Tuhle válku nelze vyhrát…

Dnes ráno místního času zabil v Afghánistánu sebevražedný atentátník čtyři naše vojáky. Takové věci se stávají, bohužel…

Bohužel pro mrtvé vojáky, bohužel pro mrtvé civilisty, co byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, bohužel pro děti které přišly o otce, bohužel pro ženy a matky, které přišly o muže a syny. Válka v Afghánistánu je skutečně novodobým Vietnamem. Absolutně nehodlám snižovat odvahu a práci vojáků, kteří tam působili, nebo stále působí. Co však vidím jako čím dál očividnější problém je činnost politiků, kteří tam posílají své muže, muže kteří tam umírají.

Politici, na rozdíl od řadových vojáků, totiž nemají problém s uplatněním v civilním životě ani po uplynutí svého politického mandátu. Řadový voják z naší armády, který je posílán na zahraniční mise, ve chvíli, kdy se z jakéhokoliv důvodu rozhodne, nebo když rozhodnou okolnosti za něj, opustit řady armády a usadit se v civilním životě, potýká se s nepředstavitelnými problémy. V civilním sektoru je totiž prakticky nezaměstnatelný. Co má odpovědět při pohovoru u personální agentury na otázku, co umí…?

Střílet, klást léčky, skákat z výšky a otevírat padák nízko, řídit tank.

„Fajn, tak přijďte zase, až budete umět něco, co má na trhu práce nějaký smysl…“ – dozví se následovně.

Jistě, může přijmout nabídku některé z kontraktorských společností, které už působí i na našem území, jenže to jaksi neodpovídá jeho případné představě o klidném civilním životě. Může přijmout místo ochranky v supermarketu, kde může hlídat regály s cigaretama a dámským prádlem…

Jenže to jsou až ty úplně poslední možnosti, mezi nimi a odchodem do civilu toho moc jiného prostě není. Může mluvit o velikém štěstí, kdo z takových vojáků práci v optimální době a v optimální podobě najde. Z toho plyne, že závist některých lidí pro výdělky vojáků za zahraniční mise je směšná. Ano, takový voják si domů přiveze nějaký ten peníz, ale na jak dlouho mu asi tak postačí v situaci, kterou jsem popsal výše…?

A za kolik by byl někdo, kdo ty peníze za mise závidí, ochotný obětovat riziko každodenní smrti a dost nejistou budoucnost?

Jistě, s tím vším ale ti muži do armády, respektive do misí, jdou. Je samozřejmě otázka, do jaké míry si všechna tato úskalí uvědomují ve chvíli, kdy je jim dvacet let, síla a zdraví jim nechybí.

To je jedna stránka věci, ta osobní každého vojáka. Druhá stránka je to, zač vůbec i ti naši vojáci v Afghánistánu bojují. Tam už to chce sakra dobrý argument, obzvláště čas a vývoj tohoto válečného konfliktu to jasně ukazují. Tam si člověk nevystačí s kecy typu –„pro vlajku, pro vlast“. Naši vlajku tam nehájí, naše národní zájmy také jen těžko. Když už tam ale jsou, tak se snaží hlavně bojovat pro život kamaráda na společné hlídce. To je ten nejcennější, nejryzejší argument.

Kdo o tom přemýšlí, dojede následně nutně k závěru, že se ocitl v jednom velikém průšvihu…

Jak se ukazuje, ani dnešní vysoce sofistikované technologie nejsou schopné zajistit stoprocentní převahu nad nepřítelem v sandálech, jedoucím na kole z doby první světové války. Filozofie takových prostých válečníků je jednoduchá. Oni bojují (a umírají) za něco, co člověk západního stylu nemůže nikdy pochopit. Žádná armáda světa nedokáže pokrýt každého afghánského muže, každou ženu, každé dítě. Do karet jim hraje ráz krajiny, odhodlání a víra, a navíc mají v drtivé většině něco, co žádný americký, ani náš voják nemá – oni se nebojí smrti.

To z nich dělá prakticky neporazitelnou sílu. Jistě by je naše civilizace dokázala srovnat i s jejich horami a hlubokými údolími do podoby prašné placky, jenže naše civilizace žije podle určitých pravidel.

A právě tato pravidla jisté morální síly jsou naší největší slabostí. Nedokážeme Afgháncům vnutit náš styl války, jsou to naopak oni, kdo udává pravidla boje. V drtivé většině případů spojenecké velení nevytváří situace, ale pouze na vzniklé situace reaguje. Ano, podařilo se eliminovat spoustu vedoucích kádrů sítě Al-Kajdá, respektive Talibanu, jenže k naprostému vítězství to nestačí.

Odpor proti i našim vojákům není jen otázkou Talibanu, jde o to, že obyvatelé považují každého cizího vojáka za vetřelce. Upřímně řečeno, lze se jim na jednu stranu divit? Jak by reagovala naše veřejnost na skutečnost, že by se našimi ulicemi proháněli cizí vojáci…?

Jistotu máme jen v jednom, co se takové možnosti týká, našinci by se nezmohli na tak tvrdý odpor, jaký dokážou projevit Afghánci. Pocity frustrace a jisté křivdy bychom ale asi měli s Afghánci společný. Jenže Afghánci jsou stále, po celá staletí až dodnes, zvyklí bojovat o své životy, což je věc, kterou díky způsobu našeho života a civilizačním vymoženostem drtivá většina Evropanů i Američanů dávno zapomněla

Ta válka tam nejde z naší strany vyhrát.

Čím dříve si toto lidé na odpovědných místech uvědomí, tím méně bude smutných zpráv, jaké jsme svědky dnes.

Ti čtyři padlí se stali ctí, kterou se píšou příběhy nesmrtelných. Čest jejich památce!