Pane Donutile, něco pro Vás mám…

A sice námět na další krásnou pohádku, která pomůže stmelit lid všehomíra. Jak jsem měl možnost se na vlastní oči přesvědčit, jste vděčný vypravěč příběhů, které lámou ledy mezi rasami a vůbec rozdílnými lidmi…

Se zatajeným, až vyraženým dechem jsem shlédl záznam Vámi čtené pohádky o moderní Sněhurce, která v závěru potkala prince svého srdce, muže odněkud z rovníkové Afriky, kterého pojala za muže, a měla s ním krásné děti, co měly pleť barvy kávy s přidaným mlékem.

Tímto svým počinem jste ve mně natrhl pytel obhroublosti, který až dosud halil mou duši, a já rázem věděl, že musím odněkud vydolovat příběh, když ne lepší, tak alespoň srovnatelný s Vaší Sněhurkou. I já se budu s dovolením snažit přesvědčit ostatní lidi, zatím tvrdohlavě dlící v rasistickém vlčím rouše, aby svůj pohled na svět přehodnotili. Samozřejmě, že hlavním posláním mého snažení bude oslovit malé děti, hlavně z řad milých příchozích refugees, kteří welcome, a to proto, aby i ony měly možnost, stejně jako ji měly naše děti prostřednictvím Vaší úžasné pohádky o Sněhurce, pochopit, že se všichni lidé musejí mít rádi, a jak je krásné žít s člověkem z jiného konce světa. Ale nejen těm dětem uprchlíků je moje pohádka určená, nesmíme zapomínat ani na jejich rodiče, zejména otce, kteří jistě rádi uznají, že je v mé pohádce moře pravdy a lásky, do kterého se jistě tito uprchličtí otcové rádi vrhnou i bez plovacích vest.

Dovolte mi tedy, abych se pokusil svým skromným počinem zvýšit sluneční svit na celém světě. Na přednes mé pohádky Vám, pane Donutile, dávám jako její autor neomezené právo, jen bych asi rád viděl, kdyby k jejímu přednesu z Vaší strany došlo na prvním programu ČT, a to v hlavním vysílacím čase, tedy od 20:00 hod. nejlépe někdy v sobotu. Jsem přesvědčený, že Vám Česká televize v tomto případě vyjde bezmezně vstříc, vždyť, čekal by snad někdo v tomto směru něco jiného…?

A nyní už se, pane Donutile, posaďte (budete to asi potřebovat…), příběh nezkrotné lásky a tisíce sluncí v duši začíná…

                                             O Leile a Helmutovi

V  jednom syrském městě žil jeden bohabojný muž jménem Abdul. Jednoho dne si řekl, že se poradí se svou ženou a pěti dcerami o možnosti přestěhovat se do medem a strdím překypující země zvané Germánia. Po té, když mu žena a čtyři z pěti dcer vyhubovaly za to, jaké má nápady, a po té, co nakonec na odvážný nápad kývly pod podmínkou, že celou cestu ponese Abdul všechna zavazadla a jako jediný nebude mít při vyhlídkové plavbě po moři záchrannou vestu, však nakonec souhlasily. Když naložily na muže a otce batohy s oblečením, hlavně se spodními nikáby luxusní značky DATLE-FÍKY-ROZINKY, a s kosmetikou značky VELBLOUDÍ DECH, vydali se všichni svorně na cestu.

Cesta jim ubíhala rychle a bezpečně, ceny byly mírné, a po příchodu do Evropy dokonce odpadly výdaje za dopravu. Ti hodní Evropané si je předávali vždy u hranic své země, kde si jen přesedli na přistavené vlaky a autobusy. A tak netrvalo dlouho, a ocitli se v zemi zaslíbené, v zemi štědré královny Angely, v Germánii.

