Jak být (nebýt) jelenem na Jelenovské

Tak jsem strávil se svou rodinou  firemní  víkend  ve Valašských Kloboukách. Hotel se jmenuje - ,,Jelenovská“ a kdo má rád staré časy, vřele doporučuji návštěvu…

Šok jsem zažil už v pátek při příjezdu.

Příjezdová cesta vás zavede ke schodům směřujícím dolů, dlouhým asi 30 metrů a se sklonem obřího skokanského můstku.

,,Hmm“, řekl jsem si ,,zřejmě hotel jen pro tělesně zdatné jedince. Konec – konců, jsem v ,,horském hotelu“, tak nějaká ta tělesná zdatnost se asi očekává…“

Pak jsem se šel projít se svým psem po okolí. Zjistil jsem, že chaty, které jsou na internetu prezentovány jako možnost ubytování ,,pro méně náročné“, jsou vhodné tak možná pro cestovatele v čase. Možná že někdo, kdo žil v 19 – tém století by zajásal.

Pak jsem narazil na dlouhou budovu, ve které podle všeho měla být umístěna ,,kuželárna“.

Jo , tak fajn, zítra sem s kolegy zajdeme a dáme si turnaj v kuželkách.

Člověk míní, personál hotelu mnění…

A přišel večer a s ním smrad… Jo, vážně smrad. Tak strašný, že jsme všichni vážně uvažovali nad tím, uzavřít napevno okna a dveře na balkón. Jenže zavírejte okna na noc, když přes den bylo přes třicet stupňů nad nulou… Prostě septik už chtěl dlouho vyčerpat, ale znáte to. O sezóně není asi na takové hlouposti čas a že je z něho smrad ?! Ono  se to nějak namíchá s tím čerstvým horským vzduchem… Večer jsem seděli s kolegy na hotelové terase a říkali jsme si, že si dáme nějaké to pitíčko. Mladý číšník přinesl nabídku koktejlů. ,,Paráda", zajásala moje žena. ,, Dám si třeba tenhle“ – zapíchla prst do fotografie na nápojovém lístku.

,,To bude možná problém“, pravil číšník.

,,Proč ?“ následovala logická otázka .

,,No víte, my jsme tady teď jen samý amatéři. Nevím jestli někdo z kluků za barem bude vědět, jak se to míchá…“

,,Děláte si srandu?!!“ další logická otázka mojí zděšené ženy.

Někdy v tu chvíli mně začalo být jasné, že tam zažijeme nevšední zážitky.

Barmani se pochlapili a číšník začal nosit cosi, co se alespoň vzhledem podobalo vzorkovým fotkám v ,,nápojáku“. No, snad to obsahovalo i alkohol, veselo bylo…

Pak jsem si chtěl lehnout do postele.

,,Aůůů“, to, co mě řízlo do stehna  přeci nemá v posteli co dělat..?! No jo, ale měli jsme na pokoji televizi a k té je potřeba připojit anténu že jo… Co na tom, že přípojka bez krytu je ve zdi k níž je přisunutá těsně postel. Že je tam místo normálního konektoru kousek ostrého plechu?! A nejste vy Pražáci nějak choulostivý…?! Ještě že jsem do té postýlky neuložil naše malé dítě. Říznout ho to, asi bych řádil ještě víc.

Přežili jsme noc. Druhý den jsem vyvedl rodinku na blízkou rozhlednu. Nu, alespoň jedno pozitivum to mělo. Krajina je tam opravdu  krásná.

Pak jsme zasedli do jídelny a očekávali oběd.

Mísu s polévkou jsme dostali.

Pak nikde nikdo.

Dlouho nikde nikdo.

Pořád nikde nikdo.

,,Čekají, jestli přežijeme tu polívku!“ logický komentář mojí ženy týkající se nelogického chování obsluhy jídelny.

Tři mladé dívky, z nichž jedna se nám svěřila se sladkým tajemstvím -  ,, Víte, já jsem tu teď přesně pět a půl dne…“ se ploužilo po ,,place“ a vypadalo to tak, že nás hledají…

Našli nás.

Někdo měl objednanou Svíčkovou, někdo zapečený kuřecí řízek.

Už jste viděli někoho při objednávce zapisovat si na papírek - ,, Jedna Svíčková omáčka s knedlíkem – dětská porce. Dvakrát kuřecí řízek zapečený se sýrem a šunkou s bramborem – dospělá porce …?“  -

Neviděli??

Já ano, přesně takhle dlouze si to ta chudák holka, které nikdo neřekl, že se to  dá napsat i ve zkratkách psala. To bych ještě pochopil, nikdo učený z nebe nespadl. Ale fakt tam nebyl nikdo, žádný ,,manager“ ( kterými se to jinde a jindy tak hemží...), který by těm servírkám - brigádnicím, řekl - ,, ty budeš brát objednávky na jídlo, ty na pití. Ty budeš to jídlo nosit z kuchyně a ty ,,debarasuj“ ty talíře od polévky…“

A bylo odpoledne a tak byl čas zahrát si kuželky. Jak už bylo napsáno – člověk míní, personál hotelu mnění…

,, Je sobota a nám se mění turnusy…“ snažila se nám vysvětlit recepční nevysvětlitelné.

