Stíny... Kapitola č.8

Celý příběh o krutosti a minulosti, se začne stáčet tak trochu novým směrem. Non, nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam...

Jak jen to šlo a jak jsem si myslel, že to zvládnu, okamžitě jsem podepsal revers a odešel jsem z nemocnice pryč. Protože jsem byl ještě slabý jako moucha, ale hlavně a upřímně - prostě jsem se strašně bál být sám doma, přestěhoval jsem se na nějaký čas k rodičům. Obsadil jsem svůj bývalý klukovský pokoj a k lékům, které jsem ještě musel užívat, mi máma naordinovala denní příděl výčitek, že ještě nejsem ženatý.

,,TO" už za mnou od té doby, z noci ve špitálu, nepřišlo, ani tu krásnou zdravotní sestru, kterou tam nikdo neznal, jsem neviděl. Vlastně jsem o ní už raději mlčel, protože jsem se bál, že by mě fakt odvezli na psychiatrii. Zdálo by se, že až na poldy, kteří za mnou byli ještě jednou a (,,...je to jen formalita, pane Suchánek...") odebrali mně otisky prstů, jsem byl na nejlepší cestě, jak se na všechno vykašlat.

Tak snadné to ale nebylo.

Brácha Ondra, kterého jsem měl u našich rázem za krkem, se najednou začal o celou tu legraci zajímat taky. Asi za to mohli ti poldové, protože ten kůň brácha se najednou začal cítit jako ve filmu.

A já byl vůl všech volů, protože jsem ho do toho fakt zatáhl taky...

Naši měli slušně zásobenou knihovnu a v ní jsem si konečně mohl najít to, co jsem měl mít už od školy v hlavě, ale co jsem tam prostě neměl. Zjistil jsem si z latinského slovníku, co znamená slovo -,,TACUI".  V latině to znamená -,,mlčel jsem". Když jsem si to dal do spojitosti s Janem Nepomuckým, tak mně to zase tak trochu nahnalo husí kůži po těle.

Zjistil jsem z knih další věc. Jan Nepomucký, respektive jeho sochy jsou vždycky znázorněné s pěticí hvězd okolo hlavy. Vlastně jsem to měl celou dobu před očima, ale prostě jsem si to neuvědomil a taky jsem netušil, proč to tak je. To dělalo Jana mezi ostatními svatými tak trochu výjimečného, protože jen Panna Marie je znázorněná také s hvězdami. Podle některých pramenů je právě ona pětice hvězd okolo hlavy symbolem pěti písmen - TACUI, na počest jeho mlčení při mučení. Podle jiných pramenů je to zase podle pětice hvězd, které se zrcadlily na hladině Vltavy ve chvíli, kdy na ní plavalo tělo sv.Jana. Ještě zbývá možnost spojitosti s pěti ranami na těle Ježíše Krista...

A potom jsem začal pátrat po skutečnostech o rabínu Löwovi. Potvrdilo se mi, že podle roků, kdy žil prostě nemohl mít s mou záležitostí nic společného. Jenže není Löw, jako Löw...

Nedalo mi to a zatelefonoval jsem panu profesoru Poláčkovi. Ten hovor byl dlouhý a když následně máma zjistila, kolik stál, málem mě přerazila vejpůl. Znalosti profesora mě nikdy nepřestanou překvapovat a to se potvrdilo i v tomhle případě.

Dozvěděl jsem se od něho, že se celou věcí zabýval, ale protože jsem byl v nemocnici, mohl mi to říci až teď. A co, ptáte se? No přeci to, že jde s největší pravděpodobností o Jana Františka Löwa z Erlsfeldu, který byl císařským dvorním lékařem a univerzitní kapacitou. Žil prý v letech 1648 až 1725. Rázem mi bylo jasné, že to musel být ,,můj muž". Sedělo naprosto všechno - letopočet, lékařská profese i místo jeho působní. Jen jsem si zase vzpomněl na Romana, proč musel vlastně umřít...?!

