Smrt má bílé triko... (Část třetí)

Třetí, závěrečnou částí pokračuji v popisování případu, který se skutečně stal. Jde v něm o dosud nevyřešenou  vraždu mladé ženy ve Šternberku. Případ se stal 29. července roku 2005. Třeba si někdo při čtení mého textu na něco vzpomene a pomůže tak zjistit jméno lidské zrůdy, která tehdy vraždila...

Pro všechny, koho se smrt Ilony nějakým způsobem dotkla, to je jako zlý sen. Každý to tak cítí a každý doufá, že se z něho probudí a bude zase všechno tak, jak má být. O celém případu se napíše celá řada zpráv a článků. O hrůzném případu bude mluvit kdekdo, s kdekým. Těch čtrnáct bodných ran, však zničilo více životů, ne jen ten Ilony. Pocity všech těch, kterých se ztráta způsobená zásahem lidské zrůdy dotkla, byly dost podobné.

Jedním z nich je i přítelkyně Lucie.  

,,Když mě po tom telefonátu od Ilončina přítele přivezla moje teta k půjčovně…- byla tam celá řada policejních aut a sanitka. Vyskočila jsem z auta a chtěla jít dál, ale policajti mě nepustili. Ilončin přítel seděl opodál na trávníku a vůbec mě neviděl – nevnímal. Dokola jsem se ptala, co se stalo, ať mě tam pustí.

Všichni mlčeli.  

Začala jsem na ně křičet, začala jsem být hysterická. Oni jen koukali do země… Potom přišla další kolegyně, která tam v půjčovně s námi také pracovala. To ona ji našla, byla nablízku a měla klíče. Odemkla půjčovnu a…  

,,Lucinko, Ilonka je mrtvá…“ řekla mně.

V té chvíli vám prostě vůbec nedojde, co ta slova znamenají. Křičela jsem na ní, co to povídá a chtěla jsem se okolo ní protáhnout do půjčovny. Teta mě držela v náručí a já jen brečela – ne proto, co jsem slyšela, tomu jsem prostě nevěřila. Brečela jsem vzteky, že mě ,,tam“ nechtějí pustit. Ilona byla moje nejlepší přítelkyně. Vždycky mě dokázala poradit a pomoct, ať se dělo cokoliv. Byla to krásná holka, blondýnka s obrovským sex – appealem, ale přitom s mozkem, na správném místě. Ať už to zní přehnaně, nebo ne – já ji milovala. Milovala jsem jí tak, jak jen můžeme člověka milovat, třebaže je to přítel a ne snad že by šlo o lásku ve smyslu homosexuality. Milovala jsem jí se všemi chybami a náladami, i s tím, že mně občas dokázala dát ,,facku“, což jsem od ní, jako od starší kamarádky brala a do smrti jí za to budu vděčná…

A teď se mně někdo snažil namluvit, že Ilča už není…?!  

Najednou se u půjčovny objevila máma a společně s tetou mě nacpaly do auta a odvezly domů. Tam mě nakrmily nějakými prášky na uklidnění a já si v podstatě pamatovala až další den. V mobilu jsem objevila několik zmeškaných hovorů – pánové z kriminálky…

Začal kolotoč výslechů a vysvětlování. Nikdo to prostředí půjčovny a zákazníky neznal tak dobře jako já a ta další kolegyně, co našla Ilonu. Byli jsme nejlepší přítelkyně, měli jsme společné známé. Všichni chtěli znát fakta, údaje. Nikdo ale nedokázal pochopit, že mně stále nedocházel význam těch slov -,,Ilonka je mrtvá…“ nikdy v životě jsem si nepřipadala tak sama a opuštěná, jako tehdy. Nikdy bych nevěřila, jak se v takovém případě zachová okolí. Snad to byl můj pocit, ale ne, bylo to tak – všichni (tím myslím opravdu všechny) naši společní známí, jako by najednou přestali existovat. Lépe řečeno, jako bych přestala pro ně existovat já… Nikdo nezavolal, nenapsal. Později mně tvrdili, že prostě nevěděli, jak se mají ke mně chovat. Já je tehdy tak potřebovala a oni ,,nevěděli“, jak se ke mně mají chovat?!“ Jak jsem se měla chovat já? Snad je tomu tak vždy, když příjde neštěstí, nevím. Lidé se bojí nešťastných lidí. Jako by se báli, aby část té hrůzy nemuseli nést na svých bedrech. Aby se snad nestalo něco, co by potkalo je. Já tomu říkám -,, pštrosí syndrom“. Tehdy jsem se na známé strašně zlobila, dnes už jen lituju, že jsem jim neřekla na rovinu, jak to cítím. Snad mohlo být všechno jiné.  

