Glejt na poslušnost…

Pan poslanec Huml hodlá vypovědět své straně (Věci Veřejné) smlouvu „o přikyvování na každou blbost“. Jeho důvody k tomu chápu. Důvody, proč ji ale uzavíral nikoliv…

Pan poslanec za Věci Veřejné, Huml, nesouhlasí s postojem předsedy strany, pana Johna, ke kauze bratrů Mašínů, v němž je glorifikuje. Proto chce vypovědět smlouvu se stranou, za jejíž porušení by prý mohl zaplatit až 7 milionů Kč.

Nechám na chvíli stranou možnost, že tahle „smlouva“ vlastně v našem státě není vůbec vymahatelná a podle některých právních názorů je dokonce protiústavní.

Mě na celé věci zaráží něco jiného, co se krásně ukázalo právě na případu vynášení do nebes vražd, kterých se skupina kolem bratrů Mašínů, dopouštěla.

Nechme ale na chvíli stranou i Mašíny.

Já si říkám, jak může mít někdo v dnešní době potřebu vymýšlet si na lidi, se kterými by podle současných, demokratických principů, měl mít povinnost diskutovat, něco jako glejt na „drž hubu a krok“…?

Může něco takového po někom chtít někdo, kdo jedná na rovinu? Kdo nemá co skrývat, kdo se nemusí bát, že neunese a nedokáže řešit situaci, kdy ho někdo z vlastních kolegů přesvědčí (pokud se nechá) o tom, že v něčem nemusí mít pravdu…?

Může někdo slušný chtít po někom, aby slepě kýval na každou záležitost, ač může jít o nesmysl, neboť nikdo nemá patent na rozum a každý je omylný…?

A pohledem z druhé strany viděno – může podepsat takový ďáblův glejt někdo, kdo je zralým člověkem, kdo už si během života dokázal několikrát všimnout, že jen opravdu málokdy lze souhlasit s názory druhých lidí bez výhrad…?

Copak může něco takového podepsat člověk, který si dokáže stát za svým slovem, který se necítí být jen loutkou do počtu kývalů…?

Něco takového mohou podle mého názoru podepsat jen lidé, kterým jde jen o to, dostat se ke korýtku – „a pak se uvidí…“.

S názorem pana poslance Humla na bratry Mašíny já osobně souhlasím, ale o ty tu opravdu nejde.

Jde o nějaký princip, a když se nad tím tak zamyslím, tak v případě, že by ona „smlouva o držhubě a kroku“ byla skutečně dodržována a praktikována, tak by straně Věci Veřejně stačil jen jeden jediný poslanec.

Ten by přeci měl patent na rozum, přesně by věděl, co celá strana chce a stát by ušetřil na výdajích za ostatní poslance.

A vlastně proč ne?

Proč nemít za každou stranu jen jednoho poslance? Bylo by jich jako prstů na ruce, scházet by se mohli někde v klubovně jako Bratrstvo kočičí pracky a tam by na nás, na celý národ, upekli vždycky jen to, co by ONI považovali za správné.

Nějaké hlasování, vedené vlastními názory, svědomím a odpovědností k voličům?

Na co, proboha?

Stačí jedna smlouvička a – „pravdu má náčelník…“