Kdo vyhraje? A může vůbec někdo vyhrát…?

Možná si vzpomínáte na hloupoučký film s Melem Gibsonem v hlavní roli, který se jmenoval Mad Max. Na film, kde ve světě po apokalypse bojují skupiny lidí o suroviny a o přežití…

Nevím jak komu, ale mně osobně ten film s odstupem času přijde jako hloupoučká snaha béčkových tvůrců o zaujetí diváka. Na druhou stranu si ale dobře uvědomuju, že tehdy, v roce 1979, tedy v době vzniku onoho filmu, si jen málokdo uměl představit, za jak dlouho bude situace nedostatku nerostných surovin aktuální. O tom filmu ale dnes samozřejmě psát nechci, spíše o pozadí, o pointě a o myšlence války o suroviny.

Čím dál více si ale myslím, že se chleba už začal lámat hodně dávno. Nároky světa na energie a nerostné suroviny nelítostně stoupají. Nic moc na tom nemění ani skutečnost, že stále kupředu se vyvíjející technologie kladou veliký důraz na ekologičtější provoz různých technických zařízení. Ať se nám to líbí nebo ne, naše civilizace se blíží okamžiku, kdy nastane skutečný nedostatek jak ropy, tak i ostatních strategických surovin. A jak to vypadá, i když to zatím nahlas zdůrazňují jen různé ekologické a ekoteroristické organizace, dobře si tento fakt uvědomují i vlády největších a nejsilnějších mocností na světě.

Člověk klouzající po povrchu dění si může ukroutit hlavu nad všemi těmi ozbrojenými konflikty, co jich jen poslední dobou ve světě je. Ten se pere s tím, tamti najednou oprašují metody a vize ztracené ve válkách se saracény kdesi v hluboké minulosti, a další se snaží tu jednu vládu podržet, tu nějakou jinou položit. Nejeden člověk se ptá – k čemu je to všechno zabíjení a útrapy obyčejných lidí?

Bohužel karty jsou rozdány tak, že naprostá většina nerostného bohatství, teď mám na mysli především ropu, je v držení zemí s někdy dost nestabilními režimy, s drtivou korupcí, s nevypočitatelnými politiky. Kdo dnes ve světle událostí v samotné Evropě (Ukrajina versus Rusko) dokáže s jistotou říci, která země, který režim a které smlouvy, co platí dnes, budou stejně pevné i zítra?

Začínám být přesvědčený o tom, že pod povrchem dění se už roky plánuje skutečný boj nejen o suroviny a životy jednotlivců, ale doslova o přežití celých národů, a to na obou stranách – pokud budeme jako jednu stranu brát USA se všemi svými spojenci, a jako druhou Rusko se svými sférami vlivu. To, čeho jsem ale svědky v této době, to je zatím jen něco jako zahřívací kolečko. Zatím si soupeři jen očuchávají zadky, krouží okolo sebe a vymezují si počáteční hranice svých záchytných bodů.

Ve hře je samozřejmě ještě například Čína, která zdánlivě ani moc nezasahuje do globálního dění, alespoň toho politického, pravdou však je, že svým průmyslem zásobuje (zahnojuje) třetinu světa. Je nutné se na věc podívat tak, že současní politici, odpovědní za životaschopnost mocností, promýšlejí své tahy s dalekosáhlým předstihem, myslí strategicky ne na příští rok, ale na příští desetiletí dopředu.

A myslím si, že to, co v takovém časovém horizontu vidí, se jim vůbec nelíbí. Asi nikomu se to nelíbí. Naučili jsme se ovládat mnoho nemocí a ničivých událostí, které v minulosti spolehlivě korigovaly počet lidí na naší planetě. Zapomněli jsme však na skutečnost, že nic na Zemi není bezedné. No, zapomněli – spíše jsme si to nepřipouštěli. Takže otázka zní, ne zda někdy zažije lidstvo situace z onoho hloupého Mad Maxe, ale kdy to bude. Můžeme demonstrovat jak chceme, můžeme se vztekat jak chceme, nesouhlasit s tím či oním - neuděláme s tím vůbec nic.