Všechno ale je jiné – bez Ilony…

Kriminalisté se nakonec stali v těch dnech paradoxně mou největší  oporou. Chovali se ke mně skvěle, ale byly i výslechy, které mě dostaly až na samé dno. Cítila jsem se chvílemi tak vinná, až jsem nechtěla žít. Ten pocit viny posílilo vědomí, že jsem tam tehdy měla být – a nebyla. Že ten hajzl odešel v mém svetru. Že ji zabil mým nožem…  

Že jsem policii prostě nedokázala nijak pomoci.

Ta bolest byla nepopsatelná a samota nenaplnitelná. Musela jsem se odstěhovat 150 kilometrů daleko, abych mohla existovat. Musela jsem začít znovu od nuly. Nikdo si neumí představit, ani já sama tomu nerozumím, proč mně od té doby zkrachoval každý vztah, o který jsem se pokoušela. Ten pocit samoty a bezmoci se nezměnil. Ilona bojovala a já vím, že ona by si přála, abych já bojovala dál a žila. Tak žiji. Musím žít, protože Ilonka žije ve mně, v mých vzpomínkách a v mém srdíčku.“  

,,...Možná že odejdu a bude se zdát, že je to navždy.

Budu však jen v jiném čase, či jiný prostor brázdit.

Budu za závojem tenkým jak mlhovina,

to že mě neuvidíš, to není Tvoje vina.

Nepřestávej  věřit, však život svůj si naplno užij.

Já jsem tady a Ty tam, však budeš - li mě potřebovat,

zašeptej moje jméno.

Najdeš mně ve svém srdci.... "

Vrah byl narkoman. Jen díky extrémnímu porostu chlupů na rukou a nohou, nebyly patrné už na první pohled jinak viditelné vpichy po jehlách. Alespoň se svědkové o ničem podobném nezmiňovali. Byl už pár dní bez peněz a poslední dávka pervitinu už vyprchala dávno z jeho vnímání. Nastupoval ,,absťák“ a on byl ochotný udělat prakticky cokoliv, aby se dostal k penězům a tím i k droze. Do Šternberka se dostal vlastně náhodou. Musel totiž nedobrovolně opustit vlak, když ho průvodčí odhalil, jako ,,černého“ pasažéra. Jen náhoda a zlý osud zavinily, že k tomu došlo zrovna ve Šternberku. Stát se to na jiném místě, mohla Ilona žít a on by se třeba dostal k penězům jinou, méně drastickou cestou. Neviděl by obaly videokazet s erotickými motivy a nepřidal by se k jeho potřebě peněz navíc ještě chtíč.  

Kdyby... Kdyby…

Původně měl namířeno do Olomouce, kde chtěl najít ve větším městě anonymitu ,,davu“. Doufal, že tam bude snadnější sehnat drogu. Po vraždě Ilony se ale rozhodl jinak. Měl tři tisíce korun a Olomouc se mu zdála nebezpečně blízko tomu, co udělal. A tak se rozhodl odjet do Prahy. Tam budou v jeho ,,směru“ ještě větší možnosti, než kde jinde. Snad se na nádraží v Praze objevil v záběrech bezpečnostních kamer, snad nikoliv. Stejně by ho asi nikdo nepoznal. Svetr už dávno neměl a takových pobudů se po nádraží potuluje více, než holubů v jeho okolí. Každopádně, dnes už je to více než tři roky a už nikdo nezjistí, jestli na záběrech byl, nebo ne.  

Nedělalo mu potíže, zorientovat se po nádražní hale a bezpečně poznal, na koho se obrátit s otázkou, kde by se dala sehnat -,,šleha“. Byl nasměrován k bledému, vychrtlému mladíkovi s výrazem fretky. Jeho poďobaná pleť a třesoucí se ruce daly tušit, že je sám konzumentem toho svinstva, které prodával. Byl to obyčejný ,,pěšák“ a zřejmě si svůj ,,plat“ od svých chlebodárců vybíral ve formě ,,naturálií“.

