Cherchez la Femme - Co bude dál (Nebezpečný příběh pro velký holky)

Nevím kolik bylo hodin, ale určitě už byla noc. Už jsem neměla sílu brečet. V hlavě, kromě bolesti od úderu, zmatek a hrůza. Přišel ještě jednou, přinesl kýbl a postavil ho do rohu. Do pusy mně nacpal dva suchý rohlíky a z pet – lahve mně dal napít vody.

Pak na mě hodil nějakou deku a já – káča pitomá, mu v tu chvíli  řekla - ,,díky“. On neřekl nic a odešel.  

Začínal se u mě projevovat ,,stockholmský syndrom“. Někde jsem o tom četla. Šlo o to, že kdysi ve Stockholmu došlo k loupeži v bance. Lupič, nebo jich bylo víc (to už si nevzpomínám) byl v bance nějaký čas obklíčený policií i s rukojmími. Ty rukojmí byly po nějaké době tak zblblý, že jedna z nich se dokonce do lupiče a vraha zamilovala. Prý je to z hlediska lidské duše a vyrovnání se se stresem přirozená věc… 

Usnula jsem a probudil mě až ranní chlad. Strašně mě bolely ruce v ramenou a celé tělo mě svědělo a pálilo. Došourala jsem se ke kýblu a použila ho na to, k čemu jsem ho tam měla. Kolik bylo hodin jsem pořád nevěděla, ale bylo už docela světlo. Najednou jsem uslyšela za dveřmi hluk. Seděla jsem opřená o zeď a byla mně zima. Protože jsem měla ruce svázané za zády, nemohla jsem se ani pořádně zabalit do deky.  

Zase tam stál a prohlížel si mě. 

,,Dneska na tebe ani nemám chuť. Smrdíš kotě…“ smál se mně do očí, ale najednou, jako když utne. Vyndal z pod bundy můj prak. 

,,Cos jako myslela, že děláš ty děvko?! A vůbec, proč jsi to do mě chtěla napálit? To jsi mě chtěla -,,tímhle“ zabít?? Vy ženský jste fakt na palici…!“ 

,,Divil by ses kamaráde“, povídám mu. 

,,Zeptej se Bána, co se dá s takovou hračkou dělat…“ 

Ani nevím, proč jsem mu to vlastně řekla. Snad jsem chtěla u něj vzbudit obdiv, či co já vím. Člověk někdy prostě něco plácne, vzít zpátky se to nedá a výsledek se třeba ani nedostaví. 

Tentokrát se dostavil… 

Vyvalil na mě oči, mrknul jimi znovu na prak ve své ruce a pak je přimhouřil při pohledu upřeným zase na mě. Možná se mně to jen zdálo, ale fakt to vypadalo, že se na mě dívá najednou tak trochu jinak. 

,,Kecáš…“, vydechl, ale bylo vidět, že mu vrtá v palici, že by to mohla být pravda. 

,,Proč bys to dělala?!“ 

,,Protože všichni kurvíte lidem život! Bán byl ten, kdo tak zřídil Jakuba Tluchoře. A ty jsi ten, kdo takový jako je Kuba ženeš každej den, no spíš noc, takovejm sviňákům jako byl Bán rovnou do cesty… 

,,Ty jsi fakt magor“, řekl a švihnul mě gumou praku přes hlavu. 

,,No, oni ti už Bulhaři ukážou, kde má kanec díru…!“ 

Buch, cvak – cvak a byl pryč. Ani mně nedal nic k jídlu a pití. Přemýšlela jsem, až se ze mě kouřilo, jak se z toho všeho dostat. Bylo mně jasné, že jestli mě fakt prodá Bulharům, tak je to moje ,,konečná“. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že ze mě za krátko udělají hadrovou panenku. Ať už drogama, nebo fackama. Taky jsem si vzpomněla, jak jsem jednou v televizi viděla něco o tom, jak bulharský pasáci zacházejí se svýma ,,ovečkama“. Jak byla nějaká ta chudák holka neposlušná a oni jí pálili po celým těle rozpálenou žehličkou. Nakonec jí myslím utopili ve vaně… 

Tak to ne! Musím se z toho dostat! Jenže jak? Dveře vypadaly pevně, okénko pod stropem bylo moc malý na to, abych se jím protáhla a jediné předměty, které jsem měla okolo sebe, byl kus starého koberce, deka a obyčejný plechový kýbl. S tím moc kouzel nenadělám. Zase jsem v sobě našla slzy, o kterých jsem si myslela, že už je nemám. Modlila jsem se k Bohu, ve kterého nevěřím, aby mně pomohl. 

Měla jsem kliku a Bůh se asi zrovna kouknul z okna… 

Mohlo být odhadem tak po poledni, když se znovu otevřely dveře. 

Josef! 

Stál tam, díval se na mě a v rukou držel kartonovou krabici. Jak se později ukázalo, byla v ní bageta se šunkou a sýrem, pomeranč a pet – lahev s vodou. 

,,No, tebe bych tady nečekala…“, byla jsem opravdu překvapená, jak se ale zdálo – on ne. 

