Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z deníku - Afghánistán...jsou čtyři ráno...

18. 10. 2008 18:25:26
Jsou čtyři ráno. To je čas, kdy milenci odcházejí od svých milenek. Tou dobou se mně zdá svět logičtější a to, s čím jsem si včera lámal hlavu, se zdá být najednou jednoduchý.
Konvoj v Afghá...Konvoj v Afghá...ISAF - SOG

 

Sedím opřený o kolo Tatrovky, co by v ní nikdo Tatrovku nepoznal. Nespím, ani už nemám nárok. V duchu si probírám, jestli mám plnej vak vody, přemýšlím, jestli jsem nic nezapomněl. Dlaní v nomexové rukavici se poplácávám po kapsách a kontroluju, jestli mám osobní lékárničku, jestli jsou sumky na kšírách tam, kde mají být. Znovu si říkám, že jsem ty zásobníky přepáskovával snad stokrát a že jsou v pohodě. Ani nevím, kolikrát jsem zkoušel natáhnout závěr u své M - 4. Zásobník ven, další zásobník dovnitř. Plácnout dlaní po záchytu závěru na levý straně rámu. Udělá to ššrucak a M - 4 je zas připravená. Všechno přeci klapalo před hodinou, není tedy důvod, proč by to nemělo klapat i teď...

Okolo se ozývají hlasy chlapů, se kterýma do toho dneska jdu. Konvoj už je seřazenej a čeká se jen na povel. Pojedeme na sever. Před několika dny jsme tady měli zemětřesení a tam někde to ošklivě odskákala jedna vesnice. Vezeme tam léky, deky a moře balené vody. Tady v Afghá není zemětřesení nic tak neobvyklého. Byl jsem zrovna ve službě na věži, když to přišlo. Najednou se začal ze střechy sypat ten podělanej, všudypřítomnej prach a mně se pod nohama roztančila podlážka. Jasně jsem slyšel i takový jako vzdálený hřmění, nebo hučení. Za pár vteřin bylo po všem. Našim mobilním buňkám to nijak neuškodilo, ale místní stavby slepený z vepřovic se sypaly, jako domečky z karet.

Přišel odněkud odzadu konvoje. Dřepl si vedle mě.

,,Ahoj, já jsem Steve. Nemáš prosím tě oheň?“

Vytáhl jsem zapalovač a připálil jsem mu ,,Lakystrajtku“.

,,Odkud jsi, já jsem z New Yorku.“

,,Ahoj, no já jsem z Prahy...“

,,Cože?!“

Teprve teď se mně podíval na rukáv a všiml si české vlaječky. Je tma a naše hadry jsou vlastně skoro stejný, jediný rozdíl bývá ve vlaječkách.

,,Aha, ty jsi náš anděl strážnej viď?“

Rána na ruce se zanítila a bolí...

,,No, něco takovýho...“

,,Vy jste nějaká speciální jednotka viď, myslím, že jsem o vás už slyšel.“

,,Jsme v podstatě ,,Empíci“.“

Překvapeně se na mě podíval a jako by se odtáhl. Nedivím se mu, mezi řadovou armádou není označení – MP , neboli ,,Military Police“ moc oblíbené.

,,No, na ,,empíka“ jsi kurva nějak moc zarostlej...“

Směje se a zpod ,,blembáku“ svítí jeho oči a zuby. Steve je černoch. Naráží na to, že jsme zarostlý. Nejsme přímo ,,empíci“, jen v postatě spadáme pod vojenskou policii. U nás v jednotce se holení a stříhání moc nenosí. Kdyby se jeden dostal do problémů, snadněji se dostane zpátky na základnu, když je zarostlej a fousatej, než když na první pohled vypadá jak od ,,námořní pěchoty“. Zandal jsem zapalovač zpátky do kapsy a ucítil jsem, jak mně zaškubalo v ráně na ruce, kterou jsem si uhnal minulý týden. Chinoock( transportní vrtulník )nás nakládal na konci hlídky a já blbec jsem ztratil někde rukavici. Měl už uvnitř nějakej materiál a když jsme lezli po rampě nahoru, odřel jsem si hřbet ruky, když jsem zavrávoral a místo abych se zachytil, štrejchnul jsem o nějakou bednu. Nějak se mě to nechce hojit. Chtělo by to asi víc vitamínů. Ty podělaný koncentráty jsou naprd, dal bych nevím co za kilo citrónů...

