La Dolce Vita… (letní povídka)

„Tak co ten tvůj Romeo, povídej a přeháněj“. Běžná konverzace dvou žen – kolegyň v zaměstnání, svobodných, už ne žádných zajochů. Jedna má na krku nový objev, druhá je zvědavá jako opička. Když bude obraz „objeva“ moc dokonalý, nastoupí údiv střihnutý se závistí, když se ukáže jako tuctovka, dojde na poznámky typu – „…no jo, tak hlavně že se chlapec snaží“, v duchu doplněné myšlenkami na to, že jaká šla, takového potkala…

„Hele, já vím, že to bude asi znít blbě, ale on je fakt fantastickej. Pěknej mužskej, dokonalej zadek, o deset čísel větší než já, milej, vtipnej, pohotovej, má vlasy a nemá pupek, a hlavně, je až nechutně zazobanej…“

Spadlá čelist, nastoupený údiv a probuzená šelma závist…

„Měla bys vidět ten barák, zvenku ani ne moc nápadnej, ale uvnitř… Všechno tam je… překvapivé. Vkus mu nechybí, nic přeplácanýho, ale přitom dokázal srovnat moderní bydlení, pohodlný bejvák, styl starého dřeva a kovu, do jedné lajny. Fakt krása. Všude spousta kytek, obrazy jako z muzea. V suterénu malá tělocvična, sauna, garáž jak na letadlo. V tý garáži dvě auta, jedno dražší a hezčí než druhý. Krvavě rudý kabriolet s koníkem na zadku, a temně modrá důstojnost nějakého Jaguára, nebo co to je.

A ta koupelna, nebo ložnice…! Stačí mi to vždycky vidět, a mám z toho vlnky mravenčení. Holka, jestli si tohohle nechám utýct, tak jsem kráva na entou…“

Začaly panovat oprávněné obavy, zda vyvrácená čelist bude moci někdy zapadnout na své místo…

„No nekecej, že to nemá nějakej háček, nějakou chybu mít musí (přání otcem myšlenky…). Buď ho má malýho, nebo prodává drogy. Co vlastně dělá…?“

„No, jestli nekecá, tak restituoval nějaké pozemky někde na Vysočině, a baráky v centru Prahy. Všechno to prodal, ty pozemky byly nějak záhadně převedené v územním plánu ze zemědělské půdy na stavební parcely, a ty baráky nevím, ale asi za ně dostal dost, když si tak žije. Teď prý hraje golf, jezdí po světě, mimochodem, zve mě na dovču do Mexika, a nějaké peníze prý investoval do nějaké softwarové firmy. A hlavně – je rozvedenej, bezdětnej, a není teplej. Jo, ale jednu chybu má – má strašně veliký uši. Ale víš, že to mě na něm vlastně zaujalo nejdřív? Když jsem ho viděla prvně, bylo to z profilu, tak jsem jako první zaregistrovala právě to jeho veliký ucho…“

Kdepak, tuhle sanici už nikdo nikdy nazpět nenasadí…

Připadala si jako Bridget Jonesová, když si ji Daniel Cleaver, alias Hugh Grant odváží na víkend ve své kabrioletu. Byl před nimi týden v Bavorských Alpách, byla s chlapem, co jí připadal jako Bůh s ďáblem v jednom těle, krásné letní počasí, prostě do jejího života konečně nakukuje La Dolce Vita…

Právě jí vyprávěl nějaký zážitek ze střední školy, ve kterém hrál hlavní roli on a nějaký despotický profesor, nad kterým měl převahu mládím a bolševismem neposkvrněné duše. Tmavé auto, snad černé, se mihlo okolo nich, zařadilo se před ně, a drželo si neměnný odstup. On bravurně řídil jednou rukou, druhou ležérně loktem položenou na okenním rámu. Nejel rychle, jako by si vychutnával jízdu krajinou jižních Čech.

