Kim prý hrozí, že jaderná apokalypsa může začít každou chvíli…

Už se z toho stal tak trochu kolorit, z těch výhrůžek, kterými „rakeťák“ Kim častuje celý svět. Celý svět si láme hlavu co s ním. Možná je recept hodně jednoduchý…

.

Začnu trochu oklikou. Kdysi jsme na učňáku měli týpka, který dělal všechno proto, aby nebyl oblíbený. Arogantní až hrůza, vytahoval se na slabší, podlézal silnějším, lidi posuzoval výhradně podle toho, kdo měl jaké boty a oblečení. Rozumějte, to bylo v dobách, kdy každý, co měl na nohou třeba totálně rozdrbané Pumy, nebo Adidy, byl něco jako král i když to mohl být s odpuštěním úplný debil.

No a tenhle náš spolužák, říkejme mu třeba Petr, se jednoho dne rozhodl, že bude šikanovat jednoho našeho dalšího spolužáka – Frantu. Franta měl třicet kilo i s postelí, nebyl ani rváč, ale měl jednu vlastnost, kterou nad Petrem vynikal. Byl docela obstojný psycholog – amatér.

Když na něj ten pacholek Petr nastoupil, chvíli Frantovi trvalo, než mu došla trpělivost. Celý den v dílnách toho zmetka nechal, aby se na něj vytahoval, až to došlo do fáze, kdy po něm Petr něco chtěl, už nevím co, a Franta mu řekl, že – „…leda hovno“.

Na to šikanista Petr pochopitelně zareagoval výhrůžkou, že pokud nebude po jeho, dostane Franta na budku.

A víte, co Franta udělal?

Pomalu, ale o to pečlivěji si sundal z nosu brýle, uklidil si je do pouzdra a strčil do šuplíku k nářadí. Místo nich z toho šuplíku vytáhl kladivo a porozhlédl se okolo, jako by si očima proměřoval okolní prostor, pak se rozkročil čelem k tomu kreténovi Petrovi a do očí mu řekl – „… tak fajn, frajere, začni…“

A víte, jak to dopadlo? Frajírek Petr stáhl ocas mezi nohy a začal belkotat, že mu Franta za to nestojí  a bla bla bla. Pak se otočil a zmizel z dílny pryč.

Proč Vám to tady vyprávím a hlavně proč v souvislosti s tím severokorejským tajtrdlíkem?

Jednoduše proto, protože ty jeho kecy o atomové apokalypse, kterou prý co nevidět rozpoutá, apokalypse, která by znamenala hlavně jeho vlastní totální zničení až vyzmizíkování, mají asi tak stejnou váhu, jako měly kecy kdysi dávno toho našeho Petra. I on se v podstatě ze všeho nejvíce bál toho, že by mu někdo čelem a bez bázně řekl - „… tak fajn, frajere, začni…“

 .