Tanec s bílou smrtí - Kapitola druhá

,,Romane spíš ?” Ten hlas jsem poznal okamžitě. ,,Medituju ty koni!” Otevřel jsem oči a koukám ke dveřím. Stál tam Jindra, trup mírně nakloněný dovnitř pokoje, jako by se bál udělat další krok. Za jeho širokými rameny vidím bleděmodrý cíp rukávu a kousek ruky mého strážného anděla – sestřičky Denisky.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

,,Jen pár minut prosím, víc ne. Pak vás vypoklonkuju .”

Ta poznámka platila Jindrovi a já se musel v duchu usmát při představě, jak tahle dvacetiletá žába vyhazuje ručně mého parťáka z Urna.

Jindra udělal ten potřebný krok dovnitř, dveře za ním se zavřely a byli jsme rázem sami dva.. Jindra stál, v ruce žmoulal nějaký balíček a tvářil se, jako by ho vedli na šibenici.

,,Co tak čumíš ?!” povídám mu. ,,Pojď si sednout .”

Pozoruju ho, jak bere židli za opěradlo, přisouvá ji od stolu blíž k mojí posteli a sedá si pomalu a opatrně jako majitel hemeroidů.

,, Já … Přišel jsem se omluvit, myslím, že to byla moje vina .”

,,Nech toho ty magore !" Povídám mu s údivem -,, Hlídal jsi si svojí stranu a nemohl jsi nic dělat. Kdybych nebyl blbej a začal to do něj sypat hned jak jsem zahlídl pohyb a než se mu povedlo zapadnout za tu prosklenou skříň, mohlo být všechno jinak."

Jindra se na mě pátravě podíval a když viděl, že co říkám myslím vážně, usmál se a jako by z něho spadlo deset let života plus neprůstřelná vesta.

,,Jak to u nás vypadá? A neříkej mně, že ti v tom někdo máchal hubu prokristapána ?! “ Snažil jsem se vyzvídat.

,,Každýmu přeci muselo být jasný, že jsi za to nemohl. V první řadě nás měli od odposlechu varovat, že není v ložnici a v druhý řadě – jak jsem řekl, měl jsem být rychlejší já…”

,,Jo to je asi fakt” povídá Jindra - ,,a myslím, že velení došlo ke stejnému závěru. Ale znáš to, když jde o takovou mimořádku, rejpe se v tom inspekce a lidi co nikdy nedrželi ,,Hákáčko" v ruce, ani nikdy nemuseli na nikoho střílet, natož se před něčí střelbou krýt kecaj, jak a co měl kdo z nás dělat. Je to ke zblití…..”

Přesně jsem si uměl představit, jak to u útvaru vypadá. Nejvíc deprimující a demotivující je, když úřednický hovada naplno rozjedou svůj hon na čarodějnice a snaží se najít a dostat svýho viníka. Nechápou, že se občas prostě něco posere a nemusí to být ani tak moc něčí vina. Takové věci se stávají, ale pozor - nikdy ne na Inspekci ministerstva vnitra. Jak taky, to by musel nějakej trouba zakopnout o gumu a nabodnout se na tužku. Pak by se ovšem muselo důkladně vyšetřit, kdo tu gumu odhodil na podlahu a viník by byl odhalen a exemplárně potrestán !! No nic no….

,,Hele kámo, co to pořád žmouláš v těch svejch prackách ?”

Jindra se podíval na své ruce jako by je viděl prvně v životě a po tváři se mu zase roztáhl úsměv.

,,No vidíš, málem bych zapomněl člověče! Původně jsem ti chtěl přinést nějakou tu ,,žaludeční desinfekci, ale ta křehulka ( ukázal palcem ke dveřím, kde jsme naposled viděli sestřičku Denisu) nám minule řekla, že jestli ti přinesem flašku, tak nám ji narve do prdele tím širším koncem napřed! To mě řekni, kde se ty mladý buchty učej takhle mluvit?!”

Začali jsme se oba smát, ale u mě to nebyl dobrej nápad. V ruce to zaškubalo a já cítil každičkej sval, šlachu i nerv, co jich jen v ruce je.