Konečně jsem tedy znal jméno člověka, který nejspíš měl jako první v ruce -,,to, co mlčelo, byť k řeči bylo stvořeno..." - tedy Nepomukův údajný jazyk. Když jsem měl jeho jméno, už šlo všechno mnohem snáze. Profesor dokonce věděl i to, kde s největší pravděpodobností onen Löw žil  a bydlel. To znamená, že jsme mohli být na stopě místu, kde se mohl, bůh ví jak dlouho, povalovat ten ,,kov", který měl zabíjet.

Šestý bok, byť všechny čtyři mají...

Šlo o zámek Lojovice. Někdy v roce 1710 ho získal právě lékař Löw a jeho rodina v něm žila po neznámou dobu. Potom se majitelé střídali zřejmě až do roku 1869, kdy ho koupil továrník František Ringhoffer. Ten zámeček leží kousek od Říčan, směrem na Velké Popovice.

Trochu mě trápilo, že samozřejmě v té době asi nebylo výjimkou, když měl zámožný člověk sídel několik, a tak je klidně možné, že zámek Lojovice je jen jedna z možností. Ani profesor nevěděl o jiném doktorově místě bydliště a tak to s tím zámkem mohlo být opravdu ,,plácnutí do vody". Dost jsem totiž pochyboval, že by se Löw vracel každý večer z Prahy do Lojovic.

Profesor mně prozradil, že pro mě má novinek daleko víc, ale že mi je poví, až k němu budu moci zajít.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Moje zdraví se lepšilo a já jsem snad byl ukolíbán faktem, že se ,,TO" už neobjevilo. Zkrátka jsem dělal všechno proto, abych se dostal do spárů samotného ďábla...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděl jsem zase v profesorově staromládeneckém bytě. Tentokrát cucal vínko sám, já jsem si užíval pomerančový džus, protože jsem ještě pořád užíval léky a nechtěl jsem tak zbytečně tahat čerta za ocas. No, vlastně jsem to dělal, jen jiným způsobem a i když jsem už lecos tušil, pořád jsem byl nepoučitelný...

,,Tak a teď víte všechno, můžete klidně zavolat do blázince, ať si pro mě přijedou...", ukázal jsem rukou k černému telefonnímu aparátu, který snad pamatoval doby, kdy se ještě pan Hitler těšil pevnému zdraví. Právě jsem profesorovi převyprávěl všechno, co se mi přihodilo od chvíle, kdy jsem našel mrtvého Romana.

Profesor dlouho mlčel a bubnoval prsty do desky stolu. Dokonce tak dlouho, až jsem si myslel, že možná skutečně zvažuje tu možnost a nechá mě odvézt do Bohnic.

,,Celé je to zvláštní", promnul si bradu a podíval se na mě přes obloučky brýlí.

,,Jak jsem vám říkal, trochu jsem se o to všechno zajímal a hledal jsem. Tu pohádku o tom zázračně uchovaném jazyku jsem nechal stranou a soustředil jsem se jen na tu možnost, že byl umučený pro to potvrzení opata kladrubského kláštera. Král Václav IV chtěl totiž ten klášter zrušit a snad v jeho prostorách vybudovat nové biskupství. Ale to všechno se mi prostě nezdálo, že by si zasloužilo, aby s Janem zacházel tak, jak zacházel. Kdyby ho chtěl zabít, tak ho prostě nechá zmizet a bylo by to.  Jenže král místo toho nechá dojít události tak daleko, kam až došly a dokonce se, podle dochovaných pramenů, na mučení podílel.

Proč?!

Řekl jsem si, že je dost možné, že existuje, krom motivu se zpovědním tajemstvím a potvrzením opata, ještě nějaká třetí možnost.

A myslím, že opravdu existuje..."