,,Tak co hlavinka krásko? Bolí, bolí…?“ 

Najednou mně to docvaklo. Ten, koho jsem zahlédla ve zpětném zrcátku parkujícího auta a ten, kdo mě bacil po hlavě byl on – Josef! 

,,Proč jsi to udělal? A čím? Hlava mně bolí, to je fakt.“ 

Položil krabici na zem a mlčky si nadzvednul košili. Za pasem kalhot měl zastrčenou pistoli. 

,, Mohl jsem tě sfouknout nadobro, taky jsme o tom s Patem uvažovali. Prachy se ale mají točit a mrtvá bys nám byla na hovno. To víš, Patrik to neví, ale já jo. To ty jsi sejmula Bána viď?! To sis myslela, že tě nechám oddělat někoho dalšího, kdo mě platí?“ 

Šklebil se na mně jako blbeček a já pochopila, že jestli jsem doufala v to, že by mně mohl z tý šlamastiky nějak pomoci, tak jsem se šeredně spletla. 

,,Ty jsi už fakt úplně v prdeli Pepíku! Chtěla jsem takovým, jako jsi ty pomoct tím, že odstraním tu hnusnou pijavici Patrika. Tobě už ale nikdo nepomůže…“ 

,,Tak omyl kočko, jestli je tady někdo v prdeli, tak jsi to ty. Vzpomínáš na naší poslední debatu? Na to, jak jsem ti říkal, že když není zbytí, musí člověk dělat i kurvu?! Tak teď poznáš sama, jak chutná život děvky!“ 

Očividně mu to, co se na mě chystá, dělalo radost. Byl to hnusnej parchant. Něco mě ale napadlo. 

,,Tak poslouchej panáčku! Ty mně hezky pomůžeš z týhle díry ven. Jestli ne, řeknu Patrikovi, že jsi bral od Bána prachy za ,,lízing“ Jakuba. Sám jsi říkal, že by se mu to dost ,,nelíbilo“. Udělat mně nic nemůžeš, to bys to od Patrika schytal taky. Jsem pro něj investice, sám jsi řekl, že mrtvá jsem vám ne hovno…“ 

,,Holka, ty jsi fakt úplně pitomá! Nebo spíš máš za úplnýho vola mě viď?! Kdybych tě nechal zdrhnout, tak bych musel zahrabat svojí prdel asi tak sto metrů pod zem a ještě bych se před Patrikem neschoval… Odskákal bych to možná ještě víc, než za Jakuba a Bána. A nedělej si iluze, i když Patovi něco o ,,líze“ Jakuba povíš – myslíš, že ti to bude věřit?!  

Tobě, která jsi mu mířila na palici prakem?! 

Ne děvenko! Bude věřit mně, protože jsem to byl já, kdo mu tu jeho palici zachránil. Teď je mně ale fakt líto, že jsem tě tou pažbičkou neřachnul víc. Dřív než Pata napadla ta hovadina s Bulharama. To víš, já osobně z toho kšeftu budu mít asi kulový. Jediný, co z toho mám je to, že jsem na Patově ,,žebříčku“ povylezl o pár stupínků výš. No, ale to konec – konců taky není k zahození…“ 

Měl pravdu, zmetek jeden. Byla jsem fakt v řiti. Ale jak se říká – nikdy neříkej nikdy… 

Napadlo mě to zničehonic. Seděla jsem v rohu místnosti. Byla jsem zády opřená o zeď a nohy jsem měla pokrčené v kolenou. Josef přišel až ke mně a když přede mě pokládal tu krabici s jídlem, stál přesně před mýma nohama a zády k protější zdi. 

Riskla jsem to a oběma nohama jsem vykopla. Jak byl sehnutý směrem ke mně, zasáhla jsem ho do pravého ramene. Kdyby nebyl trouba, jen by ho to asi posadilo na zadek. On se ale v překvapení začal zvedat a já jsem vykopla ještě jednou. Tentokrát to ,,koupil“ do kolen a protože se už od prvního kopance snažil získat ztracenou rovnováhu – ztratil jí úplně. Rozhodil ruce v marné snaze čehokoliv se zachytit a pozadu padal na zeď, kterou měl za zády.

Na tuto kapitolu navazuje dějově kapitola s názvem - ,,Cherchez la Femme - Naděje umírá poslední", která je k vidění zde na mém blogu ve ,,starších článcích" a lze se na ní mrknout i prokliknutím odkazu na ,,související článek" kousek pod odkazem na karmu. Tím se kruh uzavírá a toto je vše, co z mé detektivky - ,,Cherchez la Femme " můžete zatím číst. Ten, koho kapitoly zaujaly a chtěl by znát další osudy mojí hrdinky - zdravotní sestry Sylvie Lhotové ( která se pomalu, ale jistě stává psychopatickou osobností), musí si počkat, až jestli se mně podaří ,,vnutit" rukopis nějakému nakladatelství a až moje práce dostane podobu opravdové knihy. Doufám, že se tak stane a bude možné, abyste si dočetli knihu do konce. Jestli  jsem právě  někoho naštval, tak se omlouvám, ale nemůžu zde ,,udávat" celý rukopis. Takový by mně potom už nikdo nevydal. Z toho důvodu - pro tuto chvíli - konec. Díky za pochopení. V.K.