O kráse…

Krása má spoustu podob. Známe krásné ženy, krásné muže, obrazy a také chvíle. Některé ty chvíle se dají prožít i v přírodě – samozřejmě krásné…

Berounka...V.K.

Snad je to tím, že jsem se narodil ve městě, ze kterého jsem vždycky tak rád utíkal, alespoň na krátký čas, někam, kde nesmrdí auta, kde nekřičí opilci, ale když už, tak poplašení ptáci. Snad proto že mám rád vůni lesa, vody a čistého povětří.

Pod mým minulým článkem jeden nejmenovaný diskutér tvrdil, že viděl spoustu smradlavých řek, ale ani jednu voňavou…

Chudák.

To já znám řeky, které voní po stulících, po kořenech puškvorce, po vrbách. Voní po loukách, kterými protékají, po listech, které každý podzim spadnou na jejich hladinu, aby se po ní nechaly kousek svézt, než klesnou ke dnu, kde předají vodě všechno slunce, co do sebe absorbovaly během svého krátkého života.

Znám řeky, ke kterým chodí pít srny a srnci, ve kterých žijí krásné ryby, kde i ten rak přežije, jak jsou čisté.

Znám řeky, které život dávají, ale které ho umí i brát. I když se člověk snaží ze všech sil, aby spoutal jejich břehy kamennými navigacemi, jezy a přehradami, stejně je nikdy nemůže skutečně zkrotit.

Řeky jsou nezkrotné, a to je dobře. Někdo musí dát člověku na vědomí, že není neomezeným pánem, který si může dělat co se mu zlíbí. Když totiž člověk dojde k takovému blbému názoru, nezaslouží si nic jiného, než aby po tom svém namyšleném nose dostal.

Třeba i od řeky…

Řeky tady byly dávno před tím, než my lidé. I proto si zaslouží naši úctu, bez nich by člověk jen těžko došel tam, kde je dnes. Byly to právě břehy řek, na kterých se kdysi dávno usadili lidé, aby se množili, žili a umírali.

I kdyby jednou lidstvo vymřelo, jako že asi vymře, příroda a řeky, jako její součást, tady budou dál.

Alespoň doufám, protože si to zaslouží. Někdy přemýšlím, jak pojmenovat svůj vztah k přírodě, k řece a k životu v ní i okolo. Hledám slova, ale vždycky dojdu k tomu, že jeden člověk už to řekl za mě a daleko lépe, než bych to sám vyjádřil. Už v minulém blogu jsem se zmiňoval o spisovateli, krásném člověku, rybáři s duší pytláka, o Otu Pavlovi. Ten kdysi napsal krásných pár vět, které si dovolím citovat. Myslím si, že je v nich řečeno absolutně vše…

„…jdi a staň se pytlákem. Překonáš zbabělost a najdeš odvahu. Až budeš unikat nástrahám, zaženeš tmu ve svém srdci a ve své hlavě. A až se bude rozednívat, spatříš, jak srna dává srnčatům pít. Pochopíš přírodu, až uvidíš plavat zajíce a uslyšíš naříkat ptáky před smrtí. A hlavně se naučíš porážce. Porazí tě ryba, která je chytrá a moudrá, a ty se naučíš si jí vážit. Celou noc budeš na rybách a přijdeš s prázdnýma rukama. Ostatní ti nebudou věřit, že jsi nic nechytil, a budou se ti posmívat. Budeš už podruhé poražen. Usměješ se a tak vlastně poprvé zvítězíš…“