,,Dobře a co ta vaše ,,třetí" možnost má, nebo může mít, společného s osobou doktora Löwa z Erlsfeldu?", nedalo mi to a přerušil jsem profesora v jeho monologu.

,,Ta třetí možnost nemá s Löwem zdánlivě společného nic. Okolnosti spojené s jeho osobou jsou až následkem. Následkem čehosi, co se odehrává mnohem dříve, než se narodil sám Jan Nepomucký..."

,,Nerozumím vám?!"

,,Víte příteli, já jsem v tom svém bádání také narazil na slovo -,,TACUI", ale v poněkud jiných souvislostech. Co vám říká rčení -,,Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam..."?"

,,A mělo by mně to něco říkat, pane profesore?"

,,Dobře, zeptám se jinak. Co víte o řádu Templářů? To, co jsem právě vyslovil, je heslem jejich řádu. V překladu to znamená -,, ...Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu."..."

,,COŽEEE?!"

Tak to už bylo na mě trochu moc. Židovský děda zanechá zakódovaný vzkaz, sotva ten vzkaz rozluštím, tak mně ,,něco" spálí dlaň o kříž v mrazivém večeru, ,,něco" mně zavraždí bývalého spolužáka - jen mimochodem katolického kněze, ,,něco" se pokusí, když ne dvakrát, tak jednou zcela určitě, zabít i mě samotného a na konec že by to celé mělo ještě něco společného s Templáři?!

Moje mysl prostě odmítala takovou kombinaci přijmout. Kdybych jen tušil, že řád Templářů hraje v celé záležitosti jen takovou, řekněme -,,transportní" roli a všechno je mnohem, mnohem složitější, asi bych si už opravdu myslel, že jsem se zbláznil.

,,Tak co o nich víte, Libore?", opakoval profesor svou otázku.

,,Moc toho o nich nevím, tedy snad jen jedno. Jan Nepomucký nemohl přeci mít s Templáři nic společného. Ten jejich řád byl snad zrušený dřív, než se Jan narodil, je to tak?"

,,Ano, Templáři byli zrušeni roku 1312 a Jan se narodil 1340, tedy po nějakých dvaceti osmi letech, to máte pravdu, ale přesto asi spolu něco společného měli. Musíte se ale Libore podívat nejdříve trochu hlouběji do historie, abyste pochopil, kam mířím.

Templářský řád byl založený v roce 1119. Jeho prvotním úkolem byla ochrana poutníků do Svaté země. Svoje sídlo si Templáři vybudovali na místě mešity Kubbat as - Sachrá, což v překladu znamená -,,Skalní chrám". Ta stavba byla postavená na místě, kde kdysi dávno stával chrám krále Šalamouna. Název jejich řádu pocházel právě z latinského slova -,,templum", tedy - chrám..."

Absolutně jsem nechápal, kam profesor míří.

,,O Templářích se traduje obrovské množství legend", loknul si profesor vína a pokračoval dál.

,,V sutinách chrámu krále Šalamouna,  ale nejen tam, prý objevili spoustu ukrytých pokladů, ať už ve formě cenných předmětů, jaksi světského významu, tak prý i významu duchovního. Mezi takové předměty údajně patřila i Archa úmluvy. V té, jak asi víte, měly být uložené kamenné desky, které na sobě měly nést texty Desatera Božích přikázání. Dalším artefaktem snad byla hůl Mojžíšova bratra, Árona a božská mana - jídlo, kterým obdaroval Bůh Izraelity, když je Mojžíš odváděl z Egypta. Podle některých pramenů skončila prý Archa úmluvy v Etiopii, v Aksumu, ale podle jiných pramenů a těm já věřím více, skončila v rukou právě Templářů.

To všechno po staletí zajímalo spoustu lidí, ale nic z toho většina z nich nemohla nikdy spatřit. Všechny naděje na vysvětlení těchto legend, zmizely ze světa spolu s koncem Templářského řádu.

