Quo vadis, Evropane?

Poslední dobou se ze strany Evropské unie dostává do našich životů „ostrá žádost“ na kompletní překopání našich dosavadních životů, hodnot a plánů...

Někomu taková vize nedělá problémy, ale jsou lidé, a já se k nim počítám, kteří v této otázce s EU absolutně nesouzní.

V souvislosti se současnou migrační vlnou, se kterou byla v porovnání Zlatá horečka kdysi na Yukonu výletem vesnické jednotřídky, jsme ze strany EU tlačeni do popírání svých dosavadních plánů, jak si představovat své životy, jak zařizovat budoucnost pro naše děti, jak hospodařit na gruntu zvaném rodná zem, který jsme zdědili po svých předcích.

Jsme přesvědčováni o údajné prospěšnosti přílivu lidí se zcela odlišným kulturním potenciálem, kteří prý údajně obohatí naše životy, a pomohou nám k lepší budoucnosti. Ať se na to tvrzení dívám z kterékoliv strany, neumím si při nejlepší vůli vůbec představit jakákoliv pozitiva, která může příliv lidí, v drtivé většině pologramotných a bez alespoň minimální kvalifikace, naší společnosti přinést.

Místo toho, abychom se snažili vést k umění řemeslné práce, která v současnosti u nás zažívá těžké, přetěžké časy, naše vlastní mladé lidi, abychom jim poskytli vzdělání v tomto směru a byli hrdi na každý úspěch, který na tomto poli společně dosáhneme, tak se budeme tvářit, že tolik potřebné profese za nás budou provádět migranti?

Kdysi se předávalo řemeslo z generace na generaci, naši předkové vyvíjeli novější a modernější metody manuální práce. Tento vývoj je nezastupitelný a pro migranty zcela nepředatelný.

Samozřejmě ale nejde jen o řemesla, jde o mnohovrstvý problém. Naši předkové, stejně jako my sami ještě před vypuknutím migrační krize a než začala EU v panice šířit ještě více zoufalých a nesmyslných nápadů, než dosud (a to už je co říct…), měli jsme nějaké plány, jak se svými životy, se svými domy, městy, kraji a se svou zemí naložíme.

A to vše prý máme najednou překopat, vykořenit ze svých představ myšlenky, že si budeme sami a dle svého nejlepšího svědomí a umu budovat vlastní budoucnost. A proč? Protože si miliony lidí v odjakživa chudých zemích, v zemích, kde se lidé mezi sebou zabíjejí už stovky let, a stále je to nepřestalo bavit, najednou uvědomili svou tristní situaci, svou chudobu a stejně obludnou budoucnost, jakou měli před sebou již od pradávna jejich vlastní předkové.

Lidé z převážně muslimských zemí, kteří ať už v minulosti, tak bohužel hlavně i v současnosti nejsou ochotní přiznat si, že dokud budou své životy řídit podle středověkých dogmat, dokud se nepoučí a příčinách (relativního) blahobytu v úspěšnějších zemích a hlavně kulturách, do té doby bude v jejich zemích panovat bída, svár a zlo.

Ti lidé, a bohužel ani lídři všech těch Evropských komisí, si jaksi neuvědomují, že si migranti své problémy, které stojí za jejich mizérií, nesou sami v sobě, a je úplně jedno, zda nakonec dojdou na druhý konec Zeměkoule, nebo na jinou planetu.

Pokusy dokonce přesvědčit starousedlé obyvatelstvo Evropy, aby se vzdalo části svých tradic a hodnot na úkor právě oněch importovaných problémů islámského světa, je asi tou největší chybou a doslova nepřekonatelnou překážkou pro miliony obyvatel zemí EU. Nevím, čím to je, že někdo v nějaké radě EU, nebo v její komisi, může stále dokola přicházet s tak od reality odtrženými nápady a pokusy přetavit je v závazná nařízení. Zatím (zaplať pánu Bohu…) tvoří odpor většiny obyvatel proti takovým snahám zeď, o kterou se opět zatím, většina takových nesmyslných požadavků rozbila.

Mně nezbývá, než s nadějí na obzoru vyhlížet návrat zdravého rozumu jak do politického dění, tak jeho setrvání mezi běžnými občany. Vyhlížím snahu o lepší život a uvědomění si, co dlužíme našim předkům, a hlavně - čím jsme povinování vůči našim dětem. Ten dluh se týká snahy o to, abychom svým potomkům předali nejen naši zem v pořádku, ale jde i o veškeré výdobytky snah a píle našich předků, kterých se nemáme právo vzdát jen proto, že někdo někde v nějakém hlubokém křesle zapomněl, že i jeho předkové museli dřít v potu tváře, aby se on sám mohl v takovém křesle usadit.

Ten někdo v tom křesle kdesi v Bruselu tvrdí, že máme povinnost postarat se o přicházející chudé z druhého konce světa. A to není pravda. My máme jen jednu povinnost – předat svým vlastním dětem to, co jsme sami zdědili, co jsme povinni jako dobří hospodáři zvelebovat, a co nesmíme postoupit někomu, kdo na to nemá nárok.

Věřím, že stejnou povinnost vůči svým dětem mají i občané Francie, Německa, Belgie, a vůbec všech zemí, kterých se příval nezvaných hostů týká. Jen pokud si jako Evropa udržíme svou integritu, svou minulost a vše, čeho jsme se z ní naučili, jen tehdy máme naději na něco, čemu se vůbec dá říkat budoucnost.

Pokud se o to budeme snažit, nebudeme dělat nic špatného, uděláme jen to, co se během historie ukázalo jako jediná možná, správná a smysluplná cesta.