Bílá Hora, Mnichov, Brusel…

Aneb, jak by řekl Jára Cimrman – naše slavné prohry… Všimli jste si, že v té současné bruselské taškařici hrají stejní hráči, jako byli na place v Mnichově 38´? Ani strany se v podstatě nezměnily…

Zase jsme my, Češi, jako maličký národ cpáni proti své vůli do mlejnku, kterým točí státy, jako jsou Německo, Anglie, Francie. Většina zastánců kvót z naší země, které mimochodem považuju za zrádce a kolaboranty s nepřítelem (je snad přítel ten, který znásilní proti její vůli přítelkyni, nebo přítele…?) se ohání tím, že když už jednou jsme členy unie, že jsme povinni, že musíme, že nesmíme.

Že jsme si jednou členství v Evropské unii odhlasovali, tak jaké pak copak. Jenže když se na věc podíváme z trochu jiného úhlu – mohou si být dnešní zastánci kvót jisti, že kdyby český občan, který v referendu hlasoval o přistoupení k EU, a který vhodil do urny své ANO, věděl to, co o unii ví dnes, že by jeho hlasování dopadlo stejně?

Jistě pár takových by se jistě našlo, ale dalo by se mluvit o většině, která by si nakonec ono členství v EU odhlasovala…?

Já jsem přesvědčený o tom, že dnes by podobné hlasování dopadlo úplně jinak. Dnes totiž leží na stole otázka samotného bytí a nebytí, otázka zachování naší bezpečnosti, naší kultury, naší státnosti. A to jsou trochu jiné karty, než problémy okolo úhlu zakřivení banánů, nebo norem na výrobu žužlavých medvídků, o pitomých žárovkách ani nemluvě.

Že jsme se podělali tváří v tvář prvnímu lámání chleba, prvnímu celounijnímu problému? A byli jsme to fakt my, Češi, Slováci a Maďaři, kdo se podělal tváří v tvář absolutní hrozbě světu, který dosud známe, a který chceme zachovat i pro naše děti…?

Němci trpí komplexem viny z Druhé světové války, Francouzi prokázali svou „odvahu“ také nejednou. Náš dosud platný právní systém stran majetku se dodnes opírá o takzvané Benešovy dekrety. Jen díky tomu dnes spousta pozemků a nemovitostí patří do českých rukou. Dodnes trváme na jejich znění, přes nelibost právě Německa. A k čemu tehdy došlo?

Tehdy se náš stát, národ, chcete-li, vypořádal s příslušníky státu, který byl naším nepřítelem. Německé obyvatelstvo bylo z naší země vyhnáno, majetek mu byl zkonfiskován. Dodnes tu záležitost, i když si už umíme přiznat i to, že tehdy docházelo k mnoha špatným věcem z naší strany, uznáváme jako nutnou.

Podaří se nám ale z naší země vypudit případné nepřátelské obyvatelstvo, modlící se k Alláhovi, které nám sem chtějí silnější unijní státy násilím nacpat? Obávám se, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Zkouším si představit, kam přesně by naše předválečná vláda poslala Němce s jejich „nároky“ na cokoliv našeho, nebýt silných zbraní, mířících na naše hlavy. Dnes na nás (doufám) zbraně nemíří, alespoň ne ty skutečné. Míří na nás ale pro změnu hrozby stran hospodářského vydírání.

A znovu se musím ptát – je opravdu spojenec a přítel ten, kdo pro prosazení vlastního názoru musí druhého partnera vydírat, ponižovat, a znásilňovat jeho názor…?!

Jsou nám skutečně Německo, Francie, a jak se včera ukázalo, i Polsko, přáteli, spojenci?

Dokážou tyto jmenované státy přemýšlet alespoň o dva tahy dopředu? Nebo hrají úplně jinou hru, ve které už je dávno určeno, že my, východní státy, máme být poraženi? Skončila vůbec Druhá světová válka v květnu 1945?

A víte, kdo a jak horoval pro přijetí Lisabonské smlouvy, která stála u zrodu nejednoho z dnešních problémů unie, kdo nám už před jejím přijetím lhal do očí? O jedné paní, veřejně činné političce, bych věděl. Těžko říct, zda byla tak naivní, nebo ulhaná, každopádně se na toto starší video z roku 2009 podívejte, a názor si udělejte sami…