Situace kolem Severní Korey připomíná pat na šachovnici…

Atmosféra houstne tak, až si jeden říká, že hůř už asi být nemůže. Ono samozřejmě může, ale to si snad ani nikdo nechce představovat. Je veliká škoda, že jistý stupeň představivosti neměli političtí lídři už daleko dříve...

.

Mýlí se ten, kdo si myslí, že je to otázka několika posledních měsíců. Ten průšvih trvá od chvíle, kdy se kdysi dávno severní část Korejského poloostrova rozhodla, že změní poloostrov celý po vzoru stalinistických myšlenek. Tehdy vypuknuvší válečný konflikt nikdy neskončil, mír mezi zúčastněnými stranami nikdy nebyl uzavřen, máme tu jen jakési příměří, válka tedy trvá dodnes.

Jenže svět si hrál tak trochu na to, že je problém vyřešený. Severní Korea, respektive její diktátoři z klanu Kimů, nikdy nepřestala snít svůj sen o nadvládě nad celým územím, to, že mlčely zbraně, neznamená, že byly složené, jen odložené na vhodnější okamžik.

Jak zakladatel Kimovic dynastie, Kim Ir-Sen, tak jeho syn Kim Čong –il, o současném vládci Kim Čong-unovi ani nemluvě, ze všeho nejvíce toužili po jaderných zbraních. Celý svět to věděl, celý svět spal na růžích v domnění, že je na vše dost času. Vždy, když Severní Korea otevřela svou nevymáchanou… ústa, dopadlo to tak, že mocní tohoto světa, teď mám na mysli hlavně všechny předchozí prezidenty USA, reagovali dalším sypáním potravinové i jiné pomoci do té severokorejské černé díry, jen aby si koupily ve své bláhové představě další čas, snad do konce jejich funkčního období.

Severní Korea má skvělé postavení pro vyjednávání, které by se však spíše dalo nazvat vydíráním. Jako rukojmí jí slouží její jižní soused, Jižní Korea. V minulosti vždy stačilo, aby Kim, jedno který z nich, zahrozil možností znovuobnovení bojů a už se před nimi všichni posadili na zadek.

Jenže jako lopata písku do přesného soukolí nyní vstoupil do hry nový element, nový prezident USA, Donald Trump. A svět má problém, respektive svět KONEČNĚ vidí, že měl vždy problém, jen si ho nechtěl po vzoru pštrosa s hlavou v písku přiznat. A Donald Trump se s tím „nemaže“. Se stylem sobě vlastním si nebere servítky a říká věci tak, jak měly být řečeny už dávno, když si s odpuštěním dovolím trochu zasproťačit, tak říká – „Neserte nás, nebo už vážně dostanete přes držku!“

Je třeba si namísto pohoršení uvědomit, že tímhle stylem měli s dynastií Kimů mluvit nejen američtí, ale všichni světoví lídři už dávno, kdyby ano, nemusel být svět dnes tam, kde je. Trestuhodným přivíráním očí nad zjevnou a letitou snahou Severní Korey získat zbraně hromadného ničení si svět koupil jen trochu času, nic víc. Jednou ten čas dojít musel, obávám se, že jsme právě nyní toho svědky.

Těžko říct, co se děje v hlavě současného severokorejského prezidenta, jestli jen blufuje a doufá, že svět se zase otelí a on opět dostane nějakou tu tunu potravin a léků ve formě „pomoci“ jeho zdevastované zemi, za to, že přestane vyhrožovat svými svaly, nebo jestli mu regulérně hráblo a on opravdu hodlá vystřelit nějakou tu raketu směr americký ostrov Guam. Fascinuje mě, jak dnes spousta politiků vyčítá Donaldovi Trumpovi jeho jazyk a styl, s jakým s tím severokorejským „igráčkem“ jedná. Trump má jistě mnoho chyb, já sám nejsem moc nadšený z jeho pobytu v Bílém domě, ale na druhou stranu si musím vzpomenout na užitečnost jednoho malého chlapce, co v jedné pohádce udiveně zvolal, že císař je přeci nahý…

Trump nedělá nic jiného, než že v situaci kolem Korey pojmenoval stav věcí pravými jmény. Když si někdo stoupne před dvoumetrového a metrákového chlapa s tím, že mu oznámí, že ho hodlá přesně za třicet vteřin nakopat do koulí, co se stane?

Stane se to, že ten dvoumetrový halama nejpozději někdy ve dvacáté vteřině od toho upozornění onomu troufalci před ním utrhne přesně tu nohu, která mu hrozila nakopat koule a tou utrženou nohou toho troufalce umlátí.

V normálním světě určitě. Průser je v tom, že ten troufalec, rozumějte Severní Korea stojící před dvoumetrovými Spojenými státy, nejen že hrozí tím nakopáním, ona si na potvrzení svých slov vzala do ruky tu nejstrašnější zbraň, jakou svět kdy poznal.

Takže co teď?

V šachové terminologii jde o pat, který ale může hodně rychle přerůst v pád krále. Vlastně obou králů. Za to, kam ale tahle partie dospěla, určitě nemůže Donald Trump, ten si jen vytáhl Černého Petra. Zkusil si někdo představit, jak by reagovaly předchozí americké exekutivy, kdyby se jaderný program KLDR dostal tam, kde je dnes, už za jejich vlády?

Kolik pytlů rýže a léků by to svět stálo? A kdy by byl tomu vydírání konec? Nebo by i ony bouchly do stolu a řekly konečně jasně to jediné, čemu ten tlouštík z rodu Kimů rozumí…?