Jak náš stát bojuje se strážnými anděly…

Je to pár měsíců, co se všichni andělé strážní slétli u jedné garáže v Příbrami. Šlo tam doslova o život…  

Narozená a pohozená holčička jejich pomoc skutečně potřebovala. Navzdory mrazu a sněhové chumelenici přežila úmysl své „matky“, která se jí tímhle způsobem chtěla zbavit.

Děvčátko skončilo na novorozeneckém oddělení příbramské nemocnice a policie rozjela svou mašinerii k tomu, aby se krkavčí „matka“ našla.

Mezi ženami v okolí nálezu novorozence, byla víceméně náhodně vytipována skupina žen, kterým byly odebrány vzorky DNA. Tato snaha přinesla svůj plod a našla se ta pravá.

Dítě bylo mezi tím přestěhováno do kojeneckého ústavu a „matka“ čelí trestnímu stíhání.

Až potud se zdá být vývoj celé nešťastné události logický…

V naší zemi stále přibývá párů, které marně touží po vlastním dítěti. Není jim přáno a někdy nepomůže ani nejmodernější lékařská věda. Tací lidé by dali jednu ruku za to, kdyby mohli zdravou a krásnou holčičku z Příbrami adoptovat. Dali by jí první – poslední, dali by jí domov. Snad nikdo nepochybuje, že by to bylo jistě v zájmu onoho dítěte.

A co na to právní řád naší země…?

Tím, že se podařilo policii určit totožnost biologické matky malé Andělky (jak děvčátko pojmenovaly sestřičky z příbramské nemocnice), dochází k paradoxní situaci, že za poručníka malé holčičky bude s největší pravděpodobností určená její „matka“.

Ta „matka“, která ji v mrazu pohodila u garáží, jako kus bezcenného hadru, bezbrannou a jen v tenké košilce…

Pokud by někdo chtěl argumentovat tím, že mohla být pod vlivem laktační psychózy a podobných hormonálních poporodních bouří, při kterých jak známo dokáží ženy dělat neskutečné věci, měl by si takový parlamentář uvědomit, že ona mladá žena měla řadu měsíců na to, aby situaci a blížící se porod řešila. Nejsme nějaká bigotní, nábožensky založená společnost, která by mladým ženám a ženám vůbec, upírala možnost tuto, pro ni zřejmě nešťastnou situaci, řešit zákonnými prostředky.

Ona se rozhodla vyřešit vše tak, že těhotenství skrývala a po porodu dítě pohodila.

Nezlobte se ně mě, ale pokud někdo řadu měsíců podobnou věc neřeší a následně udělá to, co ona mladá žena udělala, pak jde o promyšlenou přípravu vraždy a pokus o ni se vším všudy. To, že ke smrti dítěte nakonec nedošlo, je jen dílo náhody a obrovského štěstí. V žádném případě na tom nemá rodička žádnou zásluhu, ta naopak udělala vše, aby dítě nepřežilo.

A co bude dál?

Pokud „matka“ netrpí nějakou závažnou psychickou poruchou, která by ji vyvázala z její trestní odpovědnosti a kterou by prokazatelně trpěla již v době před porodem, potom skončí na několik let ve vězení. Podle dostupných informací dítě skončí v dětském domově – podle všeho o něj nemají zájem, nebo se o něho nemohou postarat, ani jeho prarodiče, u kterých prý mladá žena – „matka“, žije.

Protože ale bude mít holčička oficiálně „matku“, nebude možné ji bez jejího souhlasu a dalších zákonných potřebností, nabídnout k adopci někomu, kdo by pro ni dýchal.

Místo toho čeká děvčátko dětství po ústavech, protože šance, že by o ně „matka“ projevila po příchodu z vězení takový zájem, aby se ně postarala, taková šance je velmi mizivá. Stačí, když jednou za čas dítěti pošle pohled, či se v ústavu zastaví, aby se podívala, jak její dítě vypadá a není toho boha, který by holčičku dostal z děcáku do nějaké normální rodiny.

A tak se přiblblé zákony naší země zase jednou zaslouží o semletí jedné lidské bytosti.

Zaslouží se o budoucí osud děvčátka, kterého se pokusila zabít jeho vlastní „máma“

O osud člověka – jednou ženy, která to asi bude mít v životě setsakra těžké, aby z ní třeba jednou byla lékařka, učitelka a v každém případě třeba jen šťastná ženská a máma, která ví z vlastní zkušenosti, co je to rodina, co je to mateřství.

Každá společnost se posuzuje i podle toho, jak se dokáže postarat o své občany, hlavně o ty, co se o sebe nedokáží postarat sami. Nedělám si iluze o systému dětských domovů v naší zemi – tím nechci urážet práci poctivých lidí, kteří se o jejich provoz každodenně zasluhují. Spíše mám na mysli systémové problémy, které se jistě této problematiky dotýkají a podle toho, jak to vypadá ve zbytku státu a společnosti si myslím, že opravdu důvod k veselí není.

Když si tohle všechno uvědomím v souvislosti s osudem malé Andělky, tak se mi chce brečet.

No, vlastně spíše zvracet...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S. – K tomuto článku povoluji diskusi a to například z toho důvodu, že je třeba mezi čtenáři někdo, kdo má o celém případu a celé problematice více informací a třeba i správnějších, než mám já – autor tohoto článku. Na narážky týkající se mého soukromého života, nebo na hloupé urážky ale reagovat nebudu. V.K.