Jenže to nemuselo být všechno. V Arše úmluvy měl být ještě další předmět, o kterém, i jako o legendě, vědělo jen opravdu pár lidí. Mělo jít o něco, co by se prý dalo nazvat ,,kovovým plátnem moci"..."

,,Plátno je kovem, když smrt je kovu vzorem...", vydechl jsem.

,,Jak jste k těmhle informacím přišel, pane profesore? Nikdy jsem o ničem podobném v souvislosti s Archou úmluvy neslyšel?!"

Profesor se jen usmál a udělal pár kroků ke své knihovně. Vytáhl odtamtud malou knihu, vázanou v kůži, která byla věkem zcela zčernalá.

,,Vy asi nevíte, kdo byl Joslyn Guspon, že ne?"

Nemělo ani smysl odpovídat...

,,Guspon byl kdysi dávno katovým pacholkem a zaměstnával ho dvůr krále Filipa IV Sličného. Toho krále Filipa, který nechal 18. března, 1314 veřejně, na ostrůvku v řece Seině, na Ile de la Cité, upálit velmistra řádu Templářů - Jacquese de Molaye a velkopreceptora Normandie, Geoffroye de Charnay. No a mladý Joslyn Guspon byl právě u téhle popravy přítomný. Byl to právě on, kdo se kdysi zmínil o průběhu exekuce jistému Jeanovi Mauuré a ten Mauuré o tom napsal ve své knize."

Nahlédl jsem profesorovi přes rameno, ale mohl jsem klidně zůstat i dva metry od něho. Textu jsem nerozuměl, protože byl napsaný francouzsky, ale jedno slovo mě praštilo do očí. Zapíchl jsem do toho místa prst a profesor se usmál.

,,Ano, čtete správně -,,TACUI", tedy ,,mlčel jsem". Přečtu vám to celé.

,,...už jsem nevnímal slova odsouzenců, většinou prosby o milost pravili. Však tito dva byli jiní. Ten úředník Páně mně nebyl známý jménem, však věděl jsem, že jeho vliv a místo až u samotného dvora bylo. To on se ještě u hranice optal Molaye, zda nerozmyslel si, jestli stojí plátno v kovu za smrt v plamenech. Molay však jen zavrtěl hlavou zmučenou a tacui pravil. Poté byl pokyn dán a pochodně smolné plameny...""

,,Tak co tomu říkáte Libore?"

Neříkal jsem nic, jen v hlavě se mi protáčela kolečka na nejvyšší rychlost. Pokud byla pravda, co ten katův pacholek Guspon zaslechl, bylo jasné, že nešlo ze strany velmistra řádu Molaye o žádné zapírání, nebo pokorné přiznání, ale o zatvrzelé mlčení a zachování nějakého tajemství. Tajemství, zachované i přes jistě kruté mučení a tváří v tvář smrti v plamenech.

Taková slova by se měla brát vážně...

,,Dobrá, připusťme, že už řád Templářů spravoval nějaké tajemství, které má něco společného s naší věcí. Co ale mohl mít s tím vším můj děda? A co ty přízraky, co smrt mého spolužáka...???

Profesor Poláček jen zavrtěl hlavou a ve výmluvném gestu rozhodil ruce.

,,Těžko říci, snad byl váš děda součástí oné skupiny, která, k nelibosti ortodoxních představitelů židovské víry, začala už někdy v první polovině dvacátého století více uznávat fakt, že křesťanský Starý zákon a počátky židovského náboženství, vycházejí ze společných kořenů. To se u této skupiny projevilo tak, že ve větší míře začali její příslušníci studovat Bibli. To se samozřejmě některým ortodoxním židům nezamlouvalo. Třeba váš dědeček zjistil, nebo měl za úkol skrývat něco, co mělo právě té skupině z tvrdého jádra jejich víry, zůstat utajeno?

Další věc, kterou se asi nikdy nedozvíme..."

Pokračování (snad) příště...