,,To víš hochu, to je škola života. Tady ty holky kolikrát viděj takový svinstva, že bys tomu ani nevěřil. Ale počkej, počkej, teď mě došlo, že jsi prve říkal něco, že vám řekla ,,minule”? A to jako kdy? Ty už jsi tady byl? S kým??”

,,Nó, já myslel, že ti o tom ta žába řekla?! Byli jsme tady s Mirkem a Oldou, je to asi týden….”

,,Nikdo mě nic neřekl. Já tý malý, drzý dračici naplácám na prdel!”

Jindra se na mě podíval s úšklebkem a povídá -,, a to jí tu prdel seřežeš pravou, nebo levou rukou? Já že bych si na to tady počkal. Docela bych chtěl vidět, jak jí mydlíš s těma dlahama a šroubama …”

Podíval jsem se na svou zafixovanou ruku, pak na Jindru a rozchechtali jsme se jako blázni. Svaly, šlachy a nervy ať vezme čert. Tím řevem jsme ale přivolali majitelku té krásné prdelky o níž byla řeč. Vlítla do pokoje jako saň a už Jindru vypoklonkovávala.

,,Sestři moment, on mě kamarád ještě zapomněl něco dát. To víte, už to není žádnej mladík a skleróza je mrcha.”

Denisa upřela oči na balíček v Jindrových rukách a pronesla smrtelně vážným tónem - ,,jestli je to Becherovka,  ta je taky placatá, tak víte kde vám skončí že jo ….?!”

,,Nebojte se sestro, přeci nebudu riskovat zavedení lahve do svých útrob” směje se Jindra a vytáhl z papíru – rumové pralinky!

,,Tomu se říká myslím chuťově – virtuální realita” culí se ten blb a položil tu škatulku na stolek.

,,Vypadni už ty vole, nebo mě ten smích tu ruku urve !”

Jindra se ještě otočil a povídá, že se prý za mnou taky chystá ,,starej”. ,,Starej” není vůbec starej, ale je to velitel našeho útvaru.

,,Nějaký informace od doktorů o tobě má, ale asi chce slyšet přímo od tebe jak se cítíš a co ta tvoje pracka a tak…”

,,Tak a už dost” – vložila se do toho rezolutně Denisa a podezřele rychle Jindru vyšoupla ze dveří.

,,Sestři, kámoš říkal, že už tady za mnou byl, ale vy jste mě nikdo nic neřekli – proč ?!”

,,Tak na to se musíte zeptat doktora, ten chtěl, abych vám nic neříkala. Já chtěla, ale on mě…. A co, stejně jste tenkrát spal!” Pohodila vzdorně hlavou, zavrtěla prdelkou a nějak moc rychle na můj vkus opustila ,,operační prostor”.

Hm, divný sakra! Podíval jsem se na svou levou ruku, snad abych se přesvědčil, jestli ji ještě opravdu mám a podle všech známek jsem došel k závěru že jo – mám jí …

Tak co se děje?

Nejsem malej kluk, budu muset na doktora víc zatlačit. Fakt je, že za celou dobu co jsem tady ve špitále, mně pořád povídá - ,, už jsem viděl jiný lapálie a horší a taky dopadlo všechno dobře, nemáte se čeho bát…” Z úvah mě opět vyrušila Deniska. Jestli prý nechci injekci na bolest. Poznala, že mě ta pracka po tom smíchu fakt rozbolela. Injekci jsem nechtěl, snažil jsem se obejít bez těch chemickejch šidítek. Už se to dalo ukočírovat a nechával jsem se ,,ďobnout” jen večer před spaním. To už ale dnes nebude Deniska, služba jí končí v sedm a asi se tu objeví jedna stará dračice, která sice není tak drzá jako tahle malá čertice, ale zas s ní není taková sranda…

,,Vezměte si Deniso bonbón, já je stejně moc nemusím ,” vtírám se do její přízně a hlavou ukazuji na krabičku s rumovými pralinkami.

