Monolidi – co s nimi…?

Nechci se pouštět do nějakého zevšeobecňování, ale myslím si, že většina z nás nějakého toho „monolida“ zná. Někdo má tu smůlu, že ho má v těsné blízkosti, třeba v rodině, někdo o něm jen slyšel. Osobně mám dilema – co s ním…?

.

Já jich znám několik, některé osobně, některé z doslechu a některé dokonce i z prostoru iDNES.cz. Vyznačují se většinou urputností, s jakou dokáží vždy a za všech okolností svou monolidskost dokázat. Zajímavé je, že je jim většinou úplně jedno s kým a komu ji dokazují, kašlou na situace, na vhodnost či nevhodnost, mnohdy i na slušnost.

Monolidé se vyznačují tím, že vždy, za všech okolností a při každé příležitosti stočí hovor na jedno jediné jejich monotónní téma – proto jim říkám „monolidé“. Jejich témata bývají různá, co kus, to originál. Někteří dokáží hodiny a hodiny žvanit o své práci, jiní o svých koníčcích, někteří o jiných národech, třeba o Židech, někteří stále dokola vyprávějí jedny a ty samé příhody, které je v životě potkaly.

S takovými lidmi se nedá zajít normálně na pivo, na kafe, nebo jen tak do parku na lavičku. Ať se s nimi začnete bavit o čemkoliv, vždy a během maximálně deseti vět dokážou téma hovoru stočit jinam, tam, kam oni chtějí. Nedá se s nimi bavit o „normálních“ věcech, debaty podobného rázu považují za ztrátu času.

Já mám například jednu známou, která pracuje jako dětská zdravotní sestra v jedné velké pražské nemocnici. Ať se s ní začnete bavit o čemkoliv, třeba o počasí, během minuty se dostanete k volnému času, k jeho využití, k volnému času, který s pěkným, nebo ošklivým počasím tak nějak souvisí a najednou slyšíte nářky, že ona ho má velmi málo, vždyť je samá služba, takže je jí vlastně jedno, jaké je počasí, to u nich v práci nehraje roli a když už jste u té práce…

A najednou jste na celý zbylý rozhovor tam, kde Vás chtěla celou dobu mít…

Další můj známý je zarputilý rybář. Což o to, také mě tohle téma zajímá, ale že bych ty šupiny musel řešit furt…?

On ano, doslova!

Ten je dokonce ještě urputnější a ani nečeká na téma, které třeba nadhodíte Vy, sám si poradí a první co od něho při příležitosti setkání slyšíte je – „… to ti musím říct, v sobotu jsem byl na Berounce a …“

A vy už víte, že ho máte plné zuby už po pár větách a jen hledáte příležitost, jak se vymluvit a hovor s ním ukončit.

Člověk si na jednu stranu říká, že by měl být slušný, vyslechnout známého, přítele, kamaráda, jenže kdyby k takovému hovoru došlo jednou, dalo by se to vydržet, co ale dělat, když je takový KAŽDÝ váš společný hovor?

Jak jsem nakousl i zdejší prostředí blogů a diskusí – také máte několik zdejších favoritů – monolidí? Já ano. Vyznačují se tím, že dokážou pod jakýkoliv článek, na jakékoliv téma, nasadit v diskusi totálně mimo mísu téma příspěvku jimi oblíbené, ať už jde o našeho prezidenta (velmi vděčné téma…), o Rusy a vše s nimi související (ještě vděčnější, než prezident Zeman…), o „zlotřilé“ Židy a každý prd, který se na území jimi spravovaném udál, případně skončí u islámu a moudrosti pana Okamury.

Zkrátka to vypadá, že monolidi jsou všude!

Můžu se Vás zeptat, jaké s nimi máte zkušenosti Vy ostatní a případně Vás požádat o radu, co s nimi děláte? Jak se třeba bráníte jejich monožvanění, máte nějaký fígl, jak je ukočírovat bez toho, abyste se jim museli raději vyhýbat?

Každou radu beru, sem s ní!

.