Čtenářský deník-Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela

Baví mě číst. Nezastírám, že v mé knihovně povětšinou nenajdete takzvanou "těžkou" literaturu, miluju knihy dobrodružné, kde se povětšinou nebádá nad nesmrtelností chrousta, ale kde se to jen hemží darebáky a dobráky, kteří se nad těmi prvními snaží vyhrát...

Už od dětství mě lákalo dobrodružství. V mých klukovských snech se to jen hemžilo indiány, bandity a piráty, proti nimž stáli vždy neohrožení hrdinové a hrdinky. Později jsem přesedlal na knihy, ve kterých už hrdinové, respektive hlavní postavy, už nebyly tak jednoznační klaďasové. Ony postavy se více přiblížily reálu, i ony měly své chyby a nedostatky, ani ony nebyly dokonalé.

Ať už šlo o ságy rodu Courtneyů od Wilbura Smithe, o lidi z dostihového prostředí, kam mě zavedl Dick Francis, o špiony Fredericka Forsytha, nebo o mafiány Maria Puza. Všechny tyto knihy formovaly můj pohled na sdělené téma, a všechny stály i za tím, že jsem se já sám pustil na tenký led spisovatelství. Na každé stránce z mé povídkové knihy "Hoď kamenem, kdož jsi bez viny", i v mé prvotině "Tanec s bílou smrtí", se dají tyto mé někdejší čtenářské dojmy nelézt.

Řekl jsem si, že by možná někdo rád četl informace o knize, která se mu třeba nikdy nedostala do ruky. Dnes bych chtěl začít svůj seriál - "nepravidelník" knížkou, kterou jsem četl poprvé už jako malý kluk. Nedávno jsem si ji z knihovny vytáhl znovu, a světe div se - až na občasné pozdvižené obočí jsem ji "dal" i po tolika letech. Vítejte v časech třicetileté války, v časech, kdy žil Jan Kornel...

 "Když jsem se narodil, nestály u mé kolébky sudičky, ale válka. Bylo to léta Páně 1626, a to už trvala na osmý rok a nikdo ještě nevěděl, že to dotáhne do třicítky. Ani já netušil, jakou mi bude vytrvalou chůvou, až mě nakonec vyžene ze země."

                                                                 ------------------------

" Kolem náměstí stál v ohromném čtverci v několika řadách celý regiment a uprostřed náměstí stála - šibenice!

Nohy nám zdřevěněly a nemohli jsme udělat ani krok. Tu nás kyrysníci popadli, spíše nás vyvlekli, než vyvedli ze dveří. S vytřeštěnýma očima jsem zíral na šibenici, která se ke mě přibližovala každým krokem. Vedle ní stál plukovní kat se svými pacholky a lajtnant Tajfl s knězem a písařem.

To- to je tedy smrt! Je tady, před mýma očima, a za chvíli už nebudu chodit, dýchat, vidět tento svět. Ale tu nevím, jak se to stalo, rázem ze mě spadl všechen strach a zmocnil se mě tak hrozný vztek a hněv nad tak velikou nespravedlností, že jsem se najednou cítil silný jako nikdy a ke všemu odhodlán. Dobrá, teď nemohu nic ztratit, teď vykřičím před celým regimentem, jak sprosté podlosti se Tajfl dopustil.

Jenže i proti tomu se ten ďábel zajistil. Najednou začaly rachotit bubny, všichni plukovní bubeníci roztančili své paličky na bubnových blánách, že to znělo jako souvislé hromobití. Kdepak tohle překřičet! A tak i tahle poslední naděje se zhroutila.

Když nás dovedli pod šibenici, bubny sice ustaly, aby mohl písař přečíst ortel, jenže v téže chvíli stáli již za mnou a za Kartákem dva kyrysníci s bambitkami v rukou a s očima visícíma na Tajflovi. Ten jednooký satanáš myslil zkrátka na všechno. Poznali jsme, že sotva bychom otevřeli ústa, dal by pokyn a měli bychom kulku v těle. Tak se mu přece jen podaří, že své tajemství vezmeme s sebou na onen svět; až nám oprátka zadrhne krk a hlas, nebude se muset Tajfl bát, že jeho krádež vyjde najevo. Byli jsme bezmocní.

Zatímco písař četl rozsudek - to se ví, bylo tam, že jsme rebelové a že jsme byli přistiženi při pokusu o vzpouru - zatím tedy, co kokrhal všecky ty nemyslné lži, viděl jsem, jak se jedna strana čtverce uprostřed rozestupuje a mezerou vjíždí na náměstí plukovník Pompejo se svým štábem. A rovnou si to namířil k nám.

Lajtnant Tajfl mu vykročil vstříc, vzdal mu čest a pak jsme viděli, jak plukovníkovi něco horlivě vykládá a ukazuje na nás. Také Pompejo se na nás díval a začal se zle mračit. No, pozdrav bůh! Teď nás namísto oběšení do rozčtvrtit!

Ale stalo se jinak.

