Snídaně ve fabrice…

Občas ráno poslouchám pražské rádio City a došla mi jedna zajímavá skutečnost. Ne všude pracují lidé v hezkém a čistém prostředí…

Na onom rádiu probíhá taková milá soutěž, do které když se přihlásíte, může se stát, že právě k vám, na vaše pracoviště, dorazí jeden z dvojice moderátorů Lecká – Efler, aby vám spolu s několika dalšími lidmi z rádia dovezli snídani ve formě výborné kávy a croissantů.

Až 300 porcí snídaní to prý může být.

Všiml jsem si jedné věci – v drtivé většině se této snídaně dostane zaměstnancům různých účetních firem, bank, reklamních agentur, jednou se dostalo i na kriminalisty z oddělení vyšetřování na Palmovce – nikdy jsem ale nezažil, aby snídani vyhrál nějaký člověk z fabriky. Možná ano a jen mi to uniklo, hádat se nechci, ale pokud ano, pak šlo o situaci naprosto výjimečnou, srovnatelnou snad jen se sněhovou přeháňkou uprostřed července…

Nevím, snad se lidé z fabrik do podobných akcí nehlásí, asi proto, že nemají na kafíčko s croissanty a poklábosení s krásnými hosteskami z radia City v pracovní době čas.

Nikdy jsem nepracoval v účetní firmě, ani v bance, takže si nemohu tamní pracovní činnost dost dobře představit

Umím si ale představit ráno ve fabrice, ve které jsem strávil pár let svého života (což dosvědčuje i jedna fotka) a o práci tam toho vím docela dost.

Dost na to, abych si dovedl takovou taškařici, jako je návštěva Ivy Lecké s hejnem půvabných hostesek z radia City ve fabrice, představit.

Třeba v takové kalírně…

Ještě si dovolím upozornit na svérázně jadrný jazyk, který se bude v dalším textu nevyhnutelně vyskytovat.

Takovým jazykem totiž sůl každé země, lidé, co makají od rána do večera a od večera do rána, o víkendech, o svátcích - zkrátka kdykoliv si vzpomenete, tak dřou jako koně (ovšem trochu jinak, než ty kobyly z Nečasovi stáje…), mezi sebou mluví…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ranní vysílání radia City…

„Tak co, Ivo, jak se těšíš na dnešní snídani? Asi to bude něco jiného, než ta tvoje předvčerejší návštěva v té reklamce…?“

„Hele, Vojtěchu, já přežiju i atomovej výbuch, když jsem přežila tchýni tejden doma za krkem, tak mě nějaká kalírna nemůže absolutně rozhodit. To bude brnkačka a konečně se dostanu mezi pořádný chlapy…“

V autě cestou do kalírny…

„Hele, Ivo, všimla sis, jak byli tuhle v tý daňový firmě na Pavláku všichni tak suprově vystajlovaný? Hlavně ta zrzka, ten její outfit prostě neměl chybu.“

„No, Kačko, mám pocit, že dneska to bude o něčem jiným…“

Po příjezdu do kalírny…

„Ááá, dobrý den, no tak kam s váma? Musíte dávat pozor kam šlapete, to víte na takový návštěvy tady moc nejsme zařízený. Pojďte za mnou, asi támhle do kamrlíku. Máte to kafe a ty nějaký rohlíky pro nás pro všechny? Je nás tady na ranní i s údržbářem ale deset…?!

„Co jste říkal? Tady není slyšet vlastního slova“

„Cože? Musíte víc křičet slečno…“

Hluk čerpadel ženoucích vodu z chladících věží do olejových chladičů, ventilátorů u stropů pecí, co víří plynovou difuzní atmosféru, syčení pístů otevíraných dveří popouštěček a odmašťovaček, cinkot čehosi o cosi, hukot plamenů tlačících se skrze upouštěcí otvory přetlakových víček. Smrad, kouř a mastnota, a mezi tím vším se pohybuje deset mužských, co se starají, aby to všechno hučelo, syčelo a cinkalo…

Místnůstka cca 4 x 2,5 metrů, jeden dlouhý stůl, a tři lavice. Jedna krátká v čele stolu a dvě dlouhé po jeho stranách. Na poličce mikrovlnka a varná konvice, telefon a na zdi nástěnka s rozpisem služeb. Na stropě zářivka, co jí chybí kryt…

„Ježišimarija…“

„Klid, Kačko, bude sranda…“

„Hééj, volové, pojďte na snídani je tady to kafe…“

„Jé, a to dostaneme jako zadara?“

„Hele, já na to seru, já před chvíli sežral ten salát. A taky ještě musím dodělat ten narex.“

„Si blbej, vole?! Vykašli se na narex takový kočky a kafe tady hned tak mít nebudeš…“

„Hele, a nemůžu dostat dva? Já jsem dost nenažranej…“

„Tak dělejte, mně bude za chvíli přejíždět jednička…!“

Asi sedm mužských, ve věku od dvaceti do padesáti let, se tlačí do dveří „kamrlíku“.