,,Kolik toho chceš, kámo? Je to extra třída, ale hlavně, jestli máš prachy…?!“  

,,A za kolik máš?“

Klasické otázky, klasické odpovědi…  

,,Obchod“ byl uzavřený a vrah ze Šternberka byl ujištěný, že zboží, které za své krvavé peníze obdržel je -,, extra spešl tovar…“

Měl ale problém. Když platil ,,pěšákovi“, všimla si ho skupinka individuí, kterým jako by sám z oka vypadl. Pozornosti se těšil hlavně svazek bankovek v jeho ruce. Protože bankovky byly v nominální hodnotě od padesáti do dvou set korun (do videopůjčovny nikdo nechodí s dvoutisícovkou…), vypadal jeho ,,balíček“ zdánlivě bohatší, než ve skutečnosti byl. Špinaví drbani se nezalekli jeho vysoké postavy…  

Ubránil se jim. Dostal ale ,,do těla“ víc, než mohl tušit. Nevěděl, že po kopancích do hlavy, kterých pár při bitce s bezdomovci utržil, je jedna zdánlivě bezvýznamná cévka v jeho mozku narušená a chvilkové prudké bolesti hlavy a občasnou ztrátu prostorové orientace, přikládal čistě potřebě drogy.

Vlezl do metra a náhodou vystoupil ve stanici Palmovka. Tam s večerním šerem zalezl do křoví nedaleko synagogy. Dřepl si na zem a ta bolest v hlavě se ozvala zas. Rychle vytáhl z největší kapsy svých šortek plechovou, plochou krabičku a vyndal z ní ,,nářadí“. Roztrhal krabičku od cigaret a na ní naskládal kousky klacíků. Ne moc, jen tolik, aby mohl po zapálení miniaturního ohníčku rozehřát nad plamenem, ve špinavé lžičce, dávku s heroinem. Ten ještě nikdy neměl, zatím si píchal jen ,,perník“, ale díky nižším, ,,zaváděcím“ cenám si dopřál dávku tohoto ,,extra spešl tovaru“.  

Natáhl bublající tekutinu do stříkačky a nedočkavě vpíchl jehlu do místa pod jazykem. První co cítil, bylo horko. Přestal cítit ústa jako taková a v příští vteřině smrtící substance doslova vystřelila do jeho krevního řečiště. Tlak jeho krve stoupl na maximum a céva v jeho mozku definitivně praskla. Jeho agónie byla strašlivá, ale vzhledem k tomu, co měl na svědomí, byla krátká. Jeho tělo se v křeči napnulo jako struna, překousl si v křeči bezvládný jazyk a proud krve se valil do jeho zakloněného krku. Další, sice ne tak veliký, díl jeho krve zaplňoval prostor okolo jeho mozku. Zemřel se stříkačkou v ruce a s několika zbylými bankovkami v kapse špinavých, krátkých kalhot.

Jeho mrtvolu objevil za skoro dva měsíce další bezdomovec. Řada lidí se po celou tu dobu, kdy jeho tělo hnilo, jak si zasloužil, divilo strašlivému zápachu, který se šířil po okolí. Křoví bylo ale husté a protože se právě tam občas nacházel všelijaký odpad od bezdomovců, nikdo se do prohledávání nehrnul…  

To je konec příběhu – skutečného případu vraždy krásné, mladé ženy, která zemřela 29. července roku 2005. Bohužel, tenhle konec a smrt vraha jsem si, na rozdíl od činu, který provedl on, vyfabuloval. Ve skutečnosti se opravdu našla v křoví na Palmovce před pár lety mrtvola muže. Bohužel, to asi nebyl právě tenhle vrah. Ten totiž zřejmě pořád chodí mezi námi a svůj dluh asi ještě nesplatil. Já osobně mám takovou teorii, že člověk neudělá takový hrozný čin buď poprvé, nebo bohužel – ne naposled. Protože to vypadá, že k žádnému podobnému činu od té doby s podobným ,,modus operandi“ nedošlo, domnívám se, že vrah ze Šternberka v současné době ,,sedí“ ve vězení za nějaký jiný čin. Doufejme, že tam shnije…!

Já ho donutil splatit alespoň ve své představě.  

Nezapomeňme nikdy na ty, co jsou oběťmi trestných činů. Práva zacházet s vrahy, jako s lidskými bytostmi se vzdali tito sami svými skutky. Právo oběti trestného činu, anebo pozůstalých, nesmí být nikdy znesvěceno ,,právem“ vraha. Nejsem věřící, ale jednu větu z Bible bych nechal tesat do kamene -,, oko za oko, smrt za smrt…“