Všechny cesty vedou do Říma. I když tam musíš zabít...

Šli jsme po něm už od roku 1995. Tehdy nám zmizel  z očí krátce po bitvě o bosenské město Brčko a jeho poslední údajný pobyt byl znám právě nedaleko u řeky Driny...

Foto - V.K.

Jmenoval se Ďuryč, byl plukovníkem a měl na svědomí hezkých pár životů bosenských muslimů. Veškeré pátrání na území válkou rozbité bývalé Jugoslávie nevedlo nikam a slehla se po něm zem. Pátral po něm kde kdo, ale marně. Dokonce se proslýchalo, že už ani nemusí být naživu. A potom přišla ta zpráva.

Ďuryč žije!

Měl jsem tehdy ,,rozpracovaný" jeden zdroj v Římě. O co šlo, není důležité, důležité bylo, že jsem od něho jednou dostal zprávu, jestli mě zajímá někdo, kdo se jmenuje pravým jménem Ďuryč. V den domluveného kontaktu jsem dal vědět, že mě pan Ďuryč zajímá a že budu ,,uznalý" za každou informaci, kterou mně můj zdroj (to je hloupé slovo, říkejme mu třeba Pietro) předá. Asi bych měl vysvětlit, jak je to se schránkou a dnem kontaktu. V mojí branži se to v dnešní době jen hemží samými technickými serepetičkami, dnešní zpravodajská práce už je čistě o datech v digitální podobě - ať už si pod tím představíte cokoliv.

Já jsem ale tak trochu vlk samotář a nejraději pracuji po ,,staru". Pořád ještě mám se svými metodami výsledky a nehodlám je měnit. Pořád se svými kontakty funguji přes ,,mrtvé schránky", pořád věřím víc tomu, co vidím, než tomu, co mně tvrdí, že vidím nějaká změť digitálních dat na obrazovce počítače.

S ,,Pietrem" jsme měli zavedený jednoduchý systém. Když se vždy v úterý, okolo desáté hodiny dopoledne, objevila krabička od cigaret značky Marllboro skroucená tak, jak je někdy při vyhození kuřáci kroutí, na vrchu v jednom určitém odpadkovém koši poblíže Fontány di Trevi, znamenalo to, že na mě čeká zpráva v kostele Sv. Ondřeje - Chiesa di Sant´Andrea delle Fratte. Potom už jen stačilo zajít do onoho kostela a tam, v sedmé řadě od oltáře, v hlavní chrámové lodi, jsem v lavici poklekl  k modlitbě a sepjal ruce. Během ,,zbožného" rozjímání stačilo jen předstírat, že si urovnávám v kleku pomačkané kalhoty a prsty zajet na spodní stranu, věky a koleny věřících ohlazeného prkna. Tam jsem nahmátl malý čtvereček papíru, který putoval při dalším urovnávání kalhot zcela plynulým pohybem za ponožku. Chvíle modlení, rozjímání, potom vztyk, ještě jeden poklek namířený směrem k oltáři, prst v kamenné nádobce se svěcenou vodou, znak kříže na svém těle a už jsem byl zase venku v žáru Římských ulic.

Ve ,,firemním" bytě na Via Confalonieri, poblíž Piazza Mazzini jsem papírek rozbalil. Byl to jeden list - stránka z Bible a na první pohled by na ní nikdo nehledal nic zvláštního. Mně ale stačilo ohřát papír nad zapalovačem a už se, alespoň mně, ten kus papíru tak obyčejný nezdál. Sem - tam, pod některými písmeny se objevila tečka, která se až ohřátím stala viditelnou. Ten trik je starý jako špionáž sama. Stačí jen vymačkat šťávu z citronu a něčím, třeba špičkou párátka namočenou do šťávy, udělat pod žádoucí písmena tečky. Šťáva z citronu po pár minutách uschne a není viditelná. Stačí ale jen papír nahřát nad zapalovačem - a...

Samozřejmě, že písmena nebyla označená tak, aby dával text po jejich přečtení nějaký smysl, tak primitivní to zase nebylo. Měl jsem s Pietrem dohodnutý určitý kód. Číslo stránky z Bible bylo klíčem ke kódu.

