Smrt táhla pikový eso…(2)

Je těžký hledat někoho, kdo nechce, aby ho někdo našel, a kdo se navíc umí pohybovat jak v luxusu, tak ve špíně ulice…

První, co jsem udělal bylo to, že jsem si v archivu novin našel články, který se týkaly toho Davidova případu. Nebylo toho moc, ale stačilo to. Tehdy, když probíhal soud, tak ještě byly v oběhu trochu jiný zákony, než máme dneska, kdy je jméno každýho zmetka chráněný, jako by šlo pomalu o jedince v režimu ochrany svědků. Tehdejší novináři si nemuseli tak dávat pozor na to, co píšou a proto nebyl problém zjistit jména všech svědků – bejvalejch kámošů, který Davida nakonec tak vypekli. Jeden z nich už byl mimo hru – byl to ten, co mu David zalepil tu díru v hlavě pikovým esem. Zbývaly tři jména a jako čtvrtý na řadě byl podle mě Sullivan.

Sullivan byl dohledatelný nejlíp, ostatní tři trochu hůř, ale nakonec jsem si i jejich poslední adresy, podle jejich jmen, dokázal zjistit. Dva žili v Nevadě, jeden v Carson City a druhý v Las Vegas. Ten třetí se údajně flákal někde ve Phoenixu, v Arizoně.

Sullivan samozřejmě pořád vegetoval taky ve městě hříchu a hazardu, v Las Vegas, a v mé hlavě se začal rodit plán, jak najít Davida a hlavně jak mu pomoct…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo vidět, že se za poslední léta dařilo Sullivanovi docela dobře. Změnil lokál a ta změna znamenala jak jeho tučnější konto, tak už od pohledu zámožnější klientelu. Seděl jsem v klimatizovaným baru, cucal jsem něco moc dobrýho, z čeho čučely ananasový listy a sledoval jsem cvrkot.

Za těch pár dní, co jsem se tam ometal, už jsem měl tak trochu představu o tom, jak to u Sullivana chodí. On sám přijížděl do podniku každej den okolo pátý odpoledne. Na dýlku ruky měl vždycky u sebe dva borečky, co měli srandovně vyboulený saka v podpaždí a z jejichž očí na mě koukaly olivový háje starý dobrý Sicílie.

Pokaždý prošli celým podnikem, Sullivan osobně zkontroloval pohodlí a spokojenost hostů – slepiček, co snášely zlatý vajíčka do jeho hnízda – a potom se nechal vyvézt výtahem do svýho kutlochu, ve druhým patře.

První, čeho jsem se tam snažil docílit, bylo navázání kontaktu s někým z personálu. Nesměl to bejt nikdo moc důležitej, ale ani nikdo, kdo jen sbírá špinavý skleničky. Nakonec jsem si vybral člověka, kterýmu tam nikdo neřekl jinak, než ,,váženej pan Simons“.

Šlo o chlápka, co dohlížel na klidnej provoz sekce s ruletou a s lahůdkou jménem Black Jack. Nepatřil přímo k ochrance, ale asi měl někdy z minulosti nějaký zásluhy u famílie, za který se mu od Sullivana dostalo toho, celkem bezpečnýho a klidnýho, místečka. Pro mě bylo důležitý to, že s ním Sullivan pokaždý na svý kontrolní obchůzce prohodil pár slov a stisknul mu ruku.

Napsal jsem na papírovou kartičku jména čtyř bejvalejch kámošů Davida, jméno samotnýho Sullivana a jako poslední dole jsem připsal jméno Davida. Tu kartičku jsem vstrčil do obyčejný bílý obálky a poprosil jsem starouše Simonse, jestli by to nemohl předat Sullivanovi. Slíbil, že to pro mě udělá a vysloužil si tak můj úsměv a dvacet dolarů k tomu.

Zbejvalo jen čekat…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ramena toho chlápka, co se nade mnou zastavil, byla širší, než je obvyklá šíře futer u dveří. Nebyl to ani jeden z těch dvou, co se nehnuli od Sullivana, tenhle patřil přímo k personálu herny.

Docela tichým a k jeho zjevu až překvapivě kultivovaným hlasem mě požádal, jestli bych byl tak hodnej a následoval ho do kanceláře pana šéfa.

Byl jsem tak hodnej, konečně – proto jsem tam přeci byl…

Ve výtahu, stranou pohledů hostů, se mi omluvil a slušně, ale nadmíru zkušeně mě prošacoval, aby se ujistil, že u sebe nemám nic, čím bych mohl jeho šéfovi vypustit dušičku z těla. Nic takovýho jsem u sebe v tu chvíli neměl, on se ještě jednou omluvil za to, že mi pro jistu prohrábnul i koule, jestli snad na nich nemám přilepenej granát, nebo co. Ujistil jsem ho, že mi to nevadí, že ho chápu a že to patří jaksi k věci.

Sullivan, když už nic, měl alespoň šťastnou ruku na lidi. Teda ne vždycky, jak jsem se později, k jeho škodě, přesvědčil.