,,Já jsem chtěl k Zeleným baretům, jenže na to nemám. Ani fyzičku, ani nervy. Tak alespoň dělám kočího těmhle krasavicím...“

Pokýval hlavou směrem k americké části konvoje, kde stál jeho náklaďák.

,,Člověče, já ti závidím! Já jsem zatím Talibánce viděl jen na fotkách. Už jsi nějakýho sejmul?!“

,,Není to jak si myslíš Steve. My máme většinou úkoly takový, že jenom zjišťujeme jejich pohyb a označujeme lokality pro bombardování. Sorry kámo, rád bych ti řekl víc, ale nemůžu, chápeš...?!“

Fakt jsem mu víc říct nemohl. Nikdo z nás neví, jestli se těm košiláčům nedostane do ruky a čím míň toho jeden ví o práci druhých, tím líp. Sice ne pro toho, kdo skončil v jejich drápech, ale pro ostatní určitě.

,,Člověče, já tam tenkrát byl, viděl jsem to na vlastní oči...“

,,Kde jsi byl?“

,,No, přeci tenkrát, jedenáctýho září u WTC. Neumíš si to představit. Když do věže vlítlo první letadlo, byl jsem zrovna na cestě tam. Viděl jsem to všechno. Bylo to hrozný. Každej z nás, co jsme to viděli, jsem se jen rozhlíželi jeden po druhém a jako by jsem se báli jeden druhýho. Fakt, ten strach byl cítit všude. Bylo to, jako by si každej z nás myslel, že příští rána je určená jemu, těžko se to vysvětluje. Viděl jsem, jak se dva úplně cizí chlápci objímají, ne že by jako byli buzny, ale tak je to skolilo, že podpírali jeden druhýho. Lidi klečeli na ulici a brečeli, viděl jsem ženu, jak si drží dlaně na uších, jako by o tom nechtěla ani slyšet. Křičela jako šílená a utíkala pryč. Taky bych tehdy nejraději utekl, ale já jsem nemohl.

,,Proč Steve?“

,, Moje žena Betty byla uvnitř Severní věže.“

,,Pane bože...! Dostala se ven?!“

Steve pokračoval, jako by mou otázku neslyšel.

,,Čekali jsme děcko, ona tam tehdy vlastně vůbec neměla být. Jenže tam pracovala, v jedný účetní firmě víš. No a šla si tam už vlastně jen pro nějaký věci co tam ještě měla. Dvanáctýho jsme měli první termín porodu...“

Jeho oči se leskly a asi vůbec nevnímaly konvoj aut seřazený a připravený k odjezdu do afghánských hor. Nebyl v tu chvíli v posraným Afghánistánu, ale stál zas na chodníku v New Yorku.

,,Strašně jsem jí miloval. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se s ní to ráno ani vlastně pořádně nerozloučil. Dohodli jsme se, že ona se staví v práci pro ty své věci a já zatím něco zařídím. Až budu hotovej, tak se pro ní stavím a pojedeme spolu domů. Tak jsme si, když šla z domova řekli jen tak na půl huby ahoj a byla pryč. Už jsem jí nikdy neviděl...“

Nebe se pomalu zjasňovalo a svítání bylo na spadnutí. Seděl jsem na zemi, držel jsem svou M - 4 mezi koleny a díval jsem se před sebe, abych se nemusel dívat Stevovi do očí. Kdyby mně neřekl, že tam zařvala jeho žena, asi bych mu řekl to, co si myslí většina světa. Že si za ten průser s Al Kajdou můžou amíci z velký části sami. Jejich snaha o ,,vývoz“ demokracie vidí svět jinak, než hlásají jejich politici. Jenže čím si to zasloužila jeho žena a ty tisíce dalších, kteří šli normálně ráno do práce a už se nevrátili?! Chtěli žít normální život, jejich politici si stejně dělají co chtějí a jestli potřebují někde nahnat body a ukázat ramena, žádná ženská od rodiny, nebo mlaďas co je na svém prvním fleku po univerzitě jim v tom nezabrání. Někdy je ten svět k posrání...!

,,Proto jsem tady já. Proč jsi tady ty?“

Bežný obraz na silnicích v Afghá

Jeho otázka mě trefila nepřipravenýho.

