Já měl štěstí, nad covidem jsem (snad) vyhrál…

Dlouho jsem váhal, zda mám o své zkušenosti s covidem vůbec veřejně psát. Je to pro mě dost osobní, až intimní, a hlavně asi nepřenosný zážitek na druhé. Ale třeba to někomu pomůže pochopit…

.

Z nemoci covid-19 jsem měl vždy respekt, nejsem už žádný mlaďas, krom diabetu mám i nějaké ty další neduhy, takže jsem se vždy snažil chránit, co to šlo. Bohužel jsem se neuchránil, přišlo to ze strany, odkud jsem to nečekal. Jako první u nás onemocněla moje žena. Po několika dnech od jejího pozitivního testu jsem na pokyn hygieny musel jít na testy i já se svou dcerou.

Protože jsme se ženou celou dobu před projevem jejího onemocnění (tehdy prý bývá člověk nejinfekčnější…)  byli v úzkém kontaktu, jak jen mohou manželé být, najisto jsem počítal s tím, že i můj test vyjde jako pozitivní a duševně jsem se na to připravoval.

Kupodivu jsme však tehdy jak já, tak dcera, vyšli jako negativní, čili nenakažení. To bylo dobře, i když jsme byli i s dcerou v karanténě, tak jsem se cítil dobře a mohl jsem tak doma fungovat a starat se o nemocnou ženu. Žena se z covidu dostávala cca 14 dní. Bolest hlavy, horečky, slabost, kašel. Naštěstí jí to nelízlo po plicích, takže se po překonání asi čtyřdenní krize začala zotavovat. Pak se už cítila několik dní v pořádku a lékařka jí oznámila, že už je vyléčená a že jak pro ni, tak pro celou rodinu končí karanténa (žena byla jako nakažená v takzvané izolaci…).

To byla dobrá zpráva, konečně jsem mohl v práci oznámit, že se druhý den dostavím a opět se plně zapojím do pracovního procesu.

A pán Bůh se smál…

Ten den večer, kdy jsem měl jít druhý den už opět do práce, jsem se osprchoval, s vidinou po více jak čtrnácti dnech opětovného brzkého ranního vstávání jsem si vzal knížku s tím, že si přečtu pár stránek a půjdu na kutě.

V jednu vteřinu (doslova, zní to neuvěřitelně, ale přísahám, že to tak bylo) jsem se cítil naprosto normálně, prostě jsem ležel v posteli a četl jsem si. Ve vteřině příští mě najednou doslova přepadla klepotice, vyrazil mě pot na čele, začalo se mi chtít tak jako zvracet a začaly mě pálit oči jako to mají ve zvyku vždy, když mám horečku.

Naprosto neuvěřitelná situace, kdo nezažil, neumí si představit, o čem píšu, sám bych tomu bez osobní zkušenosti nevěřil.

Žena mě hned vstrčila teploměr pod pyžamo a po pár minutách ho vyndala – 38,9°C…

Tak neskutečný nástup něčeho tak nepříjemného jsem nikdy nezažil. Po nějaké chvíli se přidala bolest hlavy a pravé paže. Od lopatky až po zápěstí. Šílená bolest, díky které jsem pak v noci nemohl vůbec spát. To jsem ještě netušil, že díky té bolesti ruky nebudu spát dalších šest nocí…

Nastoupil mistr paralen, ale moc se mu nedařilo. Ruka bolela jako čert a horečka do rána neklesla.

Druhý den jsem volal své lékařce, ta mě hned objednala na testy (moje testy následně samozřejmě dopadly jak musely – pozitivní nález na nemoc covid-19…) a na bolest ruky doporučila ibalgin – jak mast, tak pilulky. Přestal jsem tedy brát paralen – prý se nemá s ibalginem míchat. Bolest v ruce nepolevila, s horečkami to bylo trochu jiné.

Ta nemoc má svá pravidla a jsou hodně zvláštní. Představte si, že se cítíte celkem dobře (máte teplotu „jen“ něco kolem 37,5°C…) a po pár hodinách se opakuje situace z prvního večera – v jednu vteřinu jste relativně v pohodě, pak někdo někde cvakne vypínačem, a vy se cítíte rázem jako loutka, které někdo ustřihnul vodící drátky. Okamžitě vám vyskočí horečka, rozbolí vás celý člověk, začnete kašlat, dusíte se, nedokážete si dojít ani těch pár metrů z ložnice na záchod – doslova.

V takovém stavu jste několik hodin, poté se to začne pomalu, ale hodně pomalu zlepšovat. Nástup toho zlého je okamžitý, odchod si však dává na čas…

A tak to jde den za dnem. Nemáte chuť jíst (zhubnul jsem přes sedm kilo), při představě jídla se vám zvedá prázdný žaludek. Nechutná vám voda, ani čaj, máte pocit, že v nich cítíte jako nějaký kov, či co. V ústech máte pocit, jako byste rozkousali křídu – neumím ten pocit lépe popsat, ale asi jsem někdy jako malej kousal křídu, protože to bylo to první, co mně při tom stavu v hlavě naskočilo.

