Otazníky nad válkou proti Islámskému státu…

Těch otázek je mnoho, ne na každou však lze nalézt uspokojivou, respektive pohledem humanismu líbivou  odpověď. Osobně se domnívám, že to, co je rozpoutáno, bude v budoucnu pojmenováno, jako Třetí světová válka…

A to proto, že ve válce proti teroru, který se v současnosti jmenuje Islámský stát, bojuje vlastně celý (skoro) zbytek světa. Bohužel, přes západní technologickou převahu, byl nám vnucen styl boje, který lze konvenčními silami vyhrát jen s veškerým vypětím sil. Důležitá je naprostá spolupráce zbytku svobodného světa, kam v případě boje proti radikálnímu islámu počítám i Rusko.

Jediná cesta je ve spojení všech sil, v naprostém nasazení a nelítostném stylu boje. Tahle válka, na rozdíl od té minulé světové, je však úplně jiná. Tehdy, když se bojovalo s Hitlerovským Německem, nebo imperiálním Japonskem, však šlo počítat v případě převahy s tím, že na kolena sražený nepřítel požádá o kapitulaci, že se vzdá, což se také po nesmírně dlouhém boji stalo.

V případě Islámského státu však s něčím takovým počítat nelze. IS je nepřítel, který se nikdy nevzdá, nebude kapitulovat. Lidé, bojující na straně džihádu, se doslova těší na smrt, nehledí na možné civilní oběti, jsou ochotni dojít až tam, kam kdysi zbytky německé a japonské armády nebyly ochotny jít.

To před nás klade jen jednu možnost – využít všech dostupných konvenčních prostředků, s výjimkou zbraní hromadného ničení, abychom takové fanatiky doslova vyhladili z povrchu zemského.

Veliký problém však jsou džihádisté, kteří jsou rozlezlí všude po západní Evropě, respektive všude po západním světě. Vinu na tomto stavu nesou ti, kteří v rámci sebevražedné humanity umožnili, aby se tato pátá kolona v našich zemích usadila.

Co se humanity týká, přemýšlím nad tím, zda bychom jako svobodná civilizace mohli v minulosti porazit nacistické Německo, nebo již zmiňované imperialistické Japonsko, kdybychom se chovali podle stejných humanitních pravidel hry, jakými necháváme dnes zatěžovat svá svědomí. Jako by dnešním hlasatelům sebevražedné humanity unikalo, že jen díky tomu, že spojenci doslova obrátili svými zbraněmi nacistické Německo vzhůru nohama, mohl v Evropě nakonec zavládnout mír. Jen díky totálně vybombardovaným německým městům a infrastruktuře rozflákané na padrť, slavíme dnes 8 květen, jako konec války v Evropě. Nebýt takového tvrdého přístupu, možná bychom dnes všichni mluvili německy, pokud bychom ovšem byli naživu…

Rusko vytáhlo do boje s Islámským státem strategické bombardéry. Pro nechuť zatáhnout do boje pozemní jednotky, vytasilo se s jednou z nejvyšších karet, což považuju za jediné možné řešení. Je jisté, že za oběť takovému způsobu války padne i mnoho nevinných. Stejně, jako tomu bylo v době bombardování německých měst. Je to hrozné, ale musíme mít na paměti, že tuto válku nám Islámský stát vnutil.

A pokud území tohoto patvaru nerozflákáme na prach, bude nám svůj styl boje vnucovat dál. Na tajných službách, armádách států Evropy, a na jejich policejních složkách zase je, aby vyčistili naše domoviny od fanatiků, stižených vzteklinou.

My, civilisté a obyvatelé Evropy, se budeme muset rozhodnout, zda vydržíme určitá omezení, která z takového případného přístupu nutně vzejdou, nebo zda je odmítneme, budeme se nadále ohánět humanitou k nepříteli a budeme smířeni s myšlenkou, že až půjdeme na fotbal, na koncert, nebo jen tak na nákup, že se můžeme stát obětí vražedného šílenství islámských fanatiků. Když opět srovnám s Druhou světovou válkou, musím pomyslet na slova Winstona Churchilla, který svým spoluobčanům sliboval výměnou za naději na vítězství jen pot, krev a slzy.

Musíme si tedy položit jednu jedinou, podle mě však zásadní otázku – chceme zvítězit…?!