,, Kdepák, já držím tajli” odsekla a jak mě tak rovnala polštář, zavrtěla koketně tím svým kouzelným zadečkem. Při tom se nezapomněla podívat, jestli se dívám a já se díval. Zkušenosti mě totiž naučily že nic nenakrkne krásnou holku ( a to Deniska je) tak, jako když se chlap nedívá kam se dívat má. No, já byl spokojenej s tím co jsem viděl a ona byla spokojená s tím, že ,,měla situaci pod kontrolou”. Usmála se a perličky zoubků se zaleskly mezi něžnými rtíky, které ještě byly krásné tím, že jim čas nestačil propůjčit onen vypočítavě ,,něžný” výraz zkušených žen.

,,Měl byste chvilku spát” řekla potichu a pomalu odplula do svých výsostných vod kamsi na sesternu.

Tak vida vida, starej se za mnou chystá….. Byl jsem zvědav, co z  toho bude. Jak už jsem řekl, náš starej není nijak starej. Je jen asi o šest-sedm let starší než já. Asi šestatřicet nebo tak nějak. Je to dobrej šéf. Umí se za nás jako za mančaft postavit a i za každýho jednotlivce dovede ukázat zuby. Musí se s ním ale přirozeně hrát rovná hra. Když ho někdo zklame, tak většinou dostane ještě jednu šanci.

,,Zakopnout může každej , ale posrat se při tom chlap už nesmí” – to je jeho krédo a když to chlap podělá po druhý, letí.

Všichni jsou s tím srozuměný a všichni to bereme. Starej má autoritu asi hlavně tím, že nikdy nechce po nikom nic, co by sám nedokázal. Když někdo frfňá ( to se ale stává zřídka), že to a to nejde, starej jde a udělá to sám. Pak si takovýho maníka vezme stranou a vemte jed, že příště už to starej za něho dělat nemusí. S tím co šéf umí, by nakopal prdel všem těm filmovejm Van Damům, Rambům a já nevím kdo si to ještě hraje ve filmu na drsňáky. Když už jsme u akčních hrdinů, tak jak jsme to kdy s klukama probírali, tak jedinej, koho by jsme z fleku brali do party by byl Steven Seagal. To je jedinej frajer, kterej když ,,jde do akce”, tak mu věříte, že ví co dělá. Jeho pohyb po místnosti, zajištění prostoru, držení zbraní, soustředění ( jeho oči vždy přesně kopírují pohyb jeho zbraně ) je ukázkové. No nic, to jsem trochu odbočil - takže náš ,,starej” je u většiny oblíbenej. Samozřejmě, že se vyjímky najdou, ale to je v normě. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem…

,,Tak jak se cítíme pane Sláma ?”

Doktor Slavík, něco přec čtyřicet, sekáč tak trochu typ herce Dejdara. Taky chlupatej jako opice a holky samaritánský na něm můžou oči nechat. Ale mají smůlu. Pan doktor je spíš na bratříčky než na sestřičky… To ale neznamená, že to není machr. Jako doktor je prý jednička. Mě osobně teplý nevadějí. Když si jedou po své lajně - je to jejich věc. Mají právo na lásku a mít někoho, s kým je jim dobře. Nikdo z nich si když šel na svět nemohl vybrat, jestli bude takovej, nebo makovej.

,,Hlava, myslím ten otřes mozku, už je naprosto odeznělý. Nevím z čeho bylo to co jste měl na hlavě, ale asi to bylo něco extra. Zachránilo vám to život”.

V duchu děkuji vesmírnému výzkumu, při němž došlo k vývoji materiálu zvaného – kevlar. Začalo se z něho vyrábět kde co a někoho napadlo, že jeho enormní odolnost vůči vniknutí cizího předmětu by se dala využít při výrobě ochranných přileb. Super nápad! Díky!

,,Ta vesta co jste měl vám taky pomohla a ta dvě zlomená žebra jsou už také skoro v pořádku. Muselo to pro vás být něco, jako když vás kopne kůň že…” Jeho ,,že” mělo ten nezaměnitelně sladce růžový odstín se kterým vyslovují tato slůvka lidé, patřící do čtyřprocentní části lidstva…