Za velikým stolem stál postavou malej, prošedivělej chlápek, suchej jak bičiště a jediný, co na něm bylo snad nápadný, byly nemoderní kotlety, co mu sahaly až do půlky tváří. Elvis žije…

Stál a vypadal, že na to, aby si sednul, má něčím zvedlej tlak. To „něco“ leželo na stole před ním a věřím tomu, že si už asi nepomyslel, že o tom, tedy o mnou napsaných jménech na kartičce, ještě někdy uslyší. Jeho dva „stíny“ byly rozestavený po cimře tak, aby mě měli pod kontrolou a aby při případný kanonádě z jejich strany nestrefili svýho bosse.

Docela dlouho si mě prohlížel a potom zasyčel jako had otázku, co jsem zač.

Nedělal jsem žádný štráchy, odtáhnul jsem jednu ze židlí, co stála na protější straně stolu od něho a v klidu jsem si na ni sednul. Spíš instinktem, než ušima jsem zaznamenal nádech bodyguardů, kteří asi nebyli zvyklí na to, aby se někdo takhle k jejich šéfovi choval.

Asi jsem všechny dorazil, když jsem se Sullivana přímo zeptal, jestli se taky neposadí a jestli nechce svý zaměstnance poslat pryč.

Zase si mě chvíli mlčky prohlížel, potom se zeptal gorily za mnou, jestli jsem „čistej“. Když se mu dostalo uspokojivý odpovědi, tak, k jejich nehranému údivu, kývnul hlavou a všechny tři poslal za dveře.

I když měl kancelář klimatizovanou, tak se mu na čele objevily malý kapičky potu. Utřel si tu hanbu do bělostnýho kapesníku a znovu se mě zeptal na to, co jsem zač a co mu chci.

Představil jsem se mu jako George a i když jsme oba věděli, že to jméno není pravý, tak to nikdo z nás neřešil. V tom světě se na jména nehraje…

Dozvěděl se ode mě, že dělám pro lovce odměn a zdálo se, že ho to nijak nepohoršuje. Pak jsem mu řekl, že k jednomu z těch jmen z kartičky, co jsem mu poslal po Simonsovi, si může klidně přimalovat křížek, ale že ať si nedělá iluze, že to poslední z těch jmen to rozhodně není…

Podíval se na mě jako na něco, co právě vylezlo odněkud zpod kamene, chvilku si hrál s prázdnou obálkou od kartičky a potom se zatvářil, jako by došel k nějakýmu rozhodnutí. Konečně si sednul, otevřel šuplík ve stole a vyndal z něj dvě fotografie. Postrčil je přes stůl směrem ke mně a já se tak měl možnost podívat na zblízka vyfocený dvě hlavy.

Dvě prostřelený hlavy dvou různých chlápků, na jejichž krvavých čelech ležely pikový esa…

Potom mně vysvětlil, že obě fotky došly den před tím poštou. Upozornil mě, že na rubech těch obrázků jsou napsaný jména – na každý fotce jedno. S úlevou jsem zjistil, že ani jedno nepatřilo bejvalýmu Davidovu parťákovi, co žil v Phoenixu. Na tý jedný fotce byl ten děravej pán z Friska, co byl kvůli němu vydanej na Davida zatykač a ta druhá děravá hlava patřila podle jména chlápkovi, co žil v Carson City.

David byl šikula a už byl blízko…

Hrál si se Sullivanem jako kočka s myší a to se mi hodilo. Znamenalo to, že už jsou ve hře jen dva - jeden, co se nacházel, stejně jako Sullivan, v Las Vegas, a pak už jen ten poslední v Phoenixu, v Arizoně.

Jako by mně Sullivan četl myšlenky, nechal se slyšet, že netuší, o co mi jde, ale že by nikomu, kdo si nechce zahrávat s lidmi, co mají kořeny kdesi u sicilského Palerma, nedoporučoval, aby si něco zkoušel. Že mu stačí jen lusknutí prstů…

Zeptal jsem se ho, jestli kontaktoval policii, o který jsem věděl, že na ni má svý vazby. Odfrknul, že s takovou prkotinou by se styděl u poldů otravovat, že ti střelení jsou jejich, jako policie, problém a on že se v tomhle případě v pohodě obejde bez sirén a majáčků...

Bylo jasný, že má strach, ale nechce to dát znát. David byl silná osobnost a když něčeho chtěl dosáhnout a bylo to jen trochu možný, tak šanci toho dosáhnout měl. Když někdo chce hodně někoho sfouknout, tak se mu to dřív nebo pozdějc může i podařit. A Sullivan si to určitě uvědomoval. Bál se ho, i když měl okolo sebe maníky s bouchačkama a já věděl, že dělá dobře, že se bojí.

Usmál jsem se na něj a řekl jsem si, že je čas na to, abych mu konečně odpověděl na jeho druhou otázku.

Řekl jsem mu, že jsem za ním přišel proto, abych mu zachránil krk a že mám dobrej plán, jak toho dosáhnout. Jediný, co za to chci, je to, že mi nechá Davida, kterýho odvedu v poutech a dostanu za něj svou odměnu.

Vyložil jsem mu svůj plán, kterej ale měl v mý hlavě tak trochu jiný zakončení, než by si asi kdo myslel. Měl jsem v tu chvíli v duchu zkřížený prsty i na nohou a ďáblík v mý prašivý dušičce čůral blahem…

Příště Vám povím co se dělo, když se na scéně konečně objevil David...

Začátek příběhu najdete po kliknutí SEM