trest. Jen pro jeho zásluhy v boji ohodnocené Železným křížem (Eiserne Kreuz - německé válečné vyznamenání), se mu dostalo možnosti, aby si vybral. Buď Východní fronta, nebo sloužit v Osvětimi. Vybral si se ctí Východní frontu. Potom se ale jeho ,,případ" dostal do ruky samotnému ministru propagandy Gobbelsovi...

Kapitán Schulze totiž odmítl vydat svým mužům rozkaz, aby postříleli civilisty z jedné francouzské vesnice, kde nikdo z obyvatel nechtěl prozradit, kde se skrývala skupina napojená na francouzský odboj. A tak si minstr Gobbels řekl, že si kapitán Schulze nezaslouží padnout se ctí v boji s Rudou armádou a naopak dal příkaz k tomu, aby byl převelen jako dozorčí důstojník do koncentračního tábora. Byl to jeho první transport Židů a jeho počáteční znechucení z praktik jeho vlastního národa, jeho Říše, za kterou bojoval, postupně přecházelo ve zděšení. Nechápal, čeho může být schopný člověk, který si říkal -,,německý voják". Se svou náturou se tak ocitl na tom nejhorším místě, na kterém mohl...

,,Co se tady děje? Kdo to střílel?", zeptal se Schulze ve chvíli, kdy dorazil k hloučku okolo poručíka Gebkeho. Stačilo mu ale k pochopení situace jen pár vteřin a poznámka jednoho ze strážných, který se jen vesele zašklebil a řekl -,,...to nic kapitáne, to jen Gebke zase rozdává cigarety..."

,,Ty prase jedno!" zasípal Schulze Gebkemu do očí. ,,Co si myslíš, že děláš?! Být na frontě, nechal bych tě zastřelit...!"

Bylo ticho, že by bylo slyšet myš, kdyby se rozhodla nadechnou. Gebke si v klidu zasunul pistoli zpátky do pouzdra a aniž by se na kapitána Schulze podíval, procedil mezi zuby -,, Klidně si na mě stěžuj, ale tady je ti ten tvůj Železnej kříž kulový platnej. Tady nejsi na předměstí Paříže..."

Schulze se otočil a se vztekem odcházel rozhodnutý, že si bude skutečně na poručíka Gebkeho stěžovat u velitele tábora SS - Obersturmbannführera Friedricha Hartjensteina. Kdybychom přeskočili určitý časový úsek, zjistili bychom, že si skutečně stěžoval. Krátce po té byl kapitán Joachym Schulze, držitel Železného kříže odvelen na Východní frontu, kde posléze padl...

Vraťme se ale k zástupu čerstvě přitransportovaných  židovských vězňů do Osvětimi.

Brána do pekla jménem Osvětim...

,,Ty! Dělej, pojď sem!", zařval Gebke na dalšího z nešťastníků v zástupu a vybral si nového ,,adepta" na souboj o cigaretu a o život. Obrátil se k mrtvole zastřeleného, nohou ho překulil a z pod jeho těla vytáhl násadu od krumpáče. Už na ní bylo prvních pár kapiček krve. Tu vrazil do ruky novému muži, zase vystrčil svou arogantní bradu, kterou ukázal tentokrát na chladnoucí tělo a procedil mezi zuby -,,A koukej se bít ty hovado, nebo si lehneš vedle toho tady..."

,,Nový" muž byl o poznání silnější, než ten zbylý z první dvojice a i jeho rysy trochu napovídaly, že bude z jiného těsta. Okamžitě se rozmáchl násadou a udeřil silně svého ,,soka" do levého ramene. Ten ani nestihl vykřiknout překvapením a s patrně prasklou klíční kostí okamžitě klesl k zemi.

Ve skupince esesáků to zašumělo a malý Jákob zavřel oči...

A tak mohl jen slyšet nadšené výkřiky Němců, bolestné úpění trpících a někdy tupé, někdy mlaskavé zvuky dřeva, dopadajícího na lidská těla. V jednu chvíli ucítil dokonce cosi teplého a lepkavého, co mělo jakoby pach kovu a co mu cáklo do obličeje. Nemusel se dívat, věděl přesně, co se děje. Zažil to už tolikrát. Jeho mladá, krutě zkoušená duše dokázala nalézt ve své paměti jen několik veršů modlitby Kadiš, které se tam uchovaly a ty si v duchu šeptal...

,,A to má být všechno?! To bylo nějak hodně rychlý. No, ale zasloužíš si jí - tak tady jí máš. Zakuř si Žide, zakuř...", řekl Gebke jedinému z mužů, který, ač sám zakrvavený a s obličejem rozbitým k nepoznání, dosud stál na klepajících se nohou. Gebke mu vrazil do rozseklých rtů cigaretu a připálil mu po dvojitém protočení kolečka svého zapalovače, vyrobeného z náboje do kulometu. Zbitý, ale živý muž stál, násada, kterou právě ubil k smrti člověka, který mu nikdy nic neudělal, mu ležela u nohou a neměl ani sílu na to, aby dokázal vdechovat kouř. Ten se mu dostal do plic asi ve chvíli, kdy to nečekal a to ho rozkašlalo. Esesáci, kteří si právě rozdělovali peníze z uzavřených sázek na vítěze, k němu vzhlédli a mohli už jen vidět, jak mu cigareta vypadla z rozbitých úst, spadla na zem a on sám padl hned za ní a svým tělem ji přikryl.