,, A co to pro nás znamená…?“ nezdá se vám, že těch logických otázek jsme položili už za necelých 24 hodin docela dost?!

,, To znamená, že když nám lidi odjíždějí a nový přijíždějí, tak má personál od kuželek ( jediné atrakce hotelu) volno. Skoro nikdo totiž nemá na kuželky chuť.“

,, Vy jste nevěděli, že tady budete mít firemní víkend a že se dá počítat s tím, že NĚKDO by mohl na ty vaše kuželky chuť mít?!“ už mně ty logické ( ?? nebo nelogické ??) otázky přestávaly bavit…

No, zkrátka kuželky nebyly…

Byl večer a měli jsme grilování masa. Veselá událost. Hmm, až moc…

Se ženou rádi vínko, je veselejší než pivo a nebolí po něm tolik nohy .

,, Jaké máte bílé suché víno prosím ? Viděl jsem odpoledne vystavenou láhev  Savignonu…“

,,Ten nemám! Možná jste ho viděl vedle v jídelně.“

,,Ano, to je možné. Asi tam byl na baru. Tak bych prosil jednu láhev…“ no, snad logické, že chcete po číšníkovi láhev vína že….

,, To vám jí mám jako donést ?!“ no, nezlobte se na mně, ale tahle odpověď / otázka číšníka ( už nijak mladého ) mně docela konsternovala.

,,No myslím, že já jsem host a vy číšník.Vy jste tu pro mě, ne já pro vás. Asi byste tu láhev opravdu donést měl.“

Nešel pro ni, poslal mladého brigádníka, který spíš ještě poznal plnotučné mléko od kefírového, ale ve vínech asi,,plaval“. Přišel za mnou a že ho nemůže najít. Já jsem si ho nakonec fakt musel jít najít a donést sám…

Po polovině druhé láhve jsem vážně uvažoval, že předám své ženě do úschovy kapesní nůž který je trvalým nájemníkem mé kapsy u kalhot. No, přeci se nenechám zavřít a nervy mám jen jedny…

A byla neděle a my se chystali ( celkem rádi ) odjet. Přiotrávený nikoliv alkoholem, ale nepopsatelným smradem ze septiku jsem při ranním venčení našeho pudlíka zjišťoval, jestli se dá přijet na parkoviště pod hotelem. Nechtělo se mně vláčet bagáž ( a kolegovi dětský kočárek ) do těch třicetimetrových schodů. Příjezdová cesta by byla, ale přehrazená řetězem a opatřená zámkem.

Paní recepční – jiná nežli včera.

Oslnivý úsměv ( z mé strany ).

,, Nebylo by prosím možné odemknout ten příjezd k hotelu ? Máme dost zavazadel a malé děti a bydlíme dvě patra pod recepcí a pak ještě ty schody od recepce ven…“

,,Nebylo !“

,,Proč?“

,, Je tam stavba…“

,,Žádná stavba tam není, teď jsem tam byl se psem. Jediná překážka je ten zamčený řetěz..“

,,Od zítřka tam stavba bude a bude se tam navážet materiál. Klíče má ta stavební firma.“

,,Dnes je dnes a jde nám jen o pár minut než naložíme ty zavazadla a děti…“

,,Jak jsem řekla, klíče má stavební firma, já je nemám !“

,,Co mně to vykládáte za nesmysly!“ – nervy už mě tečou jako obsah toho smradlavého septiku.

,,Tam dole máte provozní a servisní vchody. Musíte tam pouštět auta se zásobováním, z prádelny pro prádlo a tak dále…! Naše firma vám tady nechala za celý víkend hezkých pár desítek tisíc korun. To vám vážně nestojíme ani za to, aby jste nám odemkli na deset minut jeden pitomej řetěz ?!!!!“

S vědomím, že mě čeká nejméně pět hodin cesty autem do Prahy se nutím do klidu…

Madam za recepčním pultem zvedla sluchátko a - ,, pane provozní, só tady te Pražáci a chcó odemknót  ten řetěz k zásobovacímu…“

Pan provozní po chvíli přišel a odemkl. Zas takový problém to nebyl né.

Jestli my Pražáci nechceme nějak moc…

No, nevím . Kdo chce, aby na něho spolu se smradlavým septikem dýchla ozvěna osmdesátých let minulého století a stýská se mu po něčem, co jak zvenku , tak zevnitř vypadá jako bývalá ozdravovna ROH, vřele doporučuji.

Přijděte pobét  do hotelu na Jelenovské do Valašských Klobouk…