Kdy se „TO“ zlomilo? Pamatujeme si dobu nepsaných pravidel, která už neplatí?

Dnes vládne naší zemi snaha sestřelit současnou vládu. Mnozí to kvitují, mnozí ne, ale asi jsme všichni zapomněli na jedno – na kulturu, na slušnost, na potřebu se dohodnout…

.

Trochu jsem se zamyslel nad současnou neutěšenou situací v naší, hlavně politické společnosti. A došlo mi něco, co už ani nevnímáme, něco, na co jsme si zvykli a už nám to většinou vůbec nepřijde divné, nevhodné, nesmyslné.

Došlo mi, jak jsme v průběhu několika málo roků rezignovali na požadavek, aby politici v prvé řadě řešili problémy fungování naší země, problémy jejího, pokud možno růstu. Přestali jsme řešit kultivovanost prostředí, ve kterém žijeme, už nás nepřekvapují záležitosti, které kdyby se staly ještě před pár lety, bychom tehdy považovali za nehorázné, za potřebné odsouzení, a hlavně – za hodné naší pozornosti.

Dnes už celé řadě z nás vůbec nepřijde divný fakt, že na to, aby se jeden politik zbavil křesla, je dobrá i cesta přes jeho, sice dospělé, ale stále děti. Na druhou stranu mnoho z nás nechává klidné, že ten politik podle všeho spáchal podvod.

Zvykli jsme si na to, že na Hradě sedí člověk, který prakticky při každém svém veřejném vystoupení, provede nějakou sprosťárnu, dopustí se neslušnosti, před několika roky nevídané.

Zvykli jsme si na to, že opoziční strany místo toho, aby řešily svůj vlastní smysluplný program, řeší programy svých politických rivalů. Dokonce mnoho z nás dokáže v tom či onom případě souhlasit s fenomény dneška, před pár lety nemyslitelnými.

Kdo si před deseti – patnácti roky uměl představit způsob a použité prostředky politického boje, jakých jsme svědky dnes? Kdo si před deseti – patnácti roky uměl představit, že si politici půjdou takovým způsobem po krku, jako je tomu dnes?

Kdy došlo k onomu zlomu, od kterého jsme ochotni tolerovat politikům manýry, za které by se v minulosti nemusela stydět snad jen sicilská mafie?

Přišlo to s panem Paroubkem, kterému se svého času říkalo buldozer, mafián z RaJe a podobnými nelichotivými přezdívkami, které měly poukazovat na jeho ne zrovna vytříbenou politickou kulturu?

Nebo to bylo už dříve, nebo naopak později?

Umí si někdo představit, že by si šli podobným způsobem, jako si jdou politické strany po krku dnes, šli svého času po krku politici v dobách minulých?

Když si člověk vezme třeba jen mnohdy kritizovanou opoziční smlouvu, kterou kdysi uzavřely ČSSD a ODS, zastoupené tehdy pány Klausem a Zemanem. Nebyla to v kontextu dnešního marasmu nekulturnosti doba, kdy byla od vrcholných politiků vidět jasná snaha domluvit se…?

Ano, pan Zeman i pan Klaus už dnes nepředstavují sami nějaký vzor taktu, obzvláště v případě toho prvního z nich to platí takřka na 100%. Jejich doba je pryč, a bohužel s tou dobou odešla i doba zápasu programu proti programu. Dnes tu máme dobu neurvalých soubojů, dobu podrazů a kriminálních případů a policejního vyšetřování zasahujících do nejvyšších pater politiky.

Máme tu dobu, kdy když už si oponenti nevědí rady, jak zatočit s protivníkem, jdou na něj skrze jeho rodinu. Máme tu dobu, kdy jakoby v pomatení smyslů politici řeší otázky svého ega a osobních zisků. Kdy se to stalo, že jsme umožnili vládnutí tragickým figurám, stínům kdysi politikům, kteří měli co říci?

Kdy se to stalo, že jsme začali trpět fakt, že naši poslanci a senátoři řeší ve své pracovní době jen otázky svých žabomyších politických, mezistranických válek, které probíhají na úkor řešení skutečných problémů naší doby?

Co budeme ochotni a schopni strpět za dalších deset – patnáct let?

Budou v té době normální vyloženě války mezi politiky, budeme svědky ještě větší dekadence politické a společenské kultury?

Trochu se bojím toho, abychom v té době ještě prstíčkem nehrabali po časech, kdy prezident „jen“ urážel novináře a koho se mu namanulo, po době, kdy nám jako premiér vládnul člověk vyšetřovaný „jen“ z dotačního podvodu, po době, kdy nebylo vůbec jasné, zda došlo, nebo nedošlo k únosu rodinných příslušníků některých politiků. Po době, kdy se opozice snažila vládu „jen“ sesadit hlasováním v parlamentu.

Je to jako onen pověstný salám – pomalu a nenápadně se odkrajuje kolečko po kolečku a jen málokdo si asi uvědomuje, že jednoho dne bude salám pryč celý.

.