Násilí na vojně...

Sem tam někdo tvrdí, že nebylo. Já ale vím, že bylo. Popíšu Vám některé případy, kterých jsem byl očitým svědkem…

Kolega Poch (například) pod jedním mým minulým článkem tvrdil, že mnou popisované věci se na vojně neděly a ani se prý dít nemohly… Takže pro nevěřící Tomáše a pro Vás, kdo jste na vojně nikdy nebyli, uvedu pár příkladů. Možná, že pro některé matky a manželky – bývalé milenky, bývalých vojáků to nebude hezké čtení. Jenže ono se TO dělo a byla u toho, troufnu si tvrdit – většina z těch, kdo byl tehdy na vojně.

Tedy alespoň řekněme v letech 1970 – 1989. Dříve prý se takové věci děly málo (jak jsem slyšel z vyprávění starších) a o pozdějších časech a událostech nemám žádnou povědomost a tak o té době nemohu nic tvrdit.

Ve svém minulém článku jsem psal o tom, co jsem zažil ve slovenské Seredi. Dnes Vám popíšu, čeho jsem byl svědkem později, když jsem byl převelený do severočeské Kadaně.

Dobře si vzpomínám, jak jsme jako čerstvě příchozí z poddůstojnické školy stáli u služebny dozorčího vojenského útvaru v Kadani, kde jsme čekali, až si pro nás přijdou dozorčí rot, kam jsme byli přidělení. Stál tam tehdy veliký a obtloustlý voják, na první pohled mazák. Podle přízvuku byl odněkud z Ostravy. Měl na sobě maskáče a přes rameno samopal. Byl ve stráži a hlídal tam tehdy vězně z posádkové věznice, kteří tam měli nějakou práci. Ptal se nás, z jakého útvaru jsme přijeli. Když slyšel od mého kamaráda, který přijel se mnou, že ze Seredě, tak se usmál a řekl –„…tak DOKisti? Tak já budu váš starej, vy jdete k nám na rotu…“

A bylo…

Barák, kde sídlila naše nová rota, měl dvě části. V jedné byly cimry naší roty a jeden pokoj Velitelské čety. V druhé části byl takzvaný –„tranzit“, kde bývali ubytovaní například záložáci (vojáci v záloze, co přišli na cvičení), někdy tam spali frekventanti různých kurzů a v den, kdy jsme tam dorazili my, tam byli ubytovaní vojáci, kteří nasluhovali dny, které během své služby strávili v posádkové věznici. Jejich kamarádi už byli pár dní v civilu a tihle „superextramazáci“ se sice už cítili být také civilisty, ale někteří z nich potom jeli domů ve značně změněném stavu…

To bylo tak – hned první noc, co jsme tam byli, se ozval děsný řev a na chodbu vtrhlo snad dvacet vojáků z pontonové roty. Byli to bývalí „mladí“ právě těch nasluhovačů. Vypukl doslova masakr. Nikdy před tím jsem nikoho neviděl, jak kope druhého člověka do obličeje botou zvanou kanada. Jak dva drží jednoho a třetí ho buší hlava – nehlava. Jak několik lidí táhne jednoho za nohy po chodníku zpátky k baráku, když se snažil utéct…

Byli jsme z toho dost v šoku a vůbec jsme tehdy nechápali, o co jde. Vlastně to ale mělo jednoduché vysvětlení. Ti „útočníci“ si prostě přišli se svými bývalými mazáky vyřídit všechno to, co od nich museli snášet. Ani si neumím představit, co ti „útočníci“ museli celou vojnu od svých mazáků trpět, když se potom dokázali pomstít takovým způsobem…

Vím jen, že jsem potom viděl na umyvárně kluka - nasluhovače, co měl obě oči oteklé tak, že vlastně na ně neviděl. Ve své krvavé a třesoucí se dlani držel své vyražené zuby a kvílel jako pes.