,,Có ty chcípáku?! Takhle ty si vážíš dárku ode mě?! Tak jo, když si chceš hrát taky na mrtvolu..."

PRÁSK!!

Suché třesknutí, kouř z hlavně Gebkeho pistole a na zemi se mísily mozky dvou mužů. Jednoho ubil ten druhý a druhého zastřelil ten, který vraždu toho prvního přikázal...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jákob Silberstein otevřel oči...

Od té chvíle u kolejí v Osvětimi uběhlo dvacet let. Jákobovi bylo nyní třicet dva a byl členem ,,mokrého" komanda izraelské tajné služby Mossad. Dalšími členy komanda, kteří byli právě ve dvou autech v Mexiko City s ním, byli Re ´uven Chofi, Nachum Halevi, Jicchak Šavit a Dani Dagan.

Byli to oni, kdo měli za úkol zpracovat informace, které se k nim dostaly, vymyslet a naplánovat a nakonec i provést odplatu za smrt mnoha lidí jejich národa.

Měli zabít Hanse Gebkeho, který si nyní říkal Raul Boske.

Právě ho sledovali, jak dokuřuje a věděli, že zítra touhle dobou už žádnou cigaretu kouřit nebude. Snad si některý z těch mužů vzpomněl na slova ředitele Mossadu, Me ´ir Amita, která k nim pronesl při přidělení úkolu -,,...nikdy se nikdo nedozví a ani nesmí dozvědět, že jsme to byli my, tedy doslova vy, kdo nesl pochodeň pomsty. Vaše jména nebudou být moci nikdy oslavována ve spojitosti s tímto záslužným činem, za který by na vás měli být hrdí všichni synové a všechny dcery státu Izrael. Věřte však, že i při zachování tajemství se jednou, až přijde váš čas, jistě najde celá kopa kamínků, které vám s vděčností budou přinášet na hrob ti, kteří budou mít tu čest znát pravdu..."

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Hans Gebke se právě chystal jít spát. Ten zvuk ho překvapil. Jeho žena Elke zemřela před dvěma roky a od té doby v jeho domě nebylo nikoho, kdo by otevřel kromě něj nějaké dveře. Teď ale jasně slyšel, jak zavrzaly panty u dveří v přízemí. Zrovna ráno si říkal, že je musí promazat. Bylo mu jasné, že v domě je někdo cizí. V tu dobu, v roce 1963, byl sice pořád silným mužem, ale už byl také mnohem opatrnější a moudřejší a tak ve chvíli, kdy si uvědomil, že jeho revolver leží v šuplíku v přízemí, nepokoušel se o žádné hrdinské kousky a sáhl po sluchátku telefonu.

Telefon byl však hluchý...

Nestihl vůbec zareagovat. Než se dvakrát nadechl, držely ho čtyři páry rukou. Bojoval ze všech sil, ale svaly na pažích mladých mužů z týmu Mossadu, svaly, které byly zakalené v pekle písku a bojů Negevské pouště, mu nedaly vůbec žádnou šanci. Pátý pár rukou mu vpíchl injekci s jedem do stehenního svalu.

,,Násadu od krumpáče tady dnes nemám, nechal jsem obě v baráku C - 105 Hansi...", řekl Jákob Silberstein v němčině a k jeho profesionální cti je nutné dodat, že ani necítil žádné velké potěšení z Gebkeho výrazu úleku, přecházejícího do zděšeného poznání...

Ten výraz pochopení v očích, kdo že to k němu přišel a kdo na něm vykonal trest spravedlivé odplaty, mu v očích zůstal i po několika minutách, kdy už jeho oči nic vidět nemohly...

Synové Izraele vykonali svou povinnost a jeden z nich - Jákob Silberstein, kdysi malý židovský kluk, který musel nosit za tyranem Hansem Gebkem dvě násady od krumpáče, nyní mladý, silný muž a člen ,,mokrého" komanda Mossadu, mohl konečně dopovědět poslední verš Kadiš, který tehdy v táboře Osvětim nikdy nedopověděl...

,,...ten, jenž zjedná mír na Svých výšinách, ať zjedná mír i nám a celému Izraeli a řekněte - Amen..."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

P.S. - Jde o povídku a mou pisatelskou fabulaci. Podle jednoho mého ,,zdroje" se ale takové věci v koncentračních táborech opravdu děly. Lidé by neměli na jisté skutečnosti zapomínat...

Skutečná jsou jen jména velitele koncentračního tábora v Osvětimi, ředitele Izraelské tajné služby Mossad, kteří v popisované době opravdu těmto uskupením veleli a slova liturgie Kadiš. Jakákoliv podobnost s dalšími skutečnými osobami, nebo operacemi Mossadu je proto čistě náhodná... V.K.