Cherchez la Femme - Chuť roste (Nebezpečný příběh pro velký holky)

V budově byl už alespoň dvacet minut klid a já jsem věděla, že moje chvíle se blíží. Vyšla jsem z kabiny a malinko jsem pootevřela dveře do chodby. Dveře od Bánovi šatny byly jen asi šest metrů daleko a měla jsem je jako na dlani.

Takovým prakem se dá i zabít...

 Stáhla jsem si punčochu přes obličej a do levačky jsem vzala prak. Opřela jsem si opěrku o předloktí a do ,,kůžičky“ jsem vložila ocelovou kuličku. Zas to na mě přišlo a já jsem byla úplně vlhká. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že mě bude někdy tak rajcovat to, že se chystám někoho zabít… 

Klika dveří Bánovi šatny se pohnula a najednou stál na chodbě. Kostým měl už samozřejmě na sobě a make – up na jeho tváři působil ve světle zářivek nepřirozeně. Byl ke mně postavený levým bokem a jak za sebou zavíral dveře, pomalu se ke mně otáčel čelem. Když mě zaregistroval, v překvapení z něho vypadlo -,,dobrý…“. 

Pak mu došlo, že postava s punčochou na hlavě by tam asi neměla co dělat. Nemohla jsem to protahovat. Zvedla jsem levačku před sebe, pravicí jsem natáhla gumu až ke rtům a – mlask…! 

Vypadalo to, jako by mu někdo chytil nohy a vyhodil mu je do vzduchu. Ruce mu zavlály za hlavou a padl na znak na podlahu, jen to zadunělo. Zvláštní mně přišlo to, že ze sebe nevydal ani hlásku. Místo levého oka měl krvavý chuchvalec, z něhož začala pomalu vytékat krev na lino. Nechtěla jsem nic riskovat a druhá kulička mu prorazila lícní kost, asi centimetr pod druhým, pravým okem. Nevěřila jsem, že by to mohl přežít. Zastrčila jsem prak pod mikinu, z hlavy jsem si stáhla punčochu a rychle, ale klidně jsem sešla po schodech do přízemí a bez problémů jsem se dostala ven z budovy. Nepotkala jsem živou nohu, jen nahoře v patře se dvě nohy jednoho hajzla třásly a byl to jejich poslední pohyb… 

No, poprask to byl náramnej. Fotky ležícího Bána v kaluži vlastní krve obletěly celou republiku. Když ho našli, byl u něj kameraman filmovýho štábu dřív, než policajti a natočené záběry mu sice publikovat nedovolili, ale to, že měl u sebe i foťák bylo jasný jako facka. Fotky prodal Blesku a ten se toho ujal, jak to jde jen jemu… Hned oslovili nějakýho ,,experta“ a ten se na jejich stránkách  rozkecal v tom smyslu, že - ,,je z fotografií jasné, že mistr Bán byl dvakrát střelen do hlavy. Střelec měl buď k dispozici revolver, v němž jak známo po výstřelu nábojnice zůstávají, nebo to byl protřelý profík s pistolí a prázdné nábojnice po sobě posbíral…“ 

Policejní mluvčí tradičně mlžila a nic víc, než -,,případ se vyšetřuje a z toho důvodu nelze podávat žádné bližší informace…“, z ní nikdo nedostal. 

Natáčení skončilo, film byl hotový ani ne z půlky, ale bez ,,mistra“ to jaksi nešlo… Možná jsem udělala dva dobrý skutky najednou. Za prvé jsem zbavila svět hajzla Bána a za druhý si snad někdo rozmyslí, že ten film byl hovadina a už to znovu nikdo točit nebude. To by byla pro diváky dobrá zpráva… 

Když jsem nad vším tak přemýšlela, měla jsem strach z toho, aby si přes stejný způsob vraždy nedal někdo od policie dohromady mou možnou přítomnost na místě vraždy jak Skály, tak i Bána. Potom jsem si ale řekla, že ten den jsem přeci nebyla u produkce na ,,place“ zapsaná a snad mě tam, v tom  lidském blázinci nikdo ani nezaregistroval. 

