Nejde o to, co EU může, nebo nemůže, ale o to, jak se vůbec k věci stavěla…

Současná krize spojená s útokem nového koronaviru na zdraví celého světa ukazuje nejen nepřipravenost nás všech na podobný děj, ale v ostrém světle a naprosté nahotě třídí lidské charaktery…

.

V současnosti je Evropa hlavním epicentrem pandemie, Evropa, která převzala toto smutné žezlo po Číně. V Evropě máme spolek, který nazýváme Evropská unie. Tato unie má veliký vliv na životy lidí žijící v členských státech, a vlastně i na životy lidí žijící v těch nečlenských.

Lépe řečeno tato unie - měla vliv až do doby, než se náš starý kontinent začal prát s novým typem koronaviru, který obrátil naše životy doslova naruby. Jakmile se v Evropě rozhořela pandemie, najednou došlo k něčemu nevídanému – EU jako by z našich životů zmizela. Organizace, která nám dosud diktovala kde co, snažila se řídit každé naše upšouknutí, najednou zmlkla…

Je pravda, že členské státy moc pravomocí pro podobné případy jako je současná situace, EU nedaly a jak se ukazuje, to bylo štěstí pro celou Evropu, pro všechny členské státy EU. Boj s koronavirem se totiž vede na státních úrovních, protože každý stát má jiné zdravotnické možnosti, jiné zvyklosti, jiné nátury svých obyvatel. Evropané nejsou unifikovaným stádem, jaké by chtěla dlouhá ruka EU mít, a ještě že tak.

Když začaly jednotlivé státy EU řešit opatření v boji s nákazou, začalo docházet mimo jiné k uzavírání hranic a k různým ochranným opatřením, kterými si každá země z výše popsaných důvodů chránila hlavně své občany – také jsou přeci jejich vlády odpovědné hlavně jim, ne někomu v Bruselu.

A tu se najednou EU probudila, když ústy šéfky Evropské komise, Ursuly von der Leyenové, začala kritizovat ochranná opatření přijatá členskými státy. Evropské komisi se hrubě nelíbily uzavřené hranice mezi členskými státy, nebo přijetí různých regulačních opatření. Jinými slovy by EK nejraději viděla, kdyby nemocní lidé napříč EU nekontrolovatelně pendlovali po celém území unie, roznášeli tak nemoc do každého kouta bez jakékoliv možnosti nákazu korigovat…

Takový postoj je nejen nebezpečný a hloupý, ale doslova sebevražedný. Dovolil bych si situaci vysvětlit na příkladu veliké lodě, která utržila do boku díru a hrozí její potopení. V případě takového nebezpečí má moderní loď něco, čemu se říká bezpečnostní přepážky. Ty se uzavírají v závislosti na tom, kam až se dostala voda v protrženého boku lodě. Představte si kapitána poškozené a potápějící se lodi, jako paní Ursulu von der Leyenovou, která v takovém nebezpečí nedá příkaz bezpečnostní přepážky uzavřít, aby se zabránilo přelivu vody do všech prostorů lodi, ale naopak vydá rozkaz, aby zůstaly přepážky dokořán otevřené.

Takové lodi bych dával asi tak dvacet minut života, než by se poroučela na dno…

Naštěstí však členské státy nemusejí poslouchat tak hloupé rozkazy někoho natolik mimo mísu, jako je paní von der Leyenová.

Situace kolem současné krize jasně ukazuje, že členské státyNESMĚJÍ nikdy v budoucnu nechávat rozhodovat za životně důležité záležitosti žádného úředníka, který se bude snažit o centrální řízení mnoha státní struktury, jakou je EU.

Dnes si sice prý paní Ursula von der Leyenová sype popel na hlavu a uznává, že jak ona, tak její byrokratičtí souputníci z EK situaci kolem koronaviru podcenili…

Já vám nevím, ale tohle není v takové situaci na popel, ale na.sepuku…

Pokud lidé, kteří mají tendence řídit životy stamilionů jiných lidí nedokázali včas rozpoznat nebezpeční, které bylo jasné jinak i jedincům mnohem méně vzdělaným a informovaným, pak je na pováženou, zda mají co dělat na svých místech. To je právě problém nevolených funkcí, protože se na ně mohou dostat i lidé, kteří absolutně postrádají demokratickou důvěru demokratické většiny o svých životech rozhodujících jedinců.

Jak už jsem předeslal, každý národ v Evropě je trochu jiný, tento stav vychází z odlišné historické minulosti každého státu, nebo národa (národů) v něm. Vezměte si třeba Italy. Do jejich nátury patří daleko vřelejší projev při setkávání jedinců. Tyto jižní národy obecně, když se setkají, a to i v případě, že jde o muže, padají si kolem krku, líbají se na obě tváře, třesou si rukama i v případě, že se neviděli jen pár hodin.

K tomu připočtěte jakousi jižanskou povahu vyznačující se něčím, čemu já osobně říkám – „maňána“. Prostě „nic není problém“, co bychom se s něčím stresovali, všechno se vyřeší bez nějakého většího úsilí atd.

Není pak divu, že v zemi s lidmi podobného chování a nátury, měl koronavirus tak velikou šanci na tolik masové rozšíření. Než vůbec Italům došlo, že by měli své chování k sobě navzájem i v celé společnosti tváří v tvář ohrožení nákazou z gruntu překopat, bylo už v případě jejich země pozdě. Je tedy jen dobře, že jakmile okolní státy pochopily závažnost situace, možná dokonce i dříve, než to docvaklo samotným obyvatelům Itálie, začaly se uzavírat hranice s touto zemí a jednotlivé státy začaly svým občanům zakazovat do Itálie vůbec cestovat.

Být podle názoru paní Ursuly von der Leyenové, byla by dnes celá Evropa jednou velikou márnicí a la Itálie.

Mějme všechny tyto skutečnosti na paměti, až nám zase bude někdo v zájmu vlastního koryta tvrdit, že potřebujeme EU v každém ohledu našich životů.

Nepotřebujeme, protože potřebujeme hlavně kontakt s realitou, který zdá se činitelům z vedení EU stále chybí.

.