Jak jsem dostal chuť na čokoládu…

V pátek před tímto dlouhým svátečním víkendem jsme byli s manželkou vyprovodit dceru do divadla, a pak jsme se šli projít centrem Prahy…

Během toulání večerní Prahou jsme se zašli podívat na nejnovější výtvor grafika Davida Černého, jeho hlavu Franze Kafky na Národní třídě. Musím uznat, že tenhle jeho výtvor se mi na rozdíl od fakáče plovoucího po hladině Vltavy líbil. Jak jsme si tak se ženou prohlíželi otáčející se kovové segmenty hlavy páně Kafky, všimli jsme si, že vzadu na prostranství zve k posezení kavárna Café Level. Dostali jsme chuť na horkou čokoládu, a vešli dovnitř…

U servírky jsme si objednali dvě čokolády se šlehačkou a se zmrzlinou, jeden kus bratru za 79 Kč. Čokoláda byla dobrá, šlehačka pravá, žádný sajrajt ze spreje, zmrzlina neurazila.

O to se snažila až servírka…

Když jsem dal vědět, že hodlám zaplatit, blonďatá holčina přikavčila k našemu stolku, a s ústy od ucha k uchu povídá, že chce 206, slovy dvě stě šest korun…

No, pravda, maturitu nemám, ale spočítat kolik je 79 x 2 ještě zvládnu i z hlavy…

Své pochyby stran správnosti vyúčtování jsem tedy přednesl nahlas. Jaké bylo mé překvapení, když mi servírka suše oznámila, že oni teď mají jinou, lepší a kvalitnější čokoládu, a ta že stojí i se zmrzkou a se šlehačkou sto tři korun za kus. Asi si holka říkala, že štramák je tady s paničkou, tak jistě nebude chtít být za škrta, a bez keců zaplatí, co se mu řekne…

No, věřím, že na spoustu hejlů takový přístup platí, na mě ovšem ne. Když si objednávám podle cen uvedených v nápojovém lístku, tak očekávám, že mně bude podle něho i kalkulovaná cena. A to ani nemluvím o tom, že slečna nějak pozapomněla donést papírový účet…

Dostala sto šedesát korun, tedy ještě s dvěma korunami nezaslouženého dýška. Kdyby nebyla drzá a nenažraná, mohla dostat bokem nejméně dvacku. Příště si čokoládu raději uvařím doma, zloděje živit nehodlám…