Ještě pár slov k depresím…

Se zájmem jsem si přečetl blog kolegyně Dianové, která se rozepsala o fenoménu (prý) dnešní doby – o depresích…

Proč píšu – „prý“? Protože zastávám názor, že depresí mezi lidmi není v současnosti nijak více, než tomu bylo v dobách minulých. Že je naše doba jako dělaná pro výrobu depresivních pacientů?

A která doba nebyla…?

V minulosti byl lidský život i v naší zemi mnohem těžší, než je tomu dnes. Lidé umírali na dnes banální onemocnění, uživit sebe i početnou rodinu bylo mnohem obtížnější, než je tomu dnes. I tehdy musely na lidi působit stejné existenční tlaky, ne-li větší, než působí na nás dnes. Proč bychom se tedy měli domnívat, že v současné době depresí přibývá, že jen dnes je možné se pod tlakem horutit?

Ne, podle mého je počet lidí onemocnělých touto závažnou duševní chorobou zhruba stejný, napříč časem i společenském uspořádání. Co se změnilo, je přístup jak samotných pacientů, tak jejich okolí. Dříve, v dobách minulých, byli lidé trpící depresemi postupně, jak u nich nemoc gradovala, odsouváni na okraj společnosti. Pokud se někdo dostal do hodně závažného stavu, buď zemřel jako podivín, okolím pokud možno přehlížený, nebo se jeho rodina postarala o hospitalizaci v zařízení, které bychom dnes určitě neoznačili jako za léčebné, spíše šlo, viděno dnešníma očima, o mučírny.

Teď samozřejmě píšu o hlubší minulosti. Řada nemocných lidí si toto riziko dobře uvědomovala, proto dokud to šlo, se svou nemocí a se svými potížemi se nikomu nesvěřovala, a i v rodinách bylo takové téma doslova tabu. Musíme si uvědomit, čím kdysi lidé procházeli. Spousta válek, chudoby, epidemie, postavení chudých versus bohatých, vždyť to je jeden důvod ke vzniku, startér chcete-li, depresí větší než druhý. Dnes máme život přeci jen o mnoho snadnější. Ne že by vymizely války, pravda, mor a cholera už se u nás naštěstí nevidí, ale čím dál větší rozdíly mezi chudými a bohatými, které by mohly v konečném důsledku být také aspekty vhodnými ke vzniku depresí, tu máme stále. I když u nás není žádná válka, mnoho citlivějších lidí vnímá toto lidské neštěstí zprostředkovaně i u nás. Dnes ale máme jednu výhodu – nemusím se už bát řetězů a kobek v nějakých zdech údajných léčeben, nebo nějakých drastických metod „léčení“. Dnešní léčebné metody jsou už na úrovni, a i vnímání psychiatrických pacientů společností je někde jinde, než bylo v minulosti.

I dnes ale máme spoustu „startérů“, i přitěžujících faktorů, které mají vliv, když ne na vznik depresí, jistě na jejich průběh, pokud už propukly.

Denně se na nás valí negativní zprávy z médií, vidíme problémy s vlnou válečných i ekonomických uprchlíků, které nám na pohodě také moc nepřidají. Spousta duševně nemocných lidí (ne, neohrnujte nos, nad nemocnými cukrovkou byste ho také neohrnovali…) vnímá tyto změny ve společnosti hodně negativně, berou jim (nám, jak vysvětlím za chvíli…) zbytky jakési jistoty, konstanty s věcmi dobře známými, které jsou mnohdy nezodpovědnými politiky nahrazovány nejistotou a odůvodněným strachem z budoucnosti.

Tak i do našich domovů, našich myslí vstupuje válka, i když se odehrává na druhém konci světa.

Jak asi mnozí zde vědí, i já se s depresemi už pár roků potýkám. Prošel jsem si stádiem, kdy mě bylo špatně fyzicky, bolest a únava, jakou si depresemi nepolíbený člověk jen stěží dokáže představit, stavy, kdy najednou nemáte chuť cokoliv dělat, najednou zničehož nic Vás přestanou bavit koníčky, které byly dosud pevnou součástí Vašeho života.

Nedokážete dočíst ani jednu knihu dokonce, Vaše nálada se mění rychleji, než nebe nad Alpami. Přestáváte být pro své okolí spolehliví, protože i když si něco s někým domluvíte, druhý den už nemáte ani nejmenší chuť onu domluvenou záležitost dovést v praxi. V jednu chvíli jste pro něco nadšení, cítíte se, jako by na světě nebylo nic, čeho byste nemohli dosáhnout, ve chvíli příští není ani to nejmenší, co byste si zvládnout troufli…

Pak se prostě složíte, jako domeček z karet. Máte šťastnou rodinu, zdravé děti, práci, která Vás i docela baví, jeden by řekl, že nemáte žádný důvod k depresím…

A přesto si Vám ta potvora sedne na záda. Neptá se Vás. Pak je to jen o tom, za jak dlouho si situaci uvědomíte, kdy seberete odvahu si přiznat, že máte problém. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe jak pro Vás, tak pro Vaše okolí.

Jedny prášky, nic moc, další dobré, ale vadí Vám jejich vedlejší účinky, třetí prášky – docela rovina. A tak se perete, bojujete se sebou i se svým okolím. S tím okolím ale jen do chvíle, než si ujasníte priority. Jsou dobré dny, i ty horší. Těch naštěstí není po dlouhé době až tak moc. Důležité je naučit se s depresemi žít, nevzdávat to. Dokázat na sobě poznat, kdy se blíží ataka, a vědět, co s ní dělat. A hlavně si pořád dokola opakovat, že zase bude líp.

Je to dlouhý boj, při kterém občas nejste sami, ale většinou ano. Neuděláte s tím vůbec nic. Stejně, jako spousty lidí před Vámi, a i těch, co přijdou po Vás.

Závěrem bych rád apeloval na lidi, co mají to štěstí, a s depresemi se nepotkali osobně, ale ve svém okolí třeba někoho takto postiženého mají, aby si uvědomili jednu věc.

Člověk s depresemi se pere sám se sebou víc, než si umíte představit. I když nedokáže třeba rozjet podnikatelský záměr, není u něho vidět ctižádost a nadšení pro cokoliv, nikdy nebude na vlně, přesto vynakládá srovnatelně sil k životu, jako Vy ostatní. Jen ta síla není moc vidět, ale je tam, bez ní by totiž člověk nebyl…