Vražda… Já jsem vrah!

To slovo je strašný, ale asi strašnější bylo, že mě to nějak moc netrápilo. Naopak, udělalo mně to dobře a já poznala, že je pro mě ,,zabít“ stejně příjemné, jako dobře se pomilovat. Obojí jsem ale měla pod kontrolou – jak chuť na sex, tak na zabíjení.,,Chutnalo“ mně to jen v případě, když jsem věděla, že ten, koho jsem sejmula, byl hajzl a že si to zasloužil… 

Když už jsme u těch hajzlů, tak jsem si vzpomněla na toho pasáka Patrika. No, na toho, co ,,pásl“ Jakuba a Josefa na Hlavním nádraží. Udělalo se mně až slabo v kolenou, když jsem si představila toho fešáka (byl to fakt pěknej mužskej), jak přede mnou bezmocně stojí a já vím, že mu za pár vteřin vpálím kuličku do toho jeho krásnýho, mužnýho ksichtu… 

Zase byl večer a já byla zas na ,,Hlaváku“. Poučená z minula, jsem tam šla až po desáté večer a v kapse jsem měla pepřový kaser. Pasáka Patrika jsem nikde neviděla a bohužel, ani hřebečka Josefa. Chvíli jsem se tam tak motala kolem, ale čas běžel a jedinej výsledek byl ten, že mě oslovil nějakej starší Němec , kterej si mě spletl se šlapkou. No, čemu se divit že jo. Ženská, co se motá delší dobu na jednom místě (ještě k tomu na takovém…) a v tuhle noční dobu, musí takovým dojmem působit i kdyby jí bylo sedmdesát a byla ohyzdná jako noc…

Bylo mně líto ztraceného času a pocit, že by ten večer byl bez výsledku mě rozčiloval. Tak jsem to riskla a zkusila jsem se zeptat u skupinky tří hošanů, co už na první pohled vypadali na to, že je po včerejší noci ještě teď neposlouchá řitní svěrač. Buď patřili do Patrikova stádečka, nebo jsem měla kliku, ale nakonec jsem z nich vymámila číslo na Patrikův mobil. 

Jo, jednoduchý to nebylo, tihle ,,klucové“ jsou podezíraví a opatrní jako lasičky a zprvu nevěděli, kam si mě mají zařadit. Ti mě za štětku nepovažovali, na to viděli ve svém mladém životě kurev až až. Spíše si myslím, že měli vítr, abych nebyla polda. Poldů ale znali asi taky dost a vsadím se, že Patrik měl ty správný ,,kolečka“ promazaný a z té strany by asi nebezpečí nehrozilo… 

Nabulíkovala jsem jim, že mám pro Patrika nabídku ohledně nějakých prostorů k pronájmu. Že mně před dvěma dny ukradli mobil, kde jsem měla na Patrika číslo a že s ním musím fakt nutně mluvit. Asi si řekli, že na čísle mobilu nic není, že kdybych byla polda, určitě bych si ho dokázala získat jinak a tak jsem ho nakonec z nich vymámila.

Nějaký čas jsem díky službám ve špitále byla dost vytížená a tak na lístek s Patrikovým číslem, který ležel na mém stolku v obýváku pomalu sedal prach.

Zase přišlo ,,otupění“ a zase jsem přestávala chtít zabít někoho dalšího. Snad bych s tím střílením drbanů (co si to, nezlobte se na mě, zasloužili) i přestala…

Irena umřela! 

V jednu chvíli tady byla a v další už byla minulostí. Protože jsem od fochu, tak vím, že takové věci se prostě stávají. Irenino srdíčko se zkrátka najednou zastavilo, jako by si teprve ve vteřině své smrti uvědomilo hrůzu, kterou jeho nositelka prožila. 

Pokud Vás děj kapitoly zaujal, najděte si ve ,,starších článcích" na mém blogu předchozí díly mojí detektivky, které začínají vždy slovy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu), ať víte, o co vlastně jde...