„Zdravím vás, pánové! Já jsem Iva Lecká z radia City a tady váš kolega Milan pro vás u nás objednal výbornou snídani. Kafíčko a croissanty. Koukám, že jste tady všichni veliký chlapi, váš kolega objednal deset porcí, něco navíc samozřejmě máme, tak snad to bude všem stačit…“

„Jak, deset, Mílo?! Tos měl objednat pro každýho aspoň po dvou, z tohohle se nenažeru.“

„Ty bys taky furt jenom žral, ty vole, podívej se na to panděro“

„No a, vole? Závidíš, co? Ty se nažereš tak na Vánoce, ty nemáš bejt z čeho tlustej…“

„No tak se nehádejte, pánové, uděláme si tady takovou hezkou snídani…“

„Ale my se nehádáme, to byste měla vidět, když jo. To tady lítaj bedny a palety…“

Smích všech kaličů dosvědčuje, že to asi bude pravda…

Do dveří vchází malý tlustý mužík, v ruce nějaké papíry.

„Zdravím, pánové. Vezu vám sem nějaký ojnice, kde najdu někoho, kdo mě složí?

„Jé, ty vole, já to věděl! Sotva si dřepnu ke kafi, hned je tady pakárna. Kolik toho je?“

„Dvě bedny, kdo mi potvrdí papíry? Sajtny jsou otevřený…“

Iva Lecká právě otevírá pusu, aby i mužíka pozvala na kávu s výbornými croissanty, vždyť mají samozřejmě nějakou tu porci navíc, ale mužík už chvátá pro razítko do vedlejší buňky, kde má kancelář provozní mistr.

Do dveří se vtlačí mladý mužský, oblečený v laclových zelených montérkách, přes které má nataženou azbestovou halenu, a na čele mu drží zvednutý bezpečnostní štít.

„Pane Svorník, potřebuju vytáhnout trojku a ta svině se kousla. Nejde nahoru, ani dolu.“

Údržbář, pan Svorník, si nacpe francouzský lahodný rohlíček do pusy, zalije ho hltem kafe a ze zavrčením se zvedá z lavice.

„Bych se fakt posral, ani to kafe mi nedopřejou. Ta trojka, to je ta, co jsme u ní dělali tuhle ten ventilátor, ne…?!

Ostatní chlapi se smějou a cpou se kafem s croissanty

Najednou se ozve hukot ještě intenzivnější než byl dosud slyšet. Z jedné z pecí začínají šlehat plameny do skoro dvoumetrové výšky, následuje hlasité lupnutí, plameny vyšlehnou ještě skoro o další dva metry výše a všechen ten hluk korunuje cinkot zvonku, co by probudil mrtvého.

Iva Lecká s ostatními z rádia City vyjeveně koukají, a čekají, jestli něco bouchne, nebo co to má vlastně znamenat. Kaliči jsou v klidu a jen se uculují. Jeden z nich, ten, který si právě objednal ty snídaně, se zvedá z odřené lavice a se slovy –„…klid, to je normálka, to jen přejely šrouby do oleje…“ jde vypnout k registru pece ten hlasitý zvonek.

Sotva přestane jeho zvuk rvát uši přítomným, ozve se nějaké další zařízení, tentokrát hlasitou a přerušovanou sirénou. Tentokrát znejistí i sami kaliči…

„Čpavek? Ty vole, vždyť ho ráno Ducháček měnil, ne?!“

„Jo, měnil, a druhá baterie byla plná, vždyť jsem to kontroloval.“

Do dveří kamrlíku vchází opět údržbář Svorník a s neskrývaným veselím hlaholí –„Táák, pánové, konec srandy, foukla vám membrána na čpavkovce. Venku se nedá ani dejchat…“

„Co to má znamenat, něco se stalo…?“

Otazníky v očích už tak trochu vyděšené Ivy Lecké.

„No jo, asi budeme muset tady tu „kavárnu“ zavřít. Občas se stane, že praskne membrána na potrubí v čpavkový stanici. Zůstaňte tady sedět, rozhodně teď nechoďte ven. Ono to za chvíli vyprchá, kluci už to jdou kropit vodou…“

„Já chci pryč!!!“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den v rádiu City

„Tak co, Ivo, slyšel jsem, že to bylo včera na snídani docela zajímavý…?“

„Hele, Vojtěchu, uznávám, že tchýně za krkem není to nejhorší, co mě může po ránu potkat…“