StB kdysi zasadila semínka, kterým se dodnes stále daří…

V dnešních dnech se opět dostal díky panu Nohavicovi na přetřes problém zvaný StB, spolupráce s ní, nespolupráce, čest, odvaha, zbabělost a nutnost. A mně to nedá…

.

Včera mě zaujal blog kolegy blogera, pana Vodvářky, který se rozumně a bez zbytečných emocí zamyslel nad skutečností, že někdo, jako pan Nohavica je na seznamu spolupracovníků StB, respektive se zamyslel, kdo z nás a zda vůbec někdo má právo za to ostravského barda soudit. V diskusi pod jeho opravdu dobrým blogem mě zaujala hláška jednoho diskutéra, který tam doslova uvedl – „škoda, že tu není JH“.

Měl tím v úmyslu tak trochu bodnout směrem k někomu, o kom se domnívá, a nejen asi on, že byl a je snad horší, než býval a je pan Nohavica.

Měl tím samozřejmě na mysli kdysi také blogera a jak to tak vypadá, tak i kdysi diskutéra, pana Jiřího Hermánka. Píšu kdysi, protože se tento pán v diskusích v poslední době neukazuje. Nevím, jestli se diskusně „vybodoval“, nebo zda se nezúčastňuje dění na blogu IDNES.cz z jiného důvodu.

Důležité je, že pan Vodvářka psal ve svém článku o metodách StB, jaké metody tato zločinná organizace kdysi používala k „přesvědčování“ lidí, aby jí byli nápomocni v její doslova protilidské činnosti. A pan Hermánek, jak je zde všeobecně známo, je prý veden ve svazcích StB, jako její spolupracovník. To znamená, že je v podstatě na stejné úrovni, jako je nyní často protřásaný Jarek Nohavica.

Jak pan Vodvářka ve svém blogu naznačil, doba byla vymknutá z kloubů a z dnešního pohledu není tak úplně fér, házet všechny vedené ve svazcích StB do jednoho pytle. Jiná situace asi může každého z nás potkat, pokud ve svazcích StB najdeme jméno konfidenta, který nám osobně, nebo někomu blízkému v rámci činnosti StB prokazatelně ublížil, nebo jméno někoho, kdo byl prokazatelně ve spolupráci s StB z vlastní iniciativy aktivní, což někomu konkrétnímu udělalo ze života peklo. Takový člověk si samozřejmě naše odsouzení zaslouží.

Jak ale víme, že k takovým lidem patřili nejen pan Nohavica, ale i pan Hermánek…?

Většina diskutujících pod blogem pana Vodvářky se shodla na tom, že by se nemělo odsuzovat Jarka Nohavicu za podpis, když nikdo z nás neví ani zbla nic o tom, jak k tomu tehdy došlo, když nikdo z nás neví, pod jakým tlakem tehdy byl, když nikdo z nás nemá žádný důkaz, že by pan Nohavica někomu, krom dnes jeho samotného, svým podpisem ublížil.

Jak se říká – nesuď člověka, v jehož botách jsi nemusel udělat ani krok…

Myslím si, že v drtivé většině nemůže nikdo z nás na 100% vědět, jak by se zachoval sám v případě, kdyby se dostal mezi mlýnské kameny moci StB. Až na pár lidí zde v diskusích, kteří prý ten tlak zažili na vlastní kůži a kteří i přes výhrůžky zůstali pevní, je tady myslím většina, které by asi mohl odpovědět jen Ježíš, který kdysi prý řešil podobné dilema viny a kamení...

Co má s tímhle vším společného pan Hermánek?

No, hodně.

Ani o tehdejších důvodech, proč pan Hermánek podepsal spolupráci s ďáblem, ani o tom, zda to mělo vůči někomu přímý negativní dopad, nikdo z nás neví vůbec nic. Lidé v diskusích mu často jeho jméno ve svazcích dávají „sežrat“, chovají se k němu, jako by byl on sám zaměstnancem tehdejší Státní bezpečnosti. A on je vlastně zatím jen na té samé úrovni, na jaké vidíme Jarka Nohavicu – jeho jméno je vedeno jako jméno spolupracovníka StB.