A do toho vás bolí hlava, a hlavně celá ta paže. Ta bolest byla naprosto šílená, jako by mě někdo přetáhnul lopatou po lopatce a já měl ruku bolestí ochromenou. V noci jsem nemohl bolestí vůbec spát, jednu noc jsem dokonce strávil tak, že jsem do cca půlnoci sebou v posteli házel a hledal polohu, ve které by mě ruka nebolela, ale marně. Nakonec jsem si sedl na podlahu na koberec, zády, a hlavně tou bolavou lopatkou jsem se opřel o tvrdý bok postele, přes nohy si přetáhl peřinu, a tak jsem tam dřepěl až do rána.

Bolí vás světlo, bolí vás zvuky, bolí vás všechno.

A tak to jde každý další den.

Měl jsem veliké štěstí, že jsem nakonec nemusel do nemocnice, i když jsem často nemohl tak jako „dodechnout“ – to se zhluboka nadýchnete, ale máte pocit, že jste se nadechli asi tak jen z jedné čtvrtiny. Tělu z vám nepochopitelného důvodu chybí kyslík. Nechápete to, vždyť jste se přeci nadechli zhluboka…

A zase furt dál.

Nejíte, když už, tak třeba jen misku pokrájeného ovoce, večer do sebe horko těžko dostanete jeden rohlík s máslem. Je vám tak nějak jedno, co jíte, stejně nemáte chuť vůbec na nic. A čeká vás další noc s bolavou rukou a s horečkou, která si přijde, kdy se jí zachce…

No, nakonec jsem se z toho jakž takž vylízal. Úplně jsem ale vůbec nevyhrál. Jsem v práci dnes třetí den, a ta únava, co mě věrně doprovází, je fakt hodně veliká. Ono to není jako přejít doma z kuchyně do obýváku, kdy se už člověk cítil v pohodě, přeci jen běžný pracovní den namáhá o moc více. Strašně se stále zadýchávám, stačí mě dělat cokoliv fyzicky deset minut - čtvrt hodiny, a už si musím jít na nejméně pět minut sednout, abych to doslova rozdýchal.

Co mi také zůstalo, je, jak bolest paže, i když ta už je dobře o 80% menší než během domácího marodění, tak i určitý psychický blok. Stále mám v podvědomí pocit, že mě v příští vteřině někdo někde zase odstřihne z těch vodících drátků a já odpadnu, jako hadrová panenka. Ne, naštěstí se to už nestalo, ale tu vnitřní obavu mám někde v koutku mysli stále. Je to nepříjemné.

Víte, já vím, že jsem měl ohromné štěstí, na rozdíl od tisíců jiných lidí, co měli ten průběh mnohem horší a těžší, než já, na rozdíl od těch tisíců lidí, co na covid-19 dokonce zemřeli.

Přesto mohu odpřisáhnout na cokoliv si vzpomenete, že jestli už něco nechci v životě zažít, je to nemoc covid-19. Nikdy jsem nic podobného nezažil, podobně zle mi bylo snad jen když jsem si kdysi dávno z natáčení filmu Hartova válka, kde jsem byl jako vojenský komparz, přinesl v mém životě druhé nakažení planými neštovicemi. Ale tehdy jsem tak nějak věděl, že bych na to umřít neměl, při covidu ale nevíte dne ani hodiny, kdy se začnete dusit tak, že už to jen doma v posteli nedáte.

Dcera zůstala celou dobu negativní, musela na testy i po mém pozitivním výsledku, nicméně v karanténě být musela. Žena se z toho dostala dobře, zatím nemá žádné následky, cítí se mnohem lépe, než já. Já jsem utahanej jak mezek na Santorini, ale to už jsem psal.

Z výše popsaného je snad každému jasné, že po své osobní zkušenosti absolutně nesouhlasím s názory, že covid je pouhá chřipečka. I když jsem nemusel viset v nemocnici na hadičkách, i když jsem neměl extra těžký průběh nemoci, přesto se zhádám s každým, kdo bude přede mnou tu nemoc zlehčovat.

Já už teď vím, že budu klidně dál nosit roušku, nebo respirátor, že budu klidně dál objednávat některé věci přes e-shop, s pokorou se smířím s tím, že nebudu ještě nějaký čas moci do hospody na pivko, do divadla na představení, které nám díky nouzovému stavu už dvakrát odsunuli, vím už, že budu poctivě dodržovat všechna nutná preventivní opatření.

Protože už dnes vím, že v současné situaci více než kdy jindy doslova platí, že pokud nejde o život, jde s odpuštěním o ono pověstné hovno…

.