Bridž po Řecku - kapitola první

Kapitola první Začalo to na letišti. Byli už na první pohled černou můrou všech turistických průvodců co jich na světě je..Představte si hromadu tašek ( ano tašek, nikoliv kufrů , jak bývá na letišti zvykem ) s ušima svázanýma provázkem. A u té hromady stojí postava , na zádech tornu se kterou se jezdilo už někdy ve třicátých letech ,,na tremp “ . Jistě jste všichni (několikrát ) viděli pohádku - ,,Mrazík” a jistě vám utkvěla v  paměti postava bodrého chasníka , který si přišel namluvit Marfušu , a který nakonec nezapomenutelnou větou - ,, Nastěnku chci za ženu ha ha ha ” změnil svůj postoj k dcerám zlé macechy a přiblblého staříka..

Tak teď si ještě onu figurku chasníka zmenšete do kapesního vydání ( asi 160 cm ) a máte před sebou pana Jana Bubeníčka mladšího. Po jeho boku stála osoba opačného pohlaví, která přes markantní atributy ženského těla nezapřela nezaměnitelnou podobu s ruským bohatýrem z výše řečené pohádky .Představili jste si to ? Tak to máte před sebou matku a syna z rodu Bubeníčků. Ale koho pak to tu ještě máme ?! V jejich blízkosti stál zvláštní stařík. Byl drobné postavy, důstojné šediny kryl slaměný klobouk a i přes horké letní období se pařil v tmavém obleku s kravatou.Působil tichým dojmem a jeho bledé tváře naznačovaly podlomené zdraví . Jeho zvláštností byl fakt,že co chvíli se vydal od hromady tašek někam a za něčím,co snad viděl ve své mysli jen on a nám ostatním byl cíl jeho výletu utajený. Když se vydal na špacír,ochránkyně Bubeníčkova rodinného krbu vystartovala , dohonila ho , uchopila za předloktí a nekompromisně ho odtáhla zpět k hromadě ,,zavazadel” .Už tehdy jsem obdivoval , že neodletěl jinam než měl a že se jeho choti podařilo tuto ,,neřízenou střelu” uhlídat .

Zvláštních postav ( jak jsem měl záhy poznat ) mířících stejným směrem jako já s mou přítelkyní – na řecký poloostrov Peloponés však bylo ten den na letišti více…

Ony postavičky odkrývaly své ,,zvláštnosti” i během letu. Jeden z pánů patřící už na první pohled do společnosti Bubeníčků a spol. – ač na první pohled působil ,, normálním” dojmem zcela totálně uzemnil člena obslužného palubního personálu . Po té co si výkřiky - ,, stevarde , stevarde !!” zajistil jeho pozornost , oblažil ho dotazem - ,, stevarde , už řadu let si lámu hlavu , proč vlastně v letadle nelze otevřít okno ?! ” Nešťastný mladík vyvalil oči , které se vzápětí stočili na sklopený stoleček před zvědavým pánem. Když uviděl, že tam stojí jen plechovka limonády, polkl na sucho a pochopil,že dotaz není bohužel jen nějaké opilecké blábolení a že je myšlen smrtelně vážně. Jak vybruslit z podobné lapálie ? Mladík dokázal,že palubní personál je vybírán pečlivě a z  psychicky odolných jedinců. Vážně se na pána podíval, nehnul ani brvou a řekl - ,, kdysi to jeden kapitán letadla zakázal a od té doby to dodržují všichni ! ” Nechal pána i jeho otevřená ústa na sedadle 16 D za sebou a šel se potrhat smíchem kamsi do zadní části letadla A my jsme letěli a letěli…..

Na letišti v Athénách na nás čekala průvodkyně Eva na kterou však čekal už v příletové hale šok. Ten šok měl podobu neskutečně afektované starší dámy, která už čekala až se naše ,,výprava” ocitne v příletové hale .Vrhla se po krku paní Bubeníčkové a jak jsme hned pochopili, patřila ke skupině ,, těch druhých” a dorazila odkudsi z Kanady. Paní Bubeníčková ji odvedla k průvodkyni Evě a trvala na tom,že ona ,,Kanaďanka” patří k jejich klubu bridžistů a je tedy žádoucí,aby byla ubytována ve stejném hotelu jako oni ( a bohužel i my ). Neuvažovala ( pí.Bubeníčková) vůbec o tom,že by to v hlavní letní sezóně mohl být problém,neb se s ,,Kanaďankou” jaksi nepočítalo…. Průvodkyně se nenechala rozhodit a odpověděla.že když dáma patří k ,,nim” , tak ať se o ní postarají.Ať se někdo z ,,nich” uskromní a vezme ji k sobě na pokoj na přistýlku. Pokud proti tomu nebude mít nic pan majitel hotýlku,ona určitě nic proti nemá….