,,Asi jsem si nikdy nedovedl představit, že budu sedět někde v kanclu, nebo makat někde ve fabrice. Potřeboval jsem pohyb a tak jsem se dal k armádě. Víš, ne se vším co se děje a proč jsme tady souhlasím, ale je pravda, že tady to dostane úplně jiný tvar, než se to zdá mít odněkud z Evropy. U nás lidi moc nechtějí, abychom tady byli. Řvou, že to není naše válka, proti nám doma nikdo nebojuje...“

,,Co to je za blbost, copak u vás doma nejsou třeba drogy?! To tam nemáte heroin? Copak lidi u vás nechápou, že ten mák, co se tady v ,,Áčku“ pěstuje a co se z něj rafinuje herák, končí i ve vašich ulicích?! Stejně je zvláštní, jak Talibanci najednou, když jde o pěstování máku otočili viď?! Dokud měli moc ve svých pazourách, tak každýmu, kdo pěstoval mák usekli ruce. A najednou si uvědomili, že teď jim příjdou prachy za heroin vhod. U vás lidi neví, že z těch peněz může být klidně jednou financovanej někdo, kdo třeba vyhodí vagón podzemky do luftu?! Máte u vás podzemku?“

,,Podzemku máme, ale lidi nevěřej tomu, že k tomu jednou dojde.“

,,Co si o tom myslíš ty?“

,,Myslím, že je to jen otázka času. Jen když nad tím tak uvažuju, tak se bojím, že když se něco takovýho stane, lidi řeknou, že je to i naše vina, myslím nás, co jsme teď tady...“

,,Jak to myslíš?!“

No, protože tím, že jsme tady, dáváme jasně najevo s kým a proti komu jsme. Toho se naši lidi někdy bojí. U nás se moc nenosí vyčnívat z davu, víš.“

,,To nechápu.“

,,Ani nemůžeš, jsme malá země a je nás málo. Dějiny nás naučili, že držet hubu se vyplácí...“

,,Proč tady vlastně jsi, neodpověděl jsi mně?!“

,,Je to složitější Steve. Přijel jsem sem, protože to je moje práce. Někdo by mohl říct, že jsem ,,žoldák“. Jako by jiný lidi nedělali svou práci pro peníze, ale jen pro zábavu... Víš, já kašlu na politiku, ta je špinavá co stojí svět světem. Teď jsem tady proto, abych kryl zadek kámošům a oni zas krejou zadek mně. Kašlu na politiky, není to o ,,vlajce a cti.“ Už jsem viděl až moc, abych to viděl takhle. Snažím se, abych se pokaždé vrátil na základnu celej a udělal při tom to, co se ode mě žádá. Jestli to znamená to, že zachráním pár dětí někde v horský vesnici od zmrznutí tím, že jim přivezu deky – fajn. Jestli to znamená, že se při tom dostanu do boje s někým, kdo místo potravin a léků nabízí jen modlení a porobu – taky fajn. Nejsem svatej a umím se nasrat."

,,Tango Roger Delta, všem velitelům vozidel.“

Moje myšlenky přerušil neosobní hlas z vysílačky. Měl intonaci, jako by to mluvil robot.

,,Všichni na svá místa, čas odjezdu - zulu mínus deset.“

Andělé strážní...

Poslední cigarety byly típnuty, ze všech stran se ozývá cvakot a rachot natahovaných závěrů zbraní a cvakání jejich pojistek. Zvedám se ze země, nasazuju si blembák (přílbu), upravuju si taktickou vestu přetaženou přes balistickou (neprůstřelnou) a natahuju páku závěru své M - 4. Kontroluju pojistku, jestli je v poloze ,,zajištěno“ a ofukuju pusou prach z kolimátoru a optiky na pušce. Steve se na mně smutně usmál.

,,A co ty? Máš ženu Lado?“

,,Mám Steve. Máme spolu dceru. Narodila se před půl rokem. Mám ještě jednu starší, ale ta žije s mojí bývalou ženou."

,,Tak na sebe dávej pozor kámo, je to tvoje povinnost se k nim vrátit...“

Sevřel jsem ruku v pěst, Steve udělal to samý a přiťukli jsme si jimi.