Tam, hned na nádraží se stal zázrak. Na nástupišti stála celá řada vítajících a usmívajících se krásných mladých lidí, mezi nimi také nádherný a sošný mladík Helmut. Jeho světlá pleť, vlasy jako chomáče bílé bavlny, a oči barvy mořského příboje, doslova očarovaly nejmladší z dcer, Laile, právě té, která jako jediná nehubovala otce za jeho nápad vydat se do Germánie. Kdo ví, třeba to byla z její strany jistá předtucha, co krásného ji v cíli cesty čeká…

Mladík se nenechal zahanbit a díky vrozené germánské vstřícnosti a empatii ke všemu cizímu, okamžitě se do dívky zamiloval. I dal se Helmut okamžitě do práce, a rodinu poutníka Abdula si vzal pod svá osobní ochranitelská křídla. Protože otec Abdul ve své vlasti studoval na inženýra, po večerech se jako svému koníčku věnoval architektuře a léčbě sousedů, nebyl žádný problém sehnat mu dobře placenou a zodpovědnou práci. Získal místo na prestižní berlínské akademii všeobecného inženýrství, kde na pozici externího údržbáře odváděl své nové vlasti vše dobré, co v něm bylo.

Otci samozřejmě neunikly pohledy, které na sebe oba mladí lidé vrhali, kdykoliv se setkali. Mladý sošný Helmut dokonce představil krásnou Lailu svým rodičům, kteří byli z dívky doslova unešení. Otec Helmuta, starý dobrý Hans Sigffred, zavzpomínal na svého taktéž starého dobrého dědečka, SS-obergruppenführera Gottloba Sigffreda, který kdysi říkal, že není nic krásnějšího, než když se zdravě promísí krev, a dostane se jí nového, okořeňujícího aspektu dalekých krajů.

Ani otec Abdul, ani matka Laily Magraba neměli proti vztahu dvou krásných mladých lidí ani to nejmenší. Otec Abdul už se nemohl dočkat, až svou dceru doprovodí k oltáři v kostele Nanebevzetí panny Marie, kde skloní hlavu pod křížem s přibitým Ježíšem. Sám pomáhal vybrat dceři svatební šaty, a dokonce, čtverák jeden, trval na tom, že šaty musí být co nejkratší a výstřih musí být co nejhlubší, aby celá Germánie viděla skrze krásné odhalené nohy a dekolt jeho dcery, jaký poklad to až z daleké Sýrie dovezl.

Svatba se konala za všeobecného veselí a tanců, promítaly se filmy Království nebeské a thriller Mnichov, ale asi největší úspěch měla svatební hostina. Zejména ovarovou polévku a uzené vepřové nožičky si hosté z nevěstiny přízně velice pochvalovali.

No, milé děti a tak se ukázalo, jak je krásné, když se mají lidé rádi. Helmutovi a Laile se do roka narodil krásný hošík, jehož pleť měla barvu pražených burských oříšků. Dali mu jméno Abdul Adolf, a vychovávali z něho člověka milujícího všechny lidi bez rozdílu víry a barvy pleti. Dědeček Abdul, když choval vnoučka na kolenou, učil ho tklivé písně pouštního větru. A dědeček Hans?

Ten, když zrovna netrávil svůj volný čas v mešitě Ježíše Krista spasitele, kam se chodil modlit (pro jistotu šestkrát denně) po té, co ho v jedné berlínské pivnici u desátého tupláku bavorského pivečka tchán jeho syn, starý Abdul, přemluvil, aby se stal muslimem, učil malého Abdula Adolfa ryčné písně vojenských pochodů, učil ho, jak silný je bratrský vztah mezi kamaraden, a dokonce mu potají předčítal z knihy Mein Kampf vybrané kapitoly o prospěšnosti míru mezi národy, aby právě tyto myšlenky potvrzoval volnou citací některých příhodných veršů z Koránu.

A to je vše, milé děti, slyšíte už zvuk zvonečku, který hlásí (definitivní…) konec???