Jeden drban střelil druhého – to je toho…

Tak doufám, že komedie okolo smrti „podnikatele“ a „politika“ Romana Housky už konečně skončí…

Je až zarážející, kolik prostoru je dáno smrti někoho, kdo si podle všeho běhal pro vodu s deseti džbány s nalomenými uchy v každé ruce každý den z posledních nejméně dvaceti let. O „podnikatelské“ činnosti tohoto člověka toho prý věděli málo i ti, kdo mu byli blízcí. Z toho, co o něm zatím vyplulo na povrch, šlo o problémového člověka, který si dělal ze zákonů a z něčeho, čemu bychom měli říkat morálka, doslova trhací kalendář, a nebál bych se napsat i – prdel.

Upřímně řečeno, běžnému člověku v naší zemi byl tento člověk v podstatě neznámým tvorem, samozřejmě vyjma lidí žijících v revíru jeho působnosti. Prošlo mu tolik malérů a zjevných nezákonností, že o jeho skutečném „podnikání“ nemůže být ani stínu pochybností. Paradoxem samozřejmě je, že všechny jeho škraloupy byly seřazeny a veřejnosti představeny až po jeho smrti.

Kladu si otázku, zda bychom se o jeho údajných provizích za zprostředkování eurodotací a přidělování veřejných zakázek, o jeho údajném vyhrožování a vydírání několika podnikatelů, kteří měli tu smůlu, že se jim líbily stejné nemovitosti jako jemu, o tom, jak za záhadných okolností nechala chomutovská radnice promlčet jeho „přestupek“, při kterém v roce 2003 přejel strážníkovi nohu, zda bychom se tohle všechno dozvěděli, kdyby jednoho dne nepotkal drbana, který po něm čtyřikrát vystřelil…?

Jsem spíše přesvědčený o tom, že kdyby dnes stále žil, požíval by i nadále beztrestnosti a pofiderní vážnosti, tak snadno zaměnitelné se strachem z jeho dlouhých prstů. Na jedno bychom ale zapomínat neměli – ty jeho „dlouhé prsty“ někde končily. Někde někdo plnil jeho přání a byl ve smečce, ve které on exceloval.

A ten někdo je stále u koryta, stále nás krmí politickými sliby a žvásty, stále má vliv na naše životy. Jeden drban střelil druhého, ale kdo dokáže říci, kolik drbanů si s námi dále dělají, co chtějí…?