Další auto, tentokrát tmavě modrá dodávka Volkswagen, jakoby je začalo předjíždět, ale zůstávalo na jejich úrovni. V tu chvíli začalo auto před nimi na kratičký moment zrychlovat, trochu zvětšilo jejich vzájemnou vzdálenost, pak ale začalo brzdit, a postavilo se na bok napříč silnicí. On nemohl dělat nic jiného, než šlápnout na brzdy, objet napříč postavený vůz nemohl, překážela mu ta dodávka jedoucí po jejich boku. Otočila hlavu dozadu, a všimla si, že další dodávka, tentokrát stříbrná, zastavila těsně za nimi…

Tolik rychlého pohybu asi v životě neviděla. Ze všech tří aut najednou vyskočili vysocí muži s tvářemi zakrytými kuklami. Každý z nich měl v ruce zbraň, někteří, ti z předního a zadního vozu dokonce samopaly, kterými mířili směrem k nim. Ti z bočního vozu k nim měli nejblíže, ti měli v rukou „jen“ pistole…

„Ruce, chci vidět tvoje ruce, dej je na palubní desku, dělej!!!“ řval jí do obličeje maskovaný muž, který oběhl jejich vůz a za strany příkopu mířil pistolí do jejího vyděšeného obličeje. Absolutně nedokázala ovládat své tělo, ale asi ho poslechla, protože na ni přestal křičet, i když mířit na její hlavu nepřestal.

„Hlavu skloň dolů, dolů!“  slyšela další příkaz na svou adresu. Poslechla, a cítila, jak jí tečou slzy smíchané s nudlemi z nosu, a celá ta nepěkná směs jí kapala na holá stehna vykukující z minisukně. Nemohla tak vidět, co se děje na druhé straně vozu. Slyšela ale dost, aby si mohla domyslet, co se tam děje. Kdyby se směla dívat, viděla by, jak silné ruce dvou zakuklenců vytahují jejího milce přes dvířka kabrioletu, a jak s ním mlátí o silnici. Do levého kolena jí pleskl konec přeříznutého bezpečnostního pásu, který ještě před dvěma vteřinami chránil tělesnou schránku jejího spolucestujícího, a který při vytahování muže z vozu ven odlétl stranou.

Slyšela tupé žuchnutí, pak zvuk trhající se látky.

„Zbraň!“ vykřikl jeden z mužů.

„Jistím“, další hlas.

Něco kovově zarachotilo po povrchu vozovky, asi jak některý z mužů odkopl nohou něco kovového stranou. Pak se ozvalo další kovové cvaknutí, a slovo – „ostrá…“

„Máš u sebe ještě nějakou zbraň? Nůž, nebo něco takovýho…?“

„Nemmm…“ Odpověď zněla spíše jako zaúpění.

„Obrať ho.“ Zvuky tření něčeho těžkého o něco pevného…

„Dobrý, čistý…“ zaznělo z míst, kde jeden zakuklenec klečel na prsou na zádech ležícího muže, a který mu prohledával kapsy džínů a vyrval mu košili zpod kalhot. Další klečel na nešťastníkových nohou, a třetí je jistil s namířeným glockem na hlavu ležícího muže…

Pak vytáhli z auta ji. Stačila si všimnout, než ji složili také na zem, že její druh má na očích nasazené začerněné lyžařské brýle, a že ho v předklonu odvádějí do dodávky, co stojí vedle jejich vozu. Ještě postřehla, že o hodný kus dál na silnici, za zatáčkou probleskují nějaká modrá světla…

Nijak se s ní nepárali, prošacovali ji rychle a zkušeně, ani na chvilku nezaváhali, a vyhrnuli jí i sukni, aby se přesvědčili, že pod ní schovává jen to, co tam má slušná ženská mít…

Na rukou jí zacvakla pouta, ale brýle jí nedali. Tak mohla vidět, jak z kufru tmavě rudého vozu, s koníčkem na zadku, vytažená a v tu chvíli na boku rozpáraná veliká sportovní taška, vydává obsah úhledně přelepených igelitových sáčků. Na první pohled to vypadlo jako hodně jemný cukr…

Seděla v malé místnosti, a naproti ní seděl pán středního věku. Na stole před ní byla krabice s papírovými kapesníčky, popelník, vedle kterého ležela krabička cigaret a zapalovač, plastový pohárek s vodou, a nad tím vším trčel z desky stolu, do vzduchu směrem k jejím ústům, kovový mikrofon.

„Tak spusťte“.

„Když já nevím, jak začít…“.

„No, nejlepší to asi bude vzít od začátku, jsem jedno veliký ucho…“

To je fakt, uvědomila si, na začátku vlastně bylo jedno veliký ucho…