Logika jednání v Minsku…

Média jsou plná rozborů toho, k čemu vlastně v Minsku došlo. Kdo co získal, kdo co nezískal, s čím kdo z toho jednacího maratonu odešel…

Jenže to není ten úplně správný pohled na věc, to nejsou ty správně položené otázky. Každý, kdo celou záležitost sleduje, pochopil, že snaha německé kancléřky, francouzského prezidenta, a nakonec i oligarchistického prezidenta Ukrajiny, nebyla, abych tak řekl – korunována nějak extra drtivým úspěchem. Došlo k zakonzervování problému, opět nebylo pojmenováno to, co pojmenováno být mělo, v podstatě došlo k jedinému – k tomu, že už jen tím, že bylo jednáno s ruským prezidentem, získali ruští „turisté“ na východní Ukrajině legitimitu, aniž by ji někdo přímo vyslovil.

To ale vlastně není vůbec důležité, protože to je očividné. Ale ještě něco je jasné, jen to nebylo na první pohled možná vidět. Ono totiž nebylo ani tak zajímavé, s čím kdo z Minsku odjížděl, jako to, s čím tam kdo už přijel…

Angela Merkelová, i francouzský prezident Hollande tam totiž jeli s tím, že se chtějí na něčem za každou cenu dohodnout, že touží po kompromisu, po alespoň nějaké dohodě. Naproti tomu, takový prezident Ukrajiny Porošenko, tam jel v podstatě z donucení, a s tím, že nehodlá uzavírat pokud možno žádné dohody, protože z jeho pohledu čím hůř – tím líp. On stále naivně doufá, že když se situace na východě jeho země ještě více vyhrotí, že to donutí jeho západní spojence, aby za něho tahali horké kaštany z ohně…

A s čím tam jel Vladimír Putin? No přece s tím, že jemu vůbec nezáleží na tom, jestli k nějaké dohodě dojde, nebo ne. On moc dobře věděl, že prohrát nemůže, ať už se tam dohodne cokoliv. Chápou tohle vůbec jeho političtí rivalové…?