,,Co mě dělá víc starostí je ta vaše ruka. Jako jediná dostala přímý zásah a byly to dvě kulky. První z nich vám roztrhla sval na předloktí a zřejmě pokračovala dál hádám někam do zdi že” ( už si na to sladké ,,že” pomalu zvykám…) . ,,Ta druhá včelka ale byla přesnější, odtrhla vám v podstatě biceps od loketního vazu. Myslím, že nemá smysl vám cpát do hlavy odborné výrazy, zkusím to říci laicky, lidsky a na rovinu. Ztratil jste moře krve, zaplať bohu se vám ale vyhnula infekce. Ta se u střelných poraněních objevuje bohužel častěji než bychom si přáli, ale jak už jsem řekl, to není váš případ. Zkrátka došlo u vás k masivnímu a destruktivnímu defektu svalové tkáně. Odnesly to svalové úpony, šlachy a jediná útěcha je ta, že střela se sice otřela o kost, nicméně ji v podstatě neponičila. To je veliká výhoda. Dávat do pořádku to, co jsem vám vyjmenoval a ještě kost k tomu, no to by jste měl na hodně dlouho pane Sláma…”

,,Doktore prosím vás, jsem dospělej chlap, chci vědět, jestli budu moci s tou hnátou dělat to, co jsem dělal dřív. Ano nebo ne?!”

Silná slova skrývající větší strach, než jsem si asi byl v tu chvíli ochoten přiznat. Naštěstí jsem neměl moc času na žmoulání cípu deky a přišla odpověď.

,, Tuším čím, nebo kým jste býval… Musím vám bohužel s jistotou říci, že už v budoucnu nikým takovým nebudete… Vaše paže bude schopná relativně, opakuji relativně normální činnosti, ale už nikdy to nebude na 100% tak, jako tomu bylo dřív. Jinými slovy, hybnost a funkce vaší ruky bude už navždycky omezená….”

Byl jsem sám v pokoji a slzy co mně tekly po tváři nebyly slzami bolesti. Alespoň ne té fyzické. S duší to bylo jiné. Myslel jsem na to obrovské úsilí které mě stálo, než jsem se dostal k útvaru. Myslel jsem na to, jak jsem se po vojně vrátil do fabriky a jak jsem myslel, že se tam zblázním. Jak jsem si dal žádost o přijetí k policii. Těch služeb, toho blázince, té špíny které jsou schopni dělat si lidi navzájem, co jsem zažil. Jak jsem si po několika letech podal žádost o přijetí k URNA. Jak jsem na sobě makal, abych se tam dostal. Na to, jak se zdálo šílené výběrové řízení a na ty nervy, než jsem se dozvěděl, že jsem prošel. Jak těžký bylo naučit se žít s úplně novým stylem života. Přemýšlel jsem i nad svým manželstvím s Vendulou. Skončilo snad dříve než se mohlo doopravdy rozvinout. Trvalo mně dost dlouho, než jsem pochopil, že ona prostě nedokázala žít v tom neustálém stresu, kdy nevěděla, jestli se jí vrátím po službě domů, nebo jestli u dveří zazvoní velitel s psychologem, aby jí řekli, že ten koho milovala, už nikdy domů nepříjde… A tak volila cestu pro ní nejschůdnější. Bohužel, na té cestě už nebylo pro mě místo a já ji ztratil.

A to všechno je najednou zbytečné, protože nějakej šmejd z Ukrajiny byl o vteřinku rychlejší než já. No chybama se člověk učí. Jenže sorry, já už asi nebudu mít možnost tuhle chybu napravit.

No snad abych to zkrátil. Ve špitále jsem strávil tři měsíce, prodělal jsem pár operací a měl jistotu, že doktor Slavík a ostatní udělali co mohli. Byl u mě na návštěvě nejen náš ,,starej”, ale snad všichni kluci co jsme byli tenkrát v listopadu na ,,návštěvě” u Alexe. Pak následovalo pár týdnů rehabilitace ve středisku na Slapech. Tam jsem měl dost času na promyšlení, co s načatým životem. A tak jsem přemýšlel a doufal, že příjdu na něco, co bude stát za to. Budoucnost ukáže, že jsem přemýšlel málo a že jsem se měl třeba učit od tamních kuchařů vařit. Bylo by to bezpečnější. Kdo si jednou osedlal střelný prach, nikdy se z kola ven nedostane.

Ještě že nikdy nikdo nezná svou budoucnost…

Pokračování  příště...