Když čert kálí na jednu hromadu…

Nevím, v jaké konstelaci byly hvězdy v pátek 18.8. 2017, ale muselo to být něco hodně divného. Povím Vám o dvou událostech té noci, jedné jsem se stal přímým účastníkem, tu druhou si bohužel „vyžral“ až do dna jeden můj známý…

.

Začnu tou, u které jsem osobně byl. Jeden můj kamarád se ve svých osmačtyřiceti letech rozhodl, že se (podruhé) ožení. A tak jsem byl ještě s dalšími třemi kamarády pozván na jeho rozlučku se svobodou. Hezké to bylo, jedlo se, pilo se, v jedné pražské restauraci. Já pil málo, jednak moje tělo trpí slabší cukrovkou, a navíc mě druhý den čekal úkol dopravit autem mou rodinu i s tchýní na oslavu narozenin k jedněm příbuzným. Takže já měl jen jednoho malého panáčka na přípitek a několik málo piv – desítek.

Moji kamarádi se tak při zdi držet nemuseli, a tak nepili desítku, ale svijanskou třináctku a panáky do nich padaly, jako kameny do vody.

Když nás okolo jedenácté večer z restaurace vyšoupli, byl jsem nejstřízlivější. A co se nestalo, jeden z našich kamarádů sedl na tramvaj a odjel, zbyli jsme tři. A jeden z nás, bohužel stotřicetikilový macík, neustál hladinku chlastu v krvi a rozhodl se už před restaurací, že bude spát na chodníku…

Tak jsme ho s kamarádem (s tím, co zapíjel svou svobodu) vzali každý pod jedním křídlem a táhli jsme ho na Palmovku na stanici autobusu, s tím, že s ním pojedeme až na Prosek a slavící kamarád, protože žije na Kladně, u něj přespí, neb žena našeho opilce prý není doma, ale někde na chatě…

Člověk míní – Pán Bůh mění…

Zmožený kamarád, říkejme mu třeba Jaroušek, se cestou na autobus rozhodl, že se mu chce čurinkat. Byl odveden (odtáhnut) ke křoví, a když zvednul hlavu, aby se podíval na hvězdy, hlava byla zamotána a už jsme všichni tři letěli mezi roští. Mě to stálo krvavý šrám na noze…

Jako na potvoru přijel autobus ne nízkopodlažní, ale se třemi schody na palubu, což se ukázalo pro našeho kulturně zmoženého kamaráda i pro nás, jeho podpěry, jako neřešitelný problém. Táhněte sto třicet kilo mrtvé váhy do třech schodů…

Autobus odjel bez nás.

Jako nejstřízlivější jsem se vydal k nedaleko stojícímu taxíku, protože v jeho žlutém střešním světle kynula naše jediná naděje.

„Dobrý večer, šéfe, prosím vás, máme problém. Kamarád se nám strašně ožral, nemůže na nohy a my ho nutně potřebujeme dostat na Prosek…“

„Bude blejt…?!“

„Nebude, jen nemůže na nohy…“

„Tak fajn, dotáhněte ho sem, já na to stanoviště autobusů nemůžu, a já vás na ten Prosek hodím…“

Na Proseku jsme našeho kamaráda vytáhli z taxíku, prošacovali jsme ho a z jeho kešeně předali taxikářovi peníze, přeci jen to nebyla naše vina, tak ať si to andělíček zaplatí. Pak jsem taxikáře poprosil, aby ještě chvíli počkal, že pak hodí domů mě…

Sotva jsme Jarouška opřeli o strom, zjistili jsme, že není schopný nám říct, ve kterém vchodě bydlí. Uvědomili jsme si, že si vlastně ani my nepamatujeme, v jakém vchodě toho dlouhého paneláku bydlí, přeci jen jsme u něj byli naposledy někdy před třiceti lety, od té doby jsme se vždy scházeli někde na chalupě, nebo všude možně, jen ne u něj.

Kamarád, slavící svou nastávající svatbu (v té chvíli už totálně střízlivý…) tedy podržel Jarouška opřeného o strom a já jsem se se svítícím mobilem v ruce vydal pátrat po domovních zvonkách u jednotlivých vchodů, kde najdu jeho jméno. Než jsem stačil cokoliv najít, ozvalo se od stromu volání o pomoc…

„Ty vole, Vláďo, dělej, pojď sem!!!“

„Co je, co se děje?“

„Von chce někam jít…“

A vážně, Jaroušek se se svými sto třiceti kily skoro rozeběhl směrem k parkujícím autům, o jedno se opřel a zašmátral někde poblíže poklopce.

