Taxík - Peněženka...

Myslím, že ten fór zná každý, jen můj kolega Mirek ho neznal…

Sešli jsme se na štaflu čtyři. Jak to tak bývá, probírali jsme šílenost jménem  dopravní situace v Praze, kde je co zavřené, kudy to nejlíp objet a kde oxidovali benga  (poldové) s ,,mikrovlnkou“ (radarem na měření rychlosti). Pak přišli na řadu kunčafti. Kdo vezl jak pěknou holku, kdo nejdebilnějšího debila…

Cigára, a Cola v plechovkách. A potom přijel Mirek…

Už na první pohled byl dost naštvanej. Když vylezl ze svého Pasata, vypadal, že než si zapálí cígo, dá nám všem do držky.

,,Smradi zasraný! A já, starej blbec jsem jim na to skočil…!“

Následovala pauza, ve které si strčil do pusy Marllborku filtrem ven a když si uvědomil, že ten kousek molitanu asi zapálit nepůjde, vztekle vyplivnul cigaretu na chodník. Ke zděšení opodál se flákájícího bezdomovce tu cennou komoditu rozmatlal botou na prach. Pak si odplivnul, opřel se o kapotu svého auta a zhluboka dýchal. Někdy v tu chvíli jsme to už nevydrželi a vybuchli v hurónský smích.

,,Jen se smějte kokoti – ha haha…!“

Uklidnil se teprve tehdy, když mu Slávek vsunul do huby další cigáro ze své krabičky a zapálil vlastním ,,Zipem“.

,,Kouřit už budeš sám ty komiku…?!“

,,Kluci, kdybyste jen věděli, jakej já jsem vůůl!“

,,Ale to my víme Mirečku…“ ubezpečili jsme ho sborově.

,,Nevíte, to teda nevíte!“ posteskl si a dal se do vyprávění.

Jezdil od rána a neměl v hubě nic, než pár cigaret a žvýkačku. A tak si řekl, že si někde zastaví a koupí si něco na zub. Uviděl krásný řeznictví na Arbesáku a honem, honem spěchal pro dvacet deka sekaný a tři housky. Jenže jak měl hlad, tak si nevšiml, že Měšťáci (příslušníci městské policie ) tak trochu pozměnili pravidla hry. Tam, kde jindy stával a klidně si šel koupit co potřeboval, byl najednou zákaz zastavení a nová značka snad ještě byla mokrá od barvy.

To byl teprve začátek…

Když vycházel z řeznictví s vonícím balíčkem sekané a krásnými pletenými houskami, sypanými solí a kmínem, v dlani pár drobných mincí, všiml si, že na chodníku u jeho nohou leží peněženka. Ani se nerozhlédl a už se ohnul, aby jí sebral. Jak tak byl sehnutý a šel po té šrajtofli jako slepice po švábovi, ta mrcha před ním poskočila…

Balíček sekané mu vypadl a skončil v louži…

Sáček se rozevřel – housky skončili hnedle vedle balíčku se sekanou…

Jak byl sehnutý a v prvním instinktivním momentě poskočil za unikající peněženkou, vrazil hlavou do nějaké báby, co právě vycházela z toho samého řeznictví.

Bába sedí v louži, kdysi křupavé housky zmizely pod její zadnicí a balíček se sekanou jí čouhá mezi koleny…

Mirek se narovnává, nadává do prdelí, co jich jen na světě je a bába řve na celej Smíchov…

Z druhé strany ulice přecházejí dva strážníci od městské policie a – usmívají se…

Z průchodu sousedícího s řeznictvím se smíchem hodným zdravého mládí prchají dvě malá cikáňata a za nimi, na průhledném, slabém vlasci poskakuje – peněženka…

Míra přišel o sekanou s houstičkami, udělal ze sebe vola před dvěma smrady, co ho nachytali na trik starý jako je existence peněženek jako takových, dostal pokutu za parkování v zákazu zastavení a to mohl jen děkovat bohu, že tu bábu uřvanou ti poldové zklidnili a vysvětlili jí, že ten ,,hnusák“  jí fakt nechtěl ublížit, ani okrást, ale že to, co ho potkalo, jako trest bohatě stačí…

Jestli jsme s klukama na štaflu řvali už když Mirek rošlapal to cigáro, tak po tom, co nám to všechno převyprávěl jsme už jen doslova sípali a chroptěli, oči suché, neb všechny slzy smíchu nám vystříkaly už někde u sedící báby v louži…

Nakonec se smál i Mirek, prodloužili jsme si tehdy život nejméně o deset let…

A tehdy jsem si na něco vzpomněl. Na to, jak jsem byl kdysi malej kluk a co jsme s peněženkou dělali s klukama z party na chatě my…

Mohlo nám být tak deset – dvanáct let. Měli jsme oblíbené místo vedle kolejí, nedaleko přejezdu přes silnici. Tam všechna projíždějící auta přibrzďovala a jela ,,krokem“. A my jsme toho využili…!

