Co jsi zač…?!

Tu otázku si pokládal stále dokola. Zasvěcených lidí, kteří se mohli zajímat o to samé nebylo moc. Každé tajemství ale přestává být tajemstvím, když o něm ví víc než jeden člověk…

Od chvíle, kdy „uspal“ profesora Alana Pristona uběhlo několik dní. Profesor si pospal několik hodin, během kterých byl ve svém domě pod stálým dohledem. Mezi tím nepočetný tým odborníků z té samé agentury, jejímž zaměstnancem byl i právě pan „Barns“, ničil veškeré záznamy a data v přístrojích, které profesor použil při zkoumání vzorku tkáně anebo v těch, které s touto činností jakkoliv souvisely. Když se profesor Priston probudil, nebyl k dispozici žádný důkaz, který by mohl dosvědčit případnou profesorovu hypotézu o tajemném panu „Barnsovi“ a jeho žlutém plastovém pouzdru.

Tedy…jeden záznam o tom všem existoval stále, ale tato drobnost týmu „čističů“ jaksi unikla…

Jak už bylo řečeno, od toho všeho uběhlo pár dní. Pan „Barns“, skutečným jménem John Smith (jaký paradox při práci, co ho nutila používat stále nějakou falešnou identitu…), seděl v nepohodlné židli dvě patra pod nejnižším oficiálním a běžně přístupným podlažím jedné z vládních budov. Před sebou na stole měl rozložené detailní lesklé fotografie, na nichž bylo zobrazeno cosi, co v jednotlivých pohledech nedávalo smysl. Klíčem k tomu všemu, na první pohled se jevícímu chaosu a zdánlivě vícero zachyceným motivům, byla fotografie, kterou držel John Smith právě v ruce.

„Kdo si, ty parchante?! Je vás víc, nebo jsi byl sám? Jsi hříčka přírody, nebo něčí úmysl? Máme se tě bát, nebo z tebe máme mít radost…?“

Na té fotografii byl zachycený muž. Veliký, svalnatý muž. Byl nahý a jeho tělo bylo porostlé souvislým ochlupením včetně hlavy, vlasy jakoby vůbec neměl. Veliká rána s roztřepenými okraji a s vrstvou ušpiněné zaschlé krve na jeho hrudníku dokládala, proč při vyfotografování ležel na pitevním stole.

Ten stůl mu byl malý, respektive postava onoho mrtvého muže (spíše by se asi hodilo hovořit o tvoru, který byl podle všech znaků samcem…) byla příliš veliká na to, aby se dalo říci, že jde o běžného člověka. V pitevním protokolu stálo, že měřil přes dva a půl metru (přesně 268 cm) a vážil 201 kg. Další jeho zvláštnosti a fyziognomické anomálie byly zachycené na ostatních fotografiích.

John Smith odložil na desku stolu fotku s celkovým pohledem na tělo onoho tajemného tvora a vzal do ruky další, tentokráte detailní snímek. Na něm bylo oko.

Mrtvé oko, které se tak lišilo od lidských očí. Ne, ten rozdíl nebyl ve velikosti (to oko bylo dvakrát tak veliké, než je oko lidské), tedy ne JEN ve velikosti. Co muselo každého kdo ten snímek viděl zaujmout, byl fakt, že oko na něm bylo žluto černé. Zřítelnice měla úplně jiný tvar, než jaký jsme zvyklí vídat, když se podíváme jinému člověku do očí.

Jak už bylo zmíněno, barva duhovky byla temně žlutá, až do jantarového odstínu. Podobně zabarvené oči mají například lvi. Co však bylo nejzvláštnější byl fakt, že zřítelnice toho oka nebyla kulatá, ale měla tvar ostré elipsy, umístěné svisle. Ten tvar připomínal zrnko čočky, která je asi desetkrát větší než skutečná čočka, my se na něj díváme z boku a ještě jme to zrno před naším pohledem postavili na hranu. Takové oči mají ovce, ale také hadi.

„Co jsi zač, ty parchante?! Co jsi dělal v té džungli a proč ses vůbec nebránil…?!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště…

Právě jste dočetli pokračování mého příběhu, který jsem nazval „A pozdravujte Zemi…“, jehož děj se začal odvíjet ZDE.