Jak se později ukázalo, nebylo nutné nutit ,,dámu” spát potupně kdesi v koutě pokoje na rozkládacím lehátku. Jedna z milovnic bridže měla pokoj sama pro sebe a v něm jedno nevyužité lůžko. Kdyby se daly všechny problémy okolo milovníků karet vyřešit tak snadno…! Vraťme se ale ještě zpátky na letiště.

Čekala nás cesta autobusy od athénského letiště na Peloponés do hotelu a ani ta cesta se neobešla bez poněkud kuriózních situací. Je třeba podotknout,že bridžisté obsadili asi 3/4 jednoho autobusu ze dvou určených naší skupině. Zbytek – to jest jeden celý a čtvrt autobusu bylo obsazeno ,,normálními” lidmi. V programu příletového dne byla cestou přes Athény i návštěva řecké atrakce č.1 – Akropole. A právě už tady nastal problém… Bridžisté se ,,rozhodli” , že oni nejsou na žádné ,, zborceniny” zvědaví . ,,My totiž musíme dnes co nejdříve zahájit náš týdenní turnaj v bridži víte paní Evo ….!”

Vůbec je nezajímalo , že čtvrt autobusu lidí,kteří si prohlídku Akropole v programu zájezdu zaplatili ,musí za své peníze dostat to,na co mají nárok. A tak měli bridžisté první smůlu , průvodkyně se od nich nenechala udolat a v zájmu akropolechtivých se muselo zahájení bridžového turnaje posunout…

Další komedie vypukla při zastávce u Korintského průplavu. V tom místě spojuje řeckou pevninu s Peloponésem most , jehož část určená pro chodce je vyvedená z kovových roštů. Naplno tam při ohledu skrze rošt jednomu dojde,jak hluboká je průrva a proč se zdá být odraz slunce od mořské hladiny v  nesmírné hlubině malý jako míček.

A právě uprostřed tohoto roštu se jedna z bridžistek rozpomněla na fakt , že trpí závratí…Když se podívala pod své nohy skrze rošt, zařvala jako oběť vraždy a pověsila se na krk nic nechápajícímu cizímu muži , jenž se dopustil té chyby,že se v doprovodu své ženy ocitl na dosah ječící hysterky. Muž zkameněl zcela konsternován zřejmým pokusem o vraždu na něm právě páchaném a jeho žena se marně snažila odtrhnout křečovitě zaťaté prsty bridžistky od manželova krku. Zasypávala naší krajanku přívalem nadávek v nějakém cizím a nesrozumitelném jazyce. Bridžistka se však nedala a dál se pevně držela cizincova krku. Co však bylo horší – stále neskutečně řvala z plných plic. Musel to být strašlivý nápor na sluchové ústrojí toho nešťastníka a snad právě to ho donutilo udělat jedinou rozumnou věc kterou udělat mohl. Vydal se co nejrychleji na konec mostu. Vlekl za sebou naši krajanku a vlastně i svou ženu,která už na něm prakticky vysela také,nepřestávajíc jednou rukou bušit kamkoliv se dalo,jen když to bude do těla hysterického přívěsu .

Myslím,že někdy v tu chvíli už muselo být průvodkyni Evě definitivně jasné, že tenhle turnus bude vyjímečný…No , dopadlo to výborně – na konci mostu se bridžové klíště pána pustilo a místo omluv už totálně konsternovanému muži děkovalo za záchranu života…. Průvodkyně po té raději zavelela odjezd a tím asi definitivně zabránila,aby rozzuřená manželka pána se zarudlým krkem přehodila naši spolucestující přes zábradlí mostu do moře….. A pak jsme asi po hodince jízdy konečně dorazili do bývalé rybářské vesnice, nyní městečka Tola ,kde už na nás čekal ,,báječný” týden v hotýlku Ritsa.

Pokračování příště...