Někdo přinesl z domova starou peněženku. Nacpali jsme do ní pár listů ze stromu, aby vypadala hezky ,,naducaná“ a z jedné strany jsme jí  (útlocitné povahy se slabým žaludkem prominou…) pomazali (sorry) hovnem, které někdo z nás ,,vyrobil“. Pak jsme milou peněženku položili (pomazanou stranou dolů) rozepnutou na silnici, kousek od přejezdu, kde auta jela vždy pomalu a byla veliká šance, že si jí řidiči, nebo někdo ze spolujezdců všimne. Vedle peněženky jsme ještě pohodili v zájmu věrohodnosti pár desetníků a padesátník…

Měli jsme v lese, asi dvacet metrů daleko, vybudovány jakési ,,pozorovatelny“. Šlo o zástěny z větví a trávy, skrze které jsme my krásně viděli na silnici, ale nás vidět nebylo. Já byl už tehdy docela ,,stratég“ a tak jsem navrhnul a řídil postavení různých ,,obranných“ zařízení. To byl mimo jiné provázek zelené barvy – takzvaný ,,vyskocil“. Ten jsme uvázali ke kmenům stromů asi v úrovni kolen a byl z něho vlastně vybudovaný takový jako ,,koridor“, nebo spíš přehrazení určitého prostoru. Protože byl zelený, nebyl skoro vůbec ve vysoké trávě vidět. Člověk, který by nás (po tom,co se mázne naším ehm- ,,hmotou z peněženky“), chtěl honit, by netušil, co na něho číhá a my, kteří jsme přesně věděli, kudy běžet k jedinému volnému úseku bez provazu, bysme mu jistě utekli a on by se o provaz přerazil.

Fungovalo to…!

,,Chytilo“ se taky třeba třicet řidičů za jeden den. Jedno auto ale bylo ,,vyjímečné“. Tehdy se stavěl nedaleko Nového Knína  státní statek a na jeho stavbu vozili v zamřížovaném autobusu i vězně z příbramské věznice. A právě autobus v mukly zastavil těsně vedle peněženky…

Dveře se otevřely a vylezl ven policajt s ohromným břichem, na kterém si po seskočení ze schůdků urovnával opasek s pendrekem a pouzdrem s pistolí.

Ani jsme nedýchali a doslova jsme ryli rypákama v jehličí.

Polda se sehnul a sebral peněženku…

Držel jí asi pět vteřin a pak s ní zděšeně mrsknul do příkopu. Nevěřícně se díval na svou ruku a lepivě hnědé prsty. Ještě nevěřícněji si k prstům přičichl…

Jeho obličej říkal vše. Už někdo někdy viděl, jak se třese autobus, aniž by jel? My jsme to viděli!

Vězňové uvnitř vozu řvali jako hyeny a ten autobus se doslova nakláněl ze strany na stranu. Myslím, že ti chlapi uvnitř měli něco jako splnění snu. Ten polda už od pohledu působil jako tupé hovado a asi se nenašel nikdo v tom voze, kdo by mu to, co ho potkalo nepřál.

Jenže i tupé hovado má vedení dlouhé odsud – podsud a tak to poldovi došlo a zařval jak kráva. My jsme byli tak ze všeho vymletý, že jsme vzali nohy na ramena a utíkali. Tím jsme se prozradili a ten policajt se rozeběhl za náma…

,,Koridor, klucííí koridor!“ řval jsem a směřoval do ,,osidel provázku“. Kluci za mnou a fízl za náma. Jenže nevěděl přesně kudy a tak po pár vteřinách bylo slyšet jen -,, HÝÝÝK, BUUUCH“ a pak už jsme slyšeli jen nadávky, které dodnes patří do ,,zlatého fondu“ mého repertoáru a používám je jen, když mně něco naštve tak, jako bych sáhl do …

Kolega Mirek, po té, když jsem klukům dovyprávěl o svém dětství, nakonec uznal, že vlastně jeho pýcha neutrpěla až tak, jako pýcha toho vězeňského dozorce tehdy a pochopil, že není peněženka, jako peněženka…