Proč ti samí lidé měří různým lidem odlišným metrem? Proč jsou ochotni na straně jedné projevit toleranci k minulosti pana Nohavici, přitom nejsou ochotni projevit stejnou toleranci vůči panu Hermánkovi?

Aby bylo jasno, pan Hermánek mi posloužil jen jako příklad, lidí, kteří se dostali na seznamy StB je mnoho a u většiny z nich netušíme, co je k tomu tehdy vedlo, respektive, jaký tlak, na jaký citlivý bod jejich života byl tehdy vyvíjen.

Někteří lidé dávají do souvislosti Nohavicovo jméno ve svazcích StB a jeho přijetí medaile od ruského prezidenta Putina. Já osobně si myslím, že jde o dvě odlišné věci. Pokud by to ale spolu souviselo, tak snad jen v případě, že by na něj dnes někdo znovu vyvíjel StBácký tlak výhružkou, že pokud medaili v Moskvě nepřijme, tak z jeho minulosti zveřejní něco dalšího, co by se mu nelíbilo. Na tom by nebylo ani tak hrozné, že bychom se mohli na něj něco ošklivého dozvědět, ale horší by bylo, že by to znamenalo, že metody StB, ta semínka, která kdysi mezi všechny naše občany tato hydra zasadila, znovu klíčí.

Klíčí a rostou stejně, jako jsme zažili v momentě zveřejnění tak zvaných Cibulkových seznamů, tedy dokumentů, svazků, kde si mohl každý najít jméno každého, nebo skoro každého, spolupracovníka StB. Dodnes si myslím, že zveřejnění těch seznamů bylo chybou, bylo pokračujícím zlem, protože si nemyslím, že by ty seznamy někomu ve skutečnosti přinesly něco dobrého.

Přinesly jen zase nenávist mezi lidi, znovu otevřely bolavé rány, do kterých nasypaly sůl a místo toho, aby je nechaly jednou pro vždy spát, použily je znovu k tomu, co uměla StB nejvíce – rozdělit lidi strachem, nenávistí a zlobou. Asi nikdo už nespočítá, kolik lidských tragédií působení StB kdy přineslo, a to jak v době jejího tehdy legálního působení, jako i v době, kdy jsme si bláhově mysleli že už na nás nemá ten zlořád vliv.

Má a je stále v nás, proto umíme k jednomu cítit toleranci a druhého bychom za úplně stejnou věc nejraději viděli viset na kandelábru.

Jediní, kdo se tím mohou bavit, jsou ti skuteční pachatelé zla, tehdejší důstojníci StB, nebo politici, kteří tehdy tyto důstojníky úkolovali.

A my, místo toho, abychom se soustředili na tyto hnací hřídele zla, řešíme jednotlivá kolečka, která se musela často otáčet bez své vlastní vůle a možnosti s tím cokoliv udělat. Jako bychom zapomínali na to, že spousta lidí, vedených v seznamech StB jako spolupracovníci, byli de facto stejnými oběťmi toho hrůzného soukolí, jako ti, na které měli donášet.

Když to označím vojenskou terminologií, kterou jsem se kdysi jako voják, pracující s výbušninami učil, tak musím konstatovat, že když chci vyřadit dokonale a na co nejdelší dobu nějaký důležitý stroj protivníka, musím v prvé řadě eliminovat hnací jednotku. Kolečka se dají vyměnit snadno, ale výměna hnacího ústrojí většinou znamená větší průšvih.

Nebombardujme tedy jednotlivá kolečka, ale položme si ty správné otázky – kdo byli a kde jsou dnes lidé, co tvořili hnací hřídel? Jak můžeme tyto potrestat, eliminovat, pokud vůbec? Jak se dá zajistit, aby už nikdy neměli vliv na naše životy?

Pliváním na Hermánky, nebo Nohavici, toho fakt nedocílíme…

.