Vím jen, že několik z těch nasluhovačů dostalo takovou nakládačku, že se až divím, že to přežili. Po chodbě byla spousta krve a jedna přeražená vojenská rozkládací židlička. Kdo někdy takovou židličku viděl, asi si umí představit, jaký úder to musel být, že tu věc zničil…

Vím jen, že když se druhý den ráno nastupovalo ke snídani, tak tehdy dozorčí útvaru, který se to samozřejmě dozvěděl, okomentoval celou událost slovy –„Kto celů vojančinu uznával len pravidlá džungle, něsmí sa čudovať, že tak aj vojančinu skončil…“

Asi kde kdo už slyšel terminus technikus – „povyšovačky“. O co že to šlo? Šlo o to, že prvním rokem se sloužilo mazákům, kteří potom, před svým odchodem do civilu, určitým způsobem „povýšili“ své bývalé „mladé“ na mazáky. V Kadani tehdy byla „půlročácká“ vojna. To znamenalo, že už po prvním půlroce byl voják „povýšen“ na půlročáka. Od té chvíle měl takový voják určitá „práva“, která mu až do té doby byla odpírána.

Tak například, první půlrok si mladý voják nesměl během dne sednout na postel. Nesměl kouřit na pokoji. Nesměl mít žádný řetízek, nebo prstýnek – výjimkou byli ženatí. Nesměl mít opasek na plášti mimo poutka. Nesměl jíst hlavní jídlo jen lžící – takzvaným „bagrem“. Půlročáci potom směli jíst lžící hliníkovou a mazáci později lžící nerezovou. Mladý voják nesměl mít ani náznak takzvané „záložky“ na uniformě. To byla výsada až od půlročáka. Takový si po povýšení směl ohnout cíp látky blůzy nebo saka a přehnout si ho pod opaskem a to na boku. Každý měsíc se záložka posouvala směrem k páteři, aby ve chvíli, kdy byl dotyčný povýšený na mazáka, směl nosit záložku přesně uprostřed zad…

Mladý voják nesměl při holení používat nic jiného, než nafasovaný sajrajt značky Barbus. Mladý voják nesměl mít rozšířenou lodičku a musel takzvaně nosit „zabroušeno“. Mladý voják musel nosit kanady řádně zapnuté na všechny přezky – po povýšení na půlročáka směl nosit takzvané „volnoběžky“, jako mazák potom takzvané „kříže“, jako suprák (půl rok do civilu) nosil potom něco, čemu se říkalo „téčka“. Mladý voják nesměl nosit teplákovou bundu s ustřiženými rukávy a v žádném případě nesměl nosit mimo službu ve volnu cokoliv civilního. Půlročák a výše si už směl dovézt z domova nějaké to civilní tričko a ve volnu se jím blýsknout.

Mladý voják nesměl chodit do posádkového kina.

Mladý voják (u našeho útvaru včetně půlročáků) musel chodit každý den na rozcvičku, kdežto mazáci a supráci na to prostě kašlali a chrápali dál i po budíčku.

Mladý voják musel nosit do stráže sumku a bodák na opasku přesně podle předpisů – tj. na šířku dlaně vpředu po každé straně přezky. Půlročák směl nosit obojí na boku a každý měsíc, stejně jako záložka, se to posouvalo dozadu. Mazák už nosil obojí prostě hezky česky – na prdeli…

Umím si představit, jak asi kroutí hlavou ti, kdo na vojně nebyli. Co je to všechno za nesmysly, že ano…?!

Jenže takhle to prostě bylo a běda tomu, kdo by se takovému zaběhlému „řádu“ protivil. Stáhlo a semlelo nás to všechny. Když řeknu, že 99,99% vojáků se doslova těšilo na chvíli, kdy budou povýšení a získají „práva“o kterých se jim už doslova zdálo, nebude tomu ten, kdo to nezažil asi věřit. Okolí má na psychiku člověka neskutečný vliv a jak byl jednou člověk do toho lisu uvržený, neměl šanci se na tom všem nepodílet. Jistě, ne každý byl ten, kdo měl povahu na to, aby tenhle „řád“ prosazoval silou, ale byli tací co ano a bylo jich dost.

