A s čím jste si hráli Vy…?

Jedno máme všichni společné – každý z nás byl dítětem. Někdo měl dětství šťastné, někdo méně, ale asi každý z nás si občas s něčím hrál. A některým to vydrželo i v dospělosti…

Svět hraček je světem sám pro sebe. Je to svět nekonečné fantazie, kreativity, a v poslední době také velikým byznysem. S tím nic nenaděláme, řečeno slovy klasika – pokrok nezastavíš…

Vsadím se s každým z Vás, že nejméně v duchu, možná i nahlas, porovnáváme všichni dnešní vymazlené hračky s těmi, které provázely dětstvím nás, věkem už lehce babko, a dědkoidní. Jako úplně malej kluk jsem si hrál se vším, co mi přišlo pod ruku. Postupem času jsem si ale tříbil vkus, a hlavně jsem si vytvářel hračky své vlastní.

Ne že bych stavěl angličáky, nebo tesal ze dřeva houpací koníky, ale vzpomínám si, že jeden čas byl mým hitem malý angličák (Jaguár) vstrčený napůl do krabičky od zubní pasy Fluora, na kterou jsem připevnil křídla z modelíny. To bylo tehdy, když jsem viděl poprvé film „Fantomas se zlobí“, kde ten padouch vlastnil létajícího bouráka. Když už jsem zmínil modelínu, tak musím říct, že ta byla alfou a omegou všech mých her. Měl jsem starej igelitovej ubrus, kterej jsem si musel vždy rozprostřít na stole, když jsem si chtěl s modelínou hrát. Marně máma přikazovala, že ani kousek té zpropadené hmoty nesmí skončit na koberci, vždycky se nějaký ten mazlavý drobet na ten snad magnetickej koberec nějakým záhadným způsobem dostal…

Když mi pak jednou babička z bývalého východního Německa dovezla gumové indiány a vojáky, tak jsem tyto geniální tvory převelel do jedné jednotky s vymodelovanými postavami, zvířaty, posazoval jsem je do aut a tanků z modelíny, a když jsem měl obzvláště krvelačnou náladu, tak jsem je nechával navzájem bojovat. Vždycky prohrála modelína, byla měkčí…

A když jsem pak jednou dostal pistoli, ze které při zmáčknutí spouště vylétávaly asi dva centimetry dlouhé plastové „náboje“, tak to byla na koberci válka, jak má být. Jedinej, kdo ale dostal realisticky na prdel, jsem byl já, protože z těch modelínových panáčků prostě létali cucky, co se tak krásně zašlapávaly do koberce… ale to už bych se opakoval.

A pak přišel Merkur…

Asi nikoho nepřekvapí, že i při hře s výtvory s touto geniální stavebnicí, našly své místo gumoví a modelínoví vojáci a indiáni, ale primárně hrály roli různé traktory, rakety, letadla, domy, a pánbůh mi odpusť, jednou jsem z Merkura sestavil i šibenici. Na té jsem popravil zvláště nebezpečného lotra, gumového kovboje, co měl v každé ruce colt, šátek přes tvář, kradl a vraždil ostatní pokojné gumáky a modelíňáky, navíc díky chybně odlitému podstavci špatně stál na koberci, zmetek jeden.

Tak visel…

Na chatě pak byly luky, nože, rybářské pruty, vzduchovky, praky, nářadí pro stavbu bunkrů… a hlavně tam bylo málo času, protože v jeden den jít ráno na ryby, dopoledne stavět bunkr, odpoledne střílet ze vzduchovky, pořádat závody, kdo dostřelí dál lukem, kdo trefí prakem na smetišti víc plechovek, kdo vyřeže lepší lodičku z borové kůry, a večer si jít sednout ke Kocábě na úhoře – to se fakt skoro nedalo stihnout…

Ale vraťme se zas na koberec v dětském pokoji.

Vláčky…

Měl jsem dvě lokomotivy, jednu parní, a jednoho „Hurvínka“, několik vagónů s dřevem, uhlím, a dva nebo tři osobní. To vše ve formátu „TT“. Znalci a kluci na doživotí asi vědí, o čem je řeč… Co se týká toho věčného klukovství, tak to v případě vláčků platí obzvláště. Dodnes si vzpomínám na šok, když jsem se po návratu z vojny dozvěděl, že celý můj železniční svět, včetně veliké desky na koleje, kde byly umělé stromy, nádraží, domky, seníky, lidičky, kravičky, a co já vím co všechno, darovala moje máma malému synovi jednoho našeho příbuzného…

A já byl na vojně tak hodnej…!

Ale nic není ztraceno, naštěstí je tady herní počítačový průmysl, pár chytrých hlav se někde sešlo, a vymyslelo Play station3, takže i dnes mám možnost si hrát, a být číkoliv se mi zachce. Můžu řídit tank, pilotovat letadlo, střílet, nebo jezdit závody formule 1.

Jen jedno nějak pořád nechápu – proč ženský nedokážou být stále holkami, jako my, mužští, umíme být věčnými kluky. Máma hudrovala skrezevá zanedbatelné fleky od modelíny na koberci, žena dnes hudruje, když se snažím po dvacáté osmé přijít na to, jak přežít v džungli ostrova při FARCRY 3…

A s čím jste si hráli, v případě věčných kluků, s čím si stále hrajete, Vy…?

P.S. ...neb jsem dostal doma za vyučenou, tak se tady veřejně omlouvám své drahé ženě, a prohlašuju, že včera náhodou při mém sezení nad FARCRY3 nehudrovala. Náhodou... :-)))