Tak třeba dejme tomu, že Pietro uložil vzkaz na stránce č. 154. Vždy druhé číslo, tedy v tomto případě číslo - ,,5", znamenalo, že když bylo na stránce z Bible označené citronovou kůrou nějaké určité písmeno, že mám odpočítat páté písmeno ve směru textu a teprve to je to, které ,,platí". A tak jsem si prostě jen zakroužkovával  každé páté písmeno od ,,citronové" tečky a když jsem byl hotový, stačilo jen písmena v kroužku složit do slov. Pokud by stránka z Bible měla číslo třeba 29, odpočítal bych od ,,tečky" devět písmen a ono deváté bylo zase to ,,pravé".

Snad je to jasné.

Konspirace si ale vyžadovala mnohem víc. Stávalo se, že Pietro pro mě žádné zprávy neměl, ale chtěl mně dát jen vědět, že je v pořádku a to vždy pohodil zkroucenou krabičku ne od Marllborek, ale od cigaret Lucky Strike. Stačilo jen si na okraji Piazza di Trevi koupit zmrzlinu a její obal jít přirozeně odhodit do odpadkového koše. Byla tam krabička od Lucky St.? Fajn, projdu se a jdu domů. Je tam krabička od Marllborek? Fajn, troch pobožnosti mně neuškodí - hybaj do kostela Sv. Ondřeje pro zprávu...

A potom tady byla otázka, jak budu předávat naopak já zprávy Pietrovi. Zase snadné jako facka. Stačilo jen vložit stejným způsobem označený (citronovou šťávou, klíč ke kódu bylo druhé písmeno v datu vydání) výtisk novin La Repubblica do kapsy u saka a v jedné nejmenované restauraci  na della Trinita dei Monti, nedaleko paláce Villa Medici, ho nechat ležet na stolku, nedaleko té úžasné, zakrslé palmy, která je (pokud se nemýlím, tak dodnes) ozdobou tohoto podniku.

Nikdy jsme si s Pietrem netelefonovali, nikdy jsme si neposlali žádný mail. Nebylo toho třeba.

A najednou se Pietro nabízel, že mně zjistí, kde hledat Ďuryče.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Začal jsem mít ten divný pocit už tehdy, když jsem odcházel z restaurace na dei Monti, kde jsem nechal noviny se zprávou pro Pietra, že - ano, chci Ďuryče a chci ho brzy. Nejdříve jsem si myslel, že je jen jeden, ale za chvíli jsem přišel na to, že má společníka. Měl jsem dva ,,stíny", jak se v hantýrce těm, kdo vás sledují , říká.

Vyzkoušel jsem pár triků, abych se přesvědčil, že jdou opravdu po mně a nebylo co řešit. Netušil jsem, kdo jsou ani pro koho pracují, ale udělal jsem tu chybu, že jsem se je nepokusil setřást, ale ve své pýše a zvědavosti jsem chtěl zjistit, kam až budou ochotní zajít.

Byli ochotní...

Drželi se mě úspěšně asi hodinu, tak jsem si mohl prohlédnout a zapamatovat, že jeden měl pevné boty  a hodinky, za které by leckterý profesionální voják dal tři prsty pravé ruky. Ten druhý se držel dál a jediné, co mně na něm utkvělo v paměti, byl jeho styl chůze. Nadnášel se na špičkách, jako by právě slezl z paluby lodě. Oba snědí, ale to tady v Římě je každý. Ne každý ale má postavu a styl pohybu, který už z dálky křičí - ,,byl jsem voják!!!"

Nešlo mně do hlavy, kdo na mě ty dva amatéry nasadil a proč, vždyť byli průhlední, jako mýdlová bublina a právě ta jejich primitivita mě ukolébala.

Mea culpa!!

Když zmizeli, udělal jsem pár zkoušek, jestli jsou opravdu pryč, nebo jestli je nevystřídal někdo jiný, ale nikdo za mnou těsně před zavřením dveří z metra nevystoupil, nikdo se za mnou neobjevil v uličce Via Rossetti, kam jsem prošel obchůdkem z Via Quadrio. Prostě zmizeli.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stačilo jen udělat pár kroků v ulici, kde jsem měl byt a věděl jsem, že něco je špatně. Zaútočil jen jeden, ten druhý se prostě jen díval. Byli oba zticha a ani jeden nevystřelil.  Ten, co zaútočil, měl v ruce nůž. Krásný ,,vyhazovák" a bylo vidět, že s ním umí zacházet. Nebyl čas na přemýšlení, proč, kdo, nebo za co. Neměl jsem diplomatické krytí, byl jsem cizincem v cizí zemi, navíc jsem prováděl řekněme ,,zpravodajskou" činnost a dostal jsem se do průseru. Navíc jsem u sebe neměl zbraň. Musel jsem se přenést v myšlenkách o pár let zpět, do jiného města a jiné země, kde jsem byl jako, řekněme člen ,,mokrého týmu", který měl za úkol udělat trochu špinavé a mokré práce...