Abych předešel dotazům v diskusi, které jistě přijdou, tak říkám, že já jsem mlátička NEBYL. A to ani při povyšovačkách. Povýšil jsem osobně jen jednoho vojáka, který mě o to SÁM žádal a to proto, protože měl být odvelený na několik měsíců někam jinam a hrozilo, že nebude přítomný o oficiálních povyšovačkách. A tak jsem ho ještě s jedním, nebo dvěma vojáky - už si nevzpomínám, povýšil páskem na mazáka. Nicméně, a to přiznávám, měl jsem na svědomí to, co měl každý, ať už šikanoval, nebo ne – nikdy jsem neudělal nic proti tomu, abych tenhle „řád“ změnil. Snad jen když jsem byl velitelem družstva v přijímači, tak se mně a ostatním poddůstojníkům dařilo držet mazácké manýry dál od čerstvých „holubů“. Přijímač byl asi jedinou výjimkou, kde byli čerství „holubi“ chránění od toho šílenství, které na ně potom čekalo na vlastních rotách. Tehdy nás, kdo jsme šli dělat právě velitele družstev do přijímače, dost pečlivě vybírali. Kdybych měl jen trochu pověst šikanisty, nikdy bych se tam nedostal.

Lampasáci o tom všem totiž věděli. Někdo víc, někdo míň, ale v důsledku si museli všimnout rozdílů mezi mladými vojáky a mazáky – už jen na ústrojové kázni. A samozřejmě, že jim to jistým způsobem vyhovovalo. Měli na rotách klid a pořádek a to bylo to jediné, co je zajímalo…

Už několikrát padlo slovo –„povyšovačky“. O co vlastně přesně šlo?

To se mladí vojáci museli celý rok snažit a poslouchat jako hodinky. Jen tak totiž měli právo být povýšení nejdříve na půlročáky a později na mazáky. Voják snad neznal horší trest, než že by nebyl od svých mazáků povýšený! Když to někoho takového potkalo, stal se něčím, čemu se říkalo –„věčný pták“. Takový člověk byl vyděděncem a neměl až do konce vojny žádná mazácká, výše popsaná práva. Na to dohlíželi (pro nezasvěcené nepochopitelně) vojáci, kteří byli stejným ročníkem postiženého. Nepovýšený jako by byl prašivým.

Já osobně neznal nikoho, kdo by chtěl být dobrovolně nepovýšeným věčným ptákem a to přesto, že povyšovačky bolely. Hodně bolely…

Mazáci oznámili holubům datum, kdy je hodlají povýšit. Holuby do té doby museli sehnat chlast. U nás, při povyšovačkách během kterých jsem byl povýšen i já, se tehdy na rotě vypilo za jednu noc asi 300 piv a několik lahví tvrdého. Datum se vždy určovalo podle toho, který z lampasáků měl tu noc službu dozorčího útvaru. Většinou šlo o noc ze soboty na neděli. Takový lamapsák dostal cca 10 piv a lahev tvrdého, aby nechodil na určitou rotu na kontrolu… U nás byl oblíbeným „povyšovacím“ lapasákem jistý nadporučík, kterému jsme říkali – Kauli.

Ten večer museli mladí perfektně, lépe než kdy jindy uklidit rajóny. Museli se postarat o jídlo, většinou se domluvilo v kuchyni, že se usmažily dvě várnice hranolek. Potom zůstali na jednom pokoji jen mazáci a supráci. Mladí museli jít ven. Mazáci chlastali a dostávali se do „varu“. Mladí se střídali v hlídkách okolo baráku, kdyby nedej bože přeci jen nějaký lampasák šel na kontrolu. Potom uvnitř pokoje začali mazáci dělat neskutečnej brajgl. Tloukli opasky, které byly 24 hodin naložené v kýblech s vodou, o skříňky a řvali jako tuři. Ty nervy, když stojíte před pokojem a bojíte se bolesti, kterou za chvíli pocítíte na svém pozadí - a přitom se na to paradoxně těšíte, protože si PŘEJETE být povýšení – to je něco, co se nedá vysvětlit nikomu, kdo to nezažil. Potom se z pokoje ozvalo řevem jméno některého z mladých. Musel jít dovnitř…