,,Až po zem kámo, jdeme na to!“

Otočil se a zmizel v rachotu startovaných motorů.

Steven už tady není.

Jel domů. Jeho rakev byla přikrytá jejich vlajkou. Minulý týden najel jeho náklaďák na tlakovou desku IVZ (improvizované výbušné zařízení) a výbuch jeho tělo doslova přepůlil. Kdekdo si řekne – dobře mu tak, neměl tam co dělat.

Nesouhlasím!

Desátník Steven Parks ,,TAM“ co dělat měl!

 

 

 

 

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Vladimír Kroupa | sobota 18.10.2008 18:25 | karma článku: 31.55 | přečteno: 5580x


Další články blogera

Vladimír Kroupa

Od číšníka to byla, nezlobte se na mě, bláhovost…

Ne, nechci tomu chudákovi zmlácenému grupou násilníků, dávat vinu, jen si myslím, že kdyby postupoval s větší rozvahou, možná by vše dopadlo jinak...

24.4.2018 v 15:26 | Karma článku: 38.13 | Přečteno: 8082 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Pozor, ňoumové a překážeči, pizza jede…!!!

... a jede opravdu fofrem. Člověk se neubrání myšlenkám, jestli je tomu tak z důvodu, aby pizza na palubě malého prdítka nevystydla, nebo...

20.4.2018 v 13:52 | Karma článku: 21.57 | Přečteno: 944 | Diskuse

Vladimír Kroupa

JINÝ Vláďa Kroupa…

Ano, jsem jiný, než někdo jiný a to už prosím pěkně od mala. Sám to na sobě pozoruju a ani si neumíte představit, jakou fušku mi dá, neustále to zdůrazňovat těm, kteří to neumějí vidět...

19.4.2018 v 14:10 | Karma článku: 28.92 | Přečteno: 1361 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Cancoury…

Dříve byly mnohem menší, ale jak jde čas, tak prý pro naše dobro vyrostly. Nevěřím tomu, že by pily krev jenom mně samotnému. Často ve vzteku hledám sprosté slovo, které bych jim přidělil, nakonec ale vždycky skončím u „cancourů“...

19.4.2018 v 8:21 | Karma článku: 23.98 | Přečteno: 742 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Brigita Tóthová

Inkoustová chvilka

Už pár nocí nemůžu spát...moc myšlenek a pořád se musím sama sebe na něco ptát..Znáte ten pocit probdělých nocí?

25.4.2018 v 16:52 | Karma článku: 4.15 | Přečteno: 99 | Diskuse

Dita Jarošová

A Bůh nám seber beznaděj...!

Striktní zákaz víry v posledních dvou předlistopadových režimech způsobil na našem území mnoho škod. Nejen hmotných v podobě stavu památek. Stav myslí byl obdobný. Nejenom, že se zde vyskytla určitá ostýchavost a tabu.

25.4.2018 v 14:11 | Karma článku: 14.37 | Přečteno: 397 | Diskuse

Jakub Dajč

Uloupené dětství

Pokud děti necháte být byť jen na okamžik dětmi a spatří vás při tom uvědomělý jedinec, připravte se na nejhorší – návštěvu pracovníků sociálky. (Příběh ze současné Ameriky.)

25.4.2018 v 6:58 | Karma článku: 33.73 | Přečteno: 1243 | Diskuse

Brigita Tóthová

Svlečená na Duši

Dnes jsem se celý den cítila, jako bych byla nahá.Obnažená.Svlečená. Mohou za to slova jednoho mladého poety, nebo nedostatek spánku?....snad...

23.4.2018 v 16:59 | Karma článku: 8.81 | Přečteno: 267 | Diskuse

Dita Jarošová

EDICE - PETICE

Petice mají vždy nejrůznější charakter, vždy o něco většinou slušně žádají nebo se o něco ve vší počestnosti zasazují. Každý, kdo je vytvořil, cítil, že stávající situace se neodehrává právě nejideálněji jak by logicky mohla.

23.4.2018 v 14:25 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 173 | Diskuse
Počet článků 1782 Celková karma 33.06 Průměrná čtenost 2661

Dum Spiro Spero... Tulák po hvězdách, kalič, fotograf, bývalý voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, spisovatel. Hoďte mě vlkům a vrátím se, jako vůdce smečky...

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.