Andělé umírají mladí…

Seděl na zábradlí vedle benzínové pumpy a užíval si poslední hřejivé paprsky toho dne. Hlavou se mu honila otázka, jestli má jít doleva, nebo doprava. Hlava nebo orel? "...a není to jedno?" – odpověděl si…

Seskočil dolů z toho oprýskaného zábradlí, z prachu u svých nohou zvedl starý námořnický pytel, a dal se na cestu. Ptáte se, jestli šel vpravo nebo vlevo?

A není to jedno…?

Silnice se táhla před ním až někam do nekonečna, někam, kam asi nikdy nedojde. Provoz slábnul, na jeho cestě ho doprovázelo jen pár trucků, které do přicházejícího šera svítily jako lokomotivy co zabloudily. Bez kolejí, s cílem tam někde, kam on asi nikdy nedojde…

V kapse měl ještě pár dolarů, co si nedávno vydělal, když zůstal na pár dní u jednoho starého míšence. Píchnul mu s opravou střechy. I on se ho ptal, kam vlastně jde, i jemu, jako sám sobě, odpověděl - "…a není to jedno…?“

V dálce po pravé ruce se probouzelo k nočnímu životu nějaké malé město, ale on po něm netoužil. Toužil dojít co nejdál to půjde. Co nejdál po cestě, co končí tam, kam asi nikdy nedojde.

Nebude mít tolik času.

Otočil se zády k větru z pouště, z kapsy vytáhl cigaretu a zapalovač. Stejně jako v nastávajícím šeru vyskočil ten plamen zapalovače, mu v mysli vyskočila vzpomínka na slova jednoho doktora. Zmizela ale stejně rychle, jako zmizel ten plamínek, co rozžhavil konec jeho pomačkané cigarety z pomačkané krabičky.

Usmál se sám pro sebe, otočil se zase větru tváří v tvář, a nahlas řekl –„…a není to jedno…?“.

Táhlo mu na třicátý rok, ale cítil se na víc. Spolu s ním šly tou cestou roky, které strávil v sirotčinci, další, které dal armádě, i ty, kdy byl opravdu šťastný.

Jmenovala se Sára, a byla anděl. Snad až moc dobrá pro něho, ale neměl možnost si to ověřit. Andělé umírají mladí.

Vůbec neviděla ten náklaďák, kterému selhaly brzdy, a kterému vjela se svým vozem do cesty. Ten řidič za nic nemohl, prostě závada, takové věci se prý stávají. Snad se ani neměl dozvědět, že čekala jeho dítě, ale řekli mu to. Tehdy toužil někoho zabít, a dostal se na cestu, na které mohl zabít jenom sám sebe.

Sám sebe přežil. Chtěl umřít, ale přežil.

Zatím…

„…a není to jedno…?“ – říkal si…

Světla aut mizela za horizontem, a on už byl strašně unavený. Sešel ze silnice do pouště mezi na kámen ztvrdlé pahorky. Z námořnického pytle vytáhl starou deku a lahev Jacka Danielse. Zhluboka se napil, cítil, jak oheň sestupuje jeho útrobami.

„Už se dočkáš, ty mrcho“ – pomyslel si.

Ač to bylo k neuvěření, skoro vítal tu zprávu, kterou mu před časem jeden doktor sdělil. Možná mu jen vadilo, že mu nedokázal přesněji říct, kolik času mu zbývá. Prý snad rok, možná o pár měsíců víc.

„…a není to jedno?“ – pomyslel si, sáhl do kapsy u košile, vytáhl z ní tu pomačkanou krabičku s cigaretami a zapalovač, aby poslal té hydře, co mu roste v plicích, další dávku jejího žrádla.

Ochladilo se. Zachumlal se do staré děravé deky. Přemýšlel, kam půjde druhý den, kde bude zítra spát, a jestli mu do zítřejšího večera vydrží ta lahev Jacka Danielse.

Andělé umírají mladí.

…a není to jedno…?

)