Ten má rád to a ten zas tohle…

S arbitry přes jídlo a vaření se snad najednou roztrhl pytel. I kolega bloger R.J. Hřebíček z něho, jak se zdá, vypadl…                                                                                                                                                                                                                                                 

Jak už jsem zmínil pana Hřebíčka, tento můj dnešní článek je tak trochu reakcí nad jím nastoleným tématem. Přijde mi zarážející a snad i úsměvné (nebo smutné…?), jak se pan Hřebíček ve svém blogu pohoršuje nad styly úprav jídla a chutěmi jiných lidí.

Nějak nechápu, kde on, a jemu podobní arbitři, berou to svaté přesvědčení, že pouze to, co chutná jim, nebo co ONI považují za poživatelné, je to pravé – a hlavně správné.

Myslím si, že o jídle platí snad více než o čemkoliv jiném, že ho nemá právo kritizovat a odsuzovat ten, kdo ono kritizované jídlo sám neochutnal. A i když třeba nakrásně ano, a došel k názoru, že JEMU nechutná, je divné jeho přesvědčení na právo tvrdit, že jídlo je hnus, blaf a komu chutná je podivín, křupan, nebo snob.

Stejně úsměvní mi přijdou pokrytci, jaký se klube z pana Pohlreicha, který ač v každém díle svého pořadu neopomene vytrubovat jazykem neotřelým a zemitým, že kečup do kuchyně nepatří, sám pak v jednom díle, který se věnoval jeho návštěvě v USA, baští hot-dogy a hamburgery právě i s ním zatracovaným kečupem, a mlaská si u toho, až má za ušima bubliny.

Když už jsme u pana Pohlreicha, tak i když mu asi nikdo nemůže upřít, že o gastronomii něco ví, nelze zároveň přehlédnout jeho až směšnou sebestřednost a aroganci samozvaného arbitra, se kterými pokaždé na začátku svého pořadu okomentuje a rozcupuje jídla, která mu přinesou.

Všechno je kur…píp, srač…píp, a nežrala by to ani nějaká svi…píp.

Teprve až ON ukáže všem neználkům, jak to má chutnat a jak to ON vaří, tak teprve potom to MUSÍ být „gut“…

Když se ještě vrátím k dalšímu samozvanému arbitrovi přes jídlo, panu Hřebíčkovi, tak se musím pozastavit nad jeho výsměchem mých vlastních receptů. Že dělám „svíčkovou“ omáčku s hovězí kližkou? Že na naložené maso, které nechávám odležet klidně i dva dny v lednici přidávám i špetičku majoránky, něco málo česneku a provensálských bylinek?

No a co má být?

Jasně, že „moje“ svíčková bude ve finále trochu o něčem jiném, než ta, kterou Vám předloží v restauraci, že jde vlastně jen o mou vlastní variaci na smetanovou omáčku s pečeným masem, kterým že se to říká „svíčková“.

Znovu se ptám – no a co?

Domácí vaření je o fantazii a chuti, ne o striktním dodržování jakýchkoliv mantinelů.

Co se týká například už zmiňované hovězí kližky (třeba takhle pěkné…), tak já osobně mám tenhle druh masa opravdu moc rád. Ne proto, že je levnější než štráf pravé svíčkové (i když i to je samozřejmě výhodou…), ale hlavně prostě proto, že mi CHUTNÁ. Zrovna tak, jako nemusím kuřecí smažené řízky, ani z vepřové kýty je moc nedělám, ale mám je rád z vepřové prorostlé krkovice, tak mám raději než jiné hovězí onu nezaměnitelnou chuť šlach a rosolovitých částí hovězí kližky.

Nikomu ale nenutím názor, že když mu kližka nechutná, že je bloud – já ve svých receptech pouze nabízím a předkládám svůj pohled na možnost úpravy určitého jídla, a je naprosto na každém, jestli to zkusí po „mém“, nebo jestli to nebude riskovat.

Co se jídla a jeho úpravy týká, myslím si, že je v každém případě na místě absolutní liberalismus. Je to jako se sexem – pokud to člověk dělá dobrovolně, nikomu nic nenutí proti jeho vůli a chuti – pak je vše dovoleno a naprosto v pořádku. Jídlo a jeho chutě jest jedna z mála svobod, kterou si každý, komu to zdravotní stav dovolí, může dopřát podle svého.

Chutná někomu smažený houskový knedlík?

Proč ne, je to jeho volba.

Vezměme si třeba takovou panem Hřebíčkem zmiňovanou paní Sandtnerovou . Jak ta by asi ve své době valila oči nad dnes zcela běžnou a i u nás známou pizzou. Asi by si tato pramáti všech českých kuchařinek ani zaboha neuměla představit chuťové souznění všech možných (i zdánlivě nemožných) ingrediencí, které se běžně při výrobě pizzy používají.

A přeci se tomu dnes nikdo nediví. Jen někdo má rád pizzu s ančovičkami, jiný by po takové vrhnul, někdo nemusí na onom vlastně koláči mít přítomnou šunku, někdo si neumí představit život bez pizzy se zapečenými bramborami – tu jsem jedl kdysi na Sicílii a byla moc dobrá.

Prostě co člověk, to chuť.

Takovou svéráznou kapitolou mezi vyznavači chutí jsou malé děti. Že mají tyto často rády pro dospělce neuvěřitelné kombinace, ve kterých hraje důležitou roli i ten tolik zatracovaný kečup?

No a…?

Když prckovi chutná krupicová kaše se lžící kečupu, tak mu to klidně dopřeju, protože vím, že jednou pozná, že je to přeci jen bez toho kečupu lepší. Zatím je ale malý a raději ať sní jídlo s kečupem, než aby odmítal jíst úplně. Kdo má malé děti, tak asi jako já ví, že na tyto tak nějak neplatí výhružná věta – „…jez, jestli to nesníš, tak nic jiného nedostaneš…“

Takhle prostě děti nefungují. Děti jsou na rozdíl od dospělců ještě mnohem přirozenější a nesvazují je všelijaká klišé a mantinely. Chutná mu bramborová kaše a marmeláda? Klidně to sní.

Dítě umí být v chutích svobodnější, což už jsme my dospělí (s výjimkou těhotných žen…) zapomněli.

Kdo má právo tvrdit, že jen jídlo podle JEHO představ je to pravé? Já když jsem byl dítětem, mohl jsem se utlouci po chlebu se špekem a cibulí, nebo se sádlem a česnekem. Dietology by z toho asi ranila mrtvice, ale to mám tak trochu u kormidla – MNĚ TO PROSTĚ CHUTNALO!!!

Podle mého názoru není divný ten, co mu to či ono chutná, nebo nechutná, ale spíše ten, kdo tenhle fakt o rozdílnosti lidských chutí nechápe…