Z (některých) našich olympioniků jsem poněkud na rozpacích…

Celý svět žije olympiádou v Riu, a ani naše zem není výjimkou. Sportovci celého světa se snaží získat pro své země vytoužené medaile. Někdy to ale nevyjde a někdy se u toho neúspěchu divák poněkud diví…

Přiznám se bez mučení, co se sportu týká, tak až na to, že (sám pro sebe, nikoliv pro medaile) chodím běhat, jsem vlastně úplný laik. Nikdy mě, až na výjimky, viz mistráky světa v hokeji, moc nebavilo sledovat sportovní přenosy. Strávit osobně a fyzicky večer na stadionu při klání, v němž dvacet dva milionářů běhá po hřišti za míčem, a chudina na tribunách na ně řve – „makej, makej!!!“, by bylo pro mě doslova utrpením.

Přesto, a nebo možná právě proto, jsem poněkud na rozpacích ne přímo z výsledků některých našich olympioniků, ale spíše z prohlášení, kterými buď sami reprezentanti, nebo jejich trenéři „vysvětlují“ neúspěch. Už několikrát během těchto olympijských her jsem na vlastní uši slyšel od našich sportovců a jejich koučů slova o tom, že … „ no jo no, nedopadlo to, i když jsem měl/měla skvělou formu. Na druhou stranu to pro mě (pro něj – pro ni) byla ohromná zkušenost, utkat se se světovou špičkou, a určitě si z toho do příštích klání vezmu hodně…“

No, já nevím, jak jsem psal už na začátku, jsem sportovní laik, přesto si myslím, že jsem až dosud míval snad oprávněný dojem, že ti ze sportovců, kteří se nominují a následně startují na olympijských hrách, jsou už „hotovými“ sportovci. Že se jedná i v jejich případě o světovou špičku, která po celou dobu sbírala zkušenosti, aby je následně právě na olympiádě, při útoku na „bednu“, zúročila.

Netušil jsem, že je to v některých případech právě naopak, že mohou na hrách startovat sportovci, co považují klání se světovou sportovní elitou za něco mimořádného, za něco, z čeho teprve v tu chvíli čerpají cenné zkušenosti…

Buď to tak tedy je, což není dobrá vizitka pro náš sport, nebo, to v lepším případě, někteří neúspěšní sportovci a jejich trenéři plácají při rozhovorech s médii totální nesmysly.

No nic, držím našim sportovcům palce, aby těch výšlapů na „bednu“ bylo co nejvíce, a doufám, že když se to některým nepodaří, že od nich uslyším prosté, ale všeříkající – „… prostě to nevyšlo. Sport už je takový“ – nic víc, nic méně.

Krásný den.