Pompejo se vztyčil v sedle a spustil svým hlučným křaplavým hlasem:

"Soldati! Rebelia é peccato, grandissimo peccato, muset trestat. Přísně trestat. Tak" - a přejel si rukou hrdlo - "morte! Ale škoda mladý voják a questi soldati sono ancora come fanciuli. Proto dát jeden milost. Jeden  - uno! Jeden libero, druhý morto!

Přivolaný bubeník postavil před nás buben a kat vytáhl z mošny dvě kostky. Každému z nás dal jednu a řekl:

"Sami si vylosujete buď život, nebo smrt..."

                                                   ----------------------------------

"Čtyři mužští, ať jsou v sebesvízelnější situaci a ať jsou sebevíce zmoření a potlučení, vždycky jsou dohromady aspoň natolik silní, že jim to stačí, aby se pokusili přinejmenším - zůstat naživu. Není to moc a je to moc, jak se to vezme.

V našem případě, kdy jsme byli zesláblí jak mouchy a jeden z nás se zlomenýma rukama, nadto o hladu a žízni, opuštěni uprostřed širého moře, bylo vskutku dost, že jsme vůbec byli a ještě dýchali. První, co jsme udělali, když aspoň dva z nás - já a Kryštůfek -  byli jakžtakž pohromadě, bylo, že jsme všecko ze sebe svlékli a zabalili do toho našeho černocha, který byl na tom nejhůře, protože ho roztřásla horečka a stále blouznil. pak jsme vyštípli z jednoho roztřepeného okraje palubního zbytku několik rovných delších třísek a s pomocí nadlouho roztrhaných košilových hadrů jsme zavázali Jacquesovy ruce do dlah, aby jimi nemohl pohnout, a Kryštůfek se pokusil - za strašného řevu nebohého Francouze - dostat jakžtakž pažní kosti proti sobě, aby ruce nesrostly křivě, budou-li mít ovšem vůbec čas srůst.

Kdybychom aspoň věděli, kde jsme. Ale neměli jsme vůbec představu, jak dlouho jsme vlastně na moři, kolik času z toho jsme projížděli podle španělského pobřeží, jak dlouho brázdíme volný oceán. Jacques říkal, že je docela dobře možné, že jsme už někde blízko Západní Indie (ostrovy při Střední Americe, o kterých se Kolumbus ve své době domníval, že jde o součást Indie...) a že se co chvíli může obzoru ukázat nějaký ostrov. Jenže i když se ukáže - dostaneme se k němu? Čím budeme veslovat? Rukama? Nebo plaňkami utrženými ze zbytku paluby? Stačí, aby se jen slabý vítr opřel do vln, a zažene nás to, kam bude chtít.

Tahle možnost tedy padá. Zato však navrhl Francouz něco jiného: uštípnout co nejdelší třísku z některého uvolněného prkna a vztyčit ji jako stožárek na voru s uvázaným bílým hadrem na hrotu. Kdyby plula nějaká loď kolem, aby nás spíše spatřila. Tohle jsme tedy udělali, i když to nebyla žádná lehká práce bez nožů a bez provazů.

A co dál?

Dál nic. Ležet a čekat..."

                                                           ------------------------------

Tak to je pár ukázek z děje knihy M.V. Kratochvíla - Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela, která vyšla v roce 1979 v nakladatelství Albatros. Jak už jsem psal na začátku, poprvé jsem ji četl jako malý kluk. Bylo to v době hluboké totality,  a tak mně nepřišly "divné" pasáže poplatné té době. Třeba když autor (knihu napsal v roce 1974) tendenčně popisuje fakta, že bohatý je vždy všivák nejvšivější, zatímco každý chudák je člověk veskrze poctivý, pracovitý a klaďas nejkladnější. Také popisem hříchů všech církevních hodnostářů šel tehdy pan spisovatel vládnoucí bolševické garnituře doslova na ruku.

Nad tím se ale dnes člověk může jen pousmát. Knížce, jako obrazu doby okolo třicetileté války však na poutavosti těchto pár ideologických prohřešků nemůže ubrat ani kousek. Mladý Jan Kornel je nejprve s několika kamarády ze vsi dost nevybíravě naverbován do císařského vojska, aby táhl na Švéda.

Protlouká se vojenským životem se smrtí neustále v zádech, a i když se konce války dočká, jeho boj o holé přežití to nijak nezastaví. Svým dávným nepřítelem, lajtnantem Tajflem, jehož krádeže žoldu vojáků kdysi odhalil, a za co málem zaplatil hrdlem, je intrikami a nenávistí prodán na galeje. Loď - galéra, na které je přikován k veslu je však potopena piráty, a Jan se dostává do další etapy svého dobrodružného života. Je sice i se svými druhy zachráněn, ale zachránce je nakonec na Haiti prodá jako otroky pro práci na tabákových plantážích...

Jan Kornel tam přijde nejen o přítele ze staré vlasti, ale také o ruku. Čeká ho však ještě mnoho nebezpečí a dobrodružství, než se po skoro dvaceti letech ocitne znovu ve své rodné vísce, v Mlčechvostech...

Knížka je čtivá, a i když je primárně určená pro menší čtenáře, ten malý kluk, co dřímá i v každém kmetovi, si v ní jistě cestu zpět časem do svého dětství najde...