Proč ,,mokré"? No a už někdo viděl suchou krev...?

Zkontroloval jsem si postavení toho, vzdálenějšího a když jsem viděl, že se ani nehne a jen hlídá ústupovou cestu, soustředil jsem se na borce s nožem. Mohl jsem se sice rozeběhnout směrem k blízkým, ale hodně dlouhým schodům, ale do schodů se špatně utíká a nakonec, neznám blbější smrt, než dostat nožem do zad...

Držel nůž v pravačce a jeho špičku měl namířenou směrem odzdola nahoru. Tušil jsem ale, že to na mě jen hraje a měl jsem pravdu. Vytočil loket a bodem zamířil na můj krk. Naznačil jsem úhyb doprava a měl jsem ho ,,na lopatě". Jeho ruka s nožem šla ,,za mnou" a já se jen přikrčil a vykryl jsem levou rukou dráhu nože. Pravačku jsem ohnul v lokti a dostal tak dlaň na vnější stranu jeho ,,bodné" ruky. Chytil jsem ho za zápěstí, vytočil ho a zatáhl dolů. Současně jsem dlaní levé ruky nasadil páku na jeho loket a zatlačil vzhůru. Ukročil jsem pravou nohou dozadu do strany a dostal jsem se tak vlastně za něj. Pak už stačilo jen pravou rukou táhnout, levou tlačit pořád nahoru a ukročovat stále dozadu. To už jsem ale viděl, že do té doby přihlížející společník útočníka ztratil klid a blížil se k nám. Frajer s nožem už ležel na zemi, já klečel na něm, jeho pravá ruka byla podle úhlu k nepotřebě a jeho nůž jsem držel ve své dlani pro změnu já. A bylo mně jasné, že jak se k nám blíží druhý z chlápků, že ještě zdaleka nemám vyhráno.

Zachránil mě míč. Normální dětskej míč na hraní. Začal poskakovat dolů ze schodů a tak svým zvukem rozhodil chlápka, který se ke mně blížil, že udělal tu chybu a ohlédl se směrem ke schodům. Nahoře na konci schodů byl slyšet dětský výskot. Věděl  jsem,  že druhou šanci mít nebudu. Prsty levé ruky jsem našel místečko za uchem chlápka, co ležel pode mnou. Našel jsem to jedno z mála míst, kam lze na hlavě člověka zabodnout nůž a jedno z mála míst, kde ho ten nůž bezpečně zabije...

Druhý chlápek se právě otáčel hlavou zpátky od míče ke mně. To už jsem měl nůž z rány za uchem prvního útočníka vytažený a jako dělová koule jsem se řítil na chlápka číslo dvě. Právě před sebe napřahoval pravačku s teleskopickým obuškem, jenže já, jak jsem útočil odspoda nahoru, tak jsem byl níž, než počítal. Dostal jsem se těsně k němu a povedlo se mně udeřit ho čelem do obličeje. Jak padal dozadu, bodl jsem ten den podruhé. Tentokrát těsně pod klíční kost, tam, kde je jedna z tepen...

Odvedl jsem tehdy v Římě ,,mokrou" práci a měl jsem pěknej průser. Můj ,,chlebodárce" se mohl pominout, já musel sbalit kufry a zmizet. Jak se později ukázalo, ti dva byli Srbové z bývalé polovojenské jednotky a vyvstala tak nutně otázka, jestli to byl Pietro, kdo mě přivedl ,,pod nůž", nebo jestli se ke mně dostali jinou cestou. To jsem se už nikdy nedozvěděl.

,,Pietro" odmítal navázat kontakt s někým jiným a moje agentura o tento zdroj informací přišla. A to byla škoda, protože jsme od něj dostali pár dobrých tipů na lidi, co měli skrze imigranty z Maroka dost blízko k síti al - Kajdá. Jak říkám, pěknej průser a to ani nemusím snad zdůrazňovat, že o Ďuryčovi už také nikdo neslyšel.

A pak že všechny cesty vedou do Říma...

P.S.: Dovoluji si jen podotknout, že jde o mnou vymyšlený příběh, sepsaný do podoby krátké povídky. To jen, kdyby někdo měl pocit, že jsem se už dočista zbláznil... :-))