„Páni mazáci, holub XY. Dovolte mi vstoupit a požádat vás o povýšení do stavu mazáckého…“

Na to většinou následoval řev, že je to zahlášení moc potichu a mladý byl vyhozený zpět na chodbu. A tak došlo na několik dalších pokusů. Kdo byl celý rok „hodný“, ten byl vyhozený jen tak jednou až dvakrát…

Potom dostal mladý pokyn, že smí přistoupit k posteli, na které už seděl jeden z mazáků. Ten měl na klíně spacák. Mladý voják se ohnul přes čelo postele a voják sedící na ní mu natáhl spacák přes hlavu až po ledviny. Ostatní stáhli mladému vojákovi tepláky a tak zůstala do prostoru vystrčená jen zadnice v zelených trenýrkách. Něčí ruka namokřila zadek vodou a něco štětinatého přes něj přejelo. To někdo štětkou na leštění bot nanesl na zadek černidlo na kanady. A potom bylo pár vteřin ticho…

Když jste měli kliku, šlo to ráz na ráz.

Když ne, trvalo to dýl a bolelo to víc.

Na půlročáka jste dostali šest ran, na mazáka dvanáct. Mezi jednotlivými ranami se vám klepaly mokré nohy, po kterých stékala voda s černidlem. Kdo se zapomněl před tím vymočit, nezřídka se bolestí počůral. Po každé ráně jste kousali bolestí do spacáku a ten, který vám držel spacák přes hlavu a tělo, vás uklidňoval. Plácal vás po zádech a říkal, abyste to vydrželi, že jste dobří a že už to za chvíli bude…

Nikdo, kdo to nezažil, si asi neumí představit tu radost a úlevu, když padla poslední rána. Vymotali vás z toho spacáku, vstrčili vám do ruky lahev piva a panáka tvrdého alkoholu.

Já vím, že to asi někteří z Vás, čtenářů, nedokážete pochopit, ale člověk byl vážně v tu chvíli šťastný a hrdý.

Šťastný, že už to má všechno za sebou – a teď nemám na mysli jen ten „výprask“. Ten byl v podstatě odměnou. Neříkám, že je to logické a že je to správné, ale člověk byl opravdu tak zpracovaný celým tím svinstvem, že to tak opravdu cítil. Věděli jste, že už nikdy nebudete muset na vojně někomu dělat sluhu. Že skončilo všechno to, co vás během minulých dvanácti měsíců strašilo, uráželo, ponižovalo a doslova mučilo. A najednou, mávnutím povyšovacího opasku je to všechno pryč…

Dnes na to hrdý nejsem, ale tehdy jsem byl. Zrovna tak, jako každý, kdo se povyšovaček zúčastnil. Každý v tom svým způsobem jel. Když už ne jako přímý účastník, tak alespoň jako ten, kdo o všem věděl, ale nikdy neuděl nic, aby tomu zamezil…

U nás to ale byla ještě brnkačka. Byly roty, kde se povyšovalo ranami laminátovými tyčemi, asi 1cm v průměru. Tak tomu bylo i na Velitelské četě u nás na baráku. Ty rozsekané zadnice vidím dodnes…

Od kamarádů, kteří sloužili například u tankánů jsem slyšel, že se u nich zase povyšovalo tak, že se kleštěmi „vytrhávala“ jejich bažantí „brka“. Prostě se jim ze zadku, nebo z podpaždí vytrhávalo dvanáct kousků kůže. O tom ale vím jen z doslechu a sám jsem to nezažil, ani neviděl.

Tak toliko o násilí a o hierarchii, která panovala v ČSLA v době, kdy jsem tam sloužil.

Jeli jsme v tom všichni (ale to nás samozřejmě neomlouvá) a mě dodnes děsí to poznání, že je člověk schopný přinejmenším mlčet, když se dostane do podobného mlýnku na maso…