O tom, jak snadné je kopnout dvoumetrového chlapa, a jak složité je si představit následky

Cesta pana předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan má své obhájce i odpůrce. Já se řadím do druhé skupiny a (znovu) vysvětlím proč…

.

Nedávno jsem psal článek o tom, že naše zahraniční politika je pro naše zahraniční partnery i ne-partnery někdy dost nečitelná. Ten blog neměl nějak moc veliký úspěch, ale to není nic proti ničemu. Dnes při sledování aktuálního tématu plánované cesty pana předsedy senátu na Tchaj-wan se však ukazuje, jakou jsem měl pravdu.

Musíme si položit otázku, jaký postoj vůbec naše země má oficiálně k Tchaj-wanu a jaký má k Číně, respektive k Čínou prosazované politice „jedné Číny“.

Odpověď je velmi prostá a jasná – naše země NEUZNÁVÁ Tchaj-wan jako samostatný stát, přičemž naopak oficiální stanovisko naší zahraniční politiky je takové, že UZNÁVÁME politiku „jedné Číny“.

Co to v souvislosti s plánovanou cestou pana Vystrčila na Tchaj-wan znamená?

Že z čínského pohledu, opakuji – Z ČÍNSKÉHO, jde ze strany našeho státu o těžko pochopitelnou provokaci.

Všichni víme, jak je Čína na vše kolem Tchaj-wanu citlivá, proč jí tedy zbytečně uvádět do rozpaků, proč solit její otevřenou ránu? Jsme snad s Čínou v nějaké válce, obchodní, nebo jiné? Jaký máme důvod ji dráždit, co z toho budeme mít?

Proč na jedné straně oficiálně uznáváme celistvost a nedělitelnost jedné Číny, do čehož Čína, jak víme, započítává i otázky kolem Tchaj-wanu, a přesto se hodláme strefit do jednoho z jejích hodně citlivých míst, jak se tedy pak můžeme divit, že její reakce nebude nijak vstřícná...?

Když kopnete dvoumetrového chlapa jen tak pro nic za nic do holeně, tak se po Vás taky ožene. Když mu tím budete byť jen vyhrožovat, tak Vám taky řekne, že jestli to uděláte, že Vás pak za to zmastí. Budete pak křičet, že to není fér, že se po Vás ohnal, nebo že se po Vás ožene, když to uděláte...? A proč ho vlastně budete kopat, když Vám nic nedělá? Jen proto, aby Vás někdo obdivoval, jakej jste borec, že jste si na něj troufnul? Chápete, o co mi jde…?

Problém naší současné zahraniční politiky je hlavně ten, že není ani trochu konzistentní. Na jedné straně razíme nějaký postoj, na straně druhé náš druhý nejvyšší ústavní činitel hodlá razit postoj opačný.

Když tak přemýšlím nad cestou pana Vystrčila, a když ji vezmu tak, že díky ní chce pan Vystrčil pomoci nejen našim vzájemným ekonomickým vztahům s Tchaj-wanem, ale i tomuto ukázat podporu v jeho při s Čínou o právo na sebeurčení, říkám si, jestli by pan Vystrčil Tchaj-wanu neprospěl mnohem více tím, když už mu jde o jeho svobodu a demokracii, kdyby spíše v řadě první politicky loboval na půdě našich zákonodárných sborů o to, aby naše země uznala Tchaj-wan jako samostatný stát, a v dalším levelu by pak mohl jezdit po cestách dalších vyspělých zemí světa, kde by přesvědčoval a loboval za totéž. Když se totiž podíváme na seznam zemí, které Tchaj-wan respektují a uznávají, nenajdeme tam, ani jeden vyspělý stát.

Najdeme tam pouze Belize, Guatemalu, Haiti, Honduras, Marshallovy ostrovy, Nuru, Nikaraguu, Palau, Paraguay, Svatou Lucii, Svatého Krištofa a Nevis, Svatého Vincence a Grenadiny, Svazijsko, Tuvalu a nakonec Vatikán…

Ani stopy, ani zmínka o jakékoliv podpoře ze strany třeba Německa, Francie, USA, Japonska, a co já vím jakých všech vyspělých a demokratických států.

Proč asi…?

A kdo jsme my, kdo je pan Vystrčil, aby se dával všem oněm, kteří na tom prvním seznamu nejsou, příkladem…?

Vážně si pan Vystrčil myslí, že jeho postoj k Tchaj-wanu je rozumnější a správnější, než je postoj zemí ze seznamu druhého…?

Smutnou skutečností je fakt, že většina lidí, kteří dnes fandí panu Vystrčilovi v jeho úmyslu, až do doby, než s nápadem na cestu na Tchaj-wan přišel, respektive než s ním přišel, zesnulý pan Kubera, že tito lidé o Tchaj-wanu neměli pomalu ani páru. Dnes jeho cestě fandí hlavně z jednoho důvodu – tleskají tomu, jak to té zlotřilé Číně nandá. Otázkou zůstává, PROČ by jí to vůbec měl nandávat?

Postup, jaký volí pan senátor, jen více tříští obraz naší zahraniční politiky všude kolem.

Ono totiž dokud ČR neuzná Tchaj-wan, jako samostatný stát, dokud ČR neopustí oficiální uznání "jedné Číny", měla by platit jednotná zahraniční politika naší země, která je zcela opačná, než jak nakonec vyzní cesta pana Vystrčila.

Co by se dělo ovšem ve vztazích naší země a Číny v takovém případě dál, to už je jiná otázka, na kterou nemá odpověď v tuto chvíli asi nikdo, ani pan Vystrčil ji nemá, nemůže mít.

Ono je totiž vlastně strašně jednoduché kopnout toho dvoumetrového chlapa, problém je však domyslet následky, jaké by to mohlo mít.

A o tom to je...

..