Cherchez la Femme - Šelma (Nebezpečný příběh pro velký holky)

Moje dvojče mě opustilo a já jsem si najednou připadala přes svou každodenní samotu ještě opuštěnější. Mámu to doslova skolilo. Stáhla se do sebe a ani já, jediná, koho ještě na celém světě měla, jsem nedokázala tu strašlivou prázdnotu, kterou po smrti  táty a teď i Ireny v sobě měla, vyplnit.

Prak, kterým se dá zabít...

A já jsem zase dostala chuť zabít! Tváří v tvář smrti nevinné Ireny, jsem pocítila tu palčivou touhu zabít, zničit a zašlapat do prachu všechny šmejdy, co jich jen na světě je. Bylo mně líto, že Skála a jeho kámoši už to mají za sebou. Tak strašně jsem toužila vidět je umírat – jednou, po druhý, po stý… 

A potom jsem si všimla málem zapomenutého lístku s telefonním číslem… 

Tentokrát jsem za každou cenu chtěla, abych to byla já, kdo určí kdy a hlavně kde k tomu dojde. Byla jsem tak naivní… 

,,Tak proč to kočko nevysypeš hned?! Já už se o toho magora, co Kubu zmasil postarám, o to se neboj…“ 

Bylo jen dobře, že jsme spolu mluvili po telefonu a ne tváří v tvář. Byla jsem docela vystrašená. Pokoušela jsem se mu nabulíkovat, že vím a že mu povím, kdo Kubu zbil.Tvrdila jsem mu, že mně to Jakub v jedný slabý chvilce v nemocnici řekl. Přišlo mně to logický a jak se zdálo, jemu taky. Já jsem ale pro větší věrohodnost své ,,legendy“ dělala, že mu to jméno jen tak neřeknu a že za to budu chtít nějaké peníze. Jeho svět stál a padal na prachách a zdálo se, že moje argumenty pro ,,obchod“ spíš pochopí a bude mně věřit. Jen jsem nevěděla, jak to navlíknout, aby se z něho stal snadný terč. Vím, že to je jako z laciný detektivky, ale já husa pitomá jsem si s ním nakonec domluvila schůzku v podzemních garážích u Hlavního nádraží. Domluvili jsme se na nedělní časný ráno – na pátou hodinu. Vymluvila jsem na to, že v sedm hodin musím být už ve špitále na denní službu. Taky jsem si říkala, že nad ránem bude frája utahanej po noční ,,směně“ u svých oveček, víc než já, která se normálně vyspím. Měl by mít pomalejší reakce a tak by to mělo být snadný. 

No jo no, jsem husa pitomá… 

Stála jsem opřená zadkem o nějakého Forda. Měla jsem na sobě džíny, zelenou bundu a na hlavě kšiltovku. Pod ní jsem měla schovaný vlasy a díky brýlím s lehce kouřovými skly jsem ve studeném světle zářivek podzemních garážích vypadala jako mladej, štíhlej chlap. 

Přišel po čtvrt na šest. Zastavil se v místě, kde ústila chodba výjezdu do vlastního prostoru garáží. Tak tam tak stál a já jsem cítila zase ten známý pocit v podbříšku. Byl to pěknej mužskej, ale mně nejvíc rajcoval fakt, že je zcela v mých rukách a neví o tom… 

No, jak už jsem řekla, byla jsem husa pitomá. Stála jsem ve stínu sloupu mezi dvěma auty. Prak už byl připravený a kuličku jsem držela v ,,kůžičce“. Na rukách jsem měla zase latexový rukavice a zbývalo jen zamířit a natáhnout gumu. Jenže se mně zdál být moc daleko. Já sama jsem nechtěla opouštět přítmí stínu a tak zbývala jen možnost, že se přiblíží on ke mně. 

,,Patriku, tady jsem!“ 

Zavolala jsem na něj a udivilo mě, jak se můj hlas ztrácí ve velikém prostoru garáží. Okolo stojící auta úplně pohltila zvuk a ozvěna tady nefungovala. Nebyla jsem si jistá, jestli mě mohl slyšet. 

Slyšel mě… 

Pomalou chůzí se vydal směrem ke mně. Vypasovaný sepraný džíny, hnědá kožená bunda a pod ní krémová košile s rozhalenkou. V duchu jsem propočítávala vzdálenost. Hlavou se mně míhaly zmatené obrazy. Viděla jsem v duchu  Jakuba, kterého tahle lidská veš pásla. Takový, jako Patrik jsou odpovědní za to, že Jakub dopadl tak, jak dopadl. No, možná by skončil stejně, osud je osud.  

Další představa… 

Měla jsem rázem před očima Irenu. Mladou, krásnou a usměvavou. Tenhle obraz vystřídalo uvědomění, že Irena už není… 

Dvacet kroků. 

Patnáct. 

Deset. 

Zvedla jsem levou ruku s prakem, jehož vidlici  zcela zaplňovala Patrikova hlava. Začala jsem pravou rukou napínat gumu a začalo se dít několik věcí najednou. Ozval se zvuk jedoucího auta. Jelo z vrchu, z ulice do garáží a při zatáčení mu pískaly pneumatiky. Bezděky jsem mrkla očima do směru ústí chodby a přitom jsem ve zpětným zrcátku auta, vedle kterého jsem stála, zahlédla pohyb. Než mně došlo, že to musí být někde za mnou, bylo už pozdě. 

Svět vybuchl a přestal pro mě existovat.

Pokud Vás děj kapitoly zaujal, najděte si ve ,,starších článcích" na mém blogu předchozí díly mojí detektivky, které začínají vždy slovy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu), ať víte, o co vlastně jde...