„Ty vole Jardo, přece nemůžeš ochcávat cizí auta?!“

„Hhhh, nmužžžu. Dommmo žžžena, nemužžžuspát.“

„Jak – doma žena, ty vole jeden?!“

Vyjeknul kamarád, co si myslel, že u Jarouška v klidu přespí, protože poslední vlak na Kladno odjížděl někdy za dvacet minut z druhého konce Prahy…

Pak, jako zázrakem nevytáhnul Jaroušek z poklopce to, s čím my kluci močíme, ale z kapsy vylovil klíče a to auto, o které byl opřený, si odemkl. Byla to jeho dodávka, s třemi sedadly vepředu.

Stačil nám s druhým kamarádem jeden pohled a bylo jasno, náš problém byl rázem vyřešený…

Narvali jsme Jarouška do jeho auta, krásně se natáhl na těch třech sedadlech, klíče jsme mu hodili na podlahu skoro pod sedačku, to aby ho nenapadlo někam odjet a běželi nazpátek k taxíku. Taxikář se dobře bavil, prý už viděl všelicos, ale vidět tři stárnoucí voly, jak řeší problémy, které jinak spíše řeší dvacátníci, to ho dost pobavilo.

Když se dosmál, kopnul do vrtule a fofrem nás odvezl směrem k Vltavské, odkud měl jet kamarádovi vlak na Kladno. Kamarád celou cestu v taxíku nadával, že to bylo přeci jeho „štando“, že takhle měl být nalitej on a ne Jaroušek, že mu tu opici ukradnul. Dojeli jsme na Vltavskou, náš oslavenec se vydal na vlak a mě odvezl taxík konečně také domů. Myslel jsem si, že tím to skončilo – omyl…

Druhý den, těsně před desátou dopoledne mě pípla v mobilu SMS od kamaráda z Kladna, píšu ji v plném znění…

„Ahoj draku. Tak teď jedu teprve domu, ten vlak nejel. Lidi tu nadávali, tak sem musel k ségře do Jindřišský  samozřejmě jsem pěkně zmoknul. měj se…“

Takže kamarád, slavící svou rozlučku se svobodou musel jít pěšky z Vltavské až do Jindřišské ulice, v dešti, kde přespal u sestry a domu na Kladno dorazil až dopoledne druhý den. Jak s ním, tak se mnou doma pro pozdní příchod nemluvila ani klika od záchodu, já byl navíc skrze svou zakrvácenou nohu podezříván, že jsem se někde s někým serval.

A Jaroušek? Ten se v autě pár hodin prospal, pak našel na podlaze ty klíče, auto zamknul, vzpomněl si, kde bydlí a odešel dospat domů. Jeho choť spala, tak ani nevěděla, v kolik hodin přišel a tak s ním klika od záchodu mluvila…

Jak se říká pro dobrotu – na žebrotu…

…………………………………………………………………………………...................

Ten druhý příběh té noci však dopadnul daleko hůř…

Jeden můj jiný známý vyjel v deset večer s rodinkou čítající tři malé děti a ženu, svým autem na dovolenou do Itálie. Někde v Rakousku mu auto vypovědělo službu, snad prý převodovka, či co. Zavolal si odtah zpět na české hranice, od hranic jeli domů taxíkem, tam si vzal své služební auto, jeho šéf mu mailem zaslal povolení k používání služebního auta v zahraničí a vyjeli znovu směr Itálie. Ani si neumím představit, ani vlastně si to představovat raději nechci, co se muselo dít, ty nervy musely být peklo. A tak se stalo, že v tom zmatku do toho služebního auta, co jezdí na naftu, natankoval omylem to, co tankoval do svého soukromého vozu – benzín. Dojeli pár kilometrů a konečná – tentokrát definitivní…

Myslím, že to bude nejdražší dovolená jeho života – zaplacený pobyt, který nevyužije, taxík a odtah, (netuším, jak to má s pojistkou…) a ve finále bude muset zaplatit opravu motoru služebního auta, které jelo několik kilometrů na benzín, místo na naftu…

Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si říkal, že když čert sere, tak fakt na jednu hromadu a že zaplať Pánu Bohu jen za jednoho ožralého kamaráda, než řešit to, co čeká toho druhého známého…

Hezký, a pokud možno úspěšný den Vám všem, kdo jste měli tu trpělivost a dočetli jste až sem.

 .