Z deníku - Afghánistán...Ústup bojem (K- jako kýla, K- jako konec)

Tak jako všechny vážné věci, přišlo i tohle nadělení úplně nenápadně a bez varování. Jediné štěstí bylo, že se to nestalo při ostré akci, ale při výcviku.

Ústup bojem...

 

Nacvičovali jsme ,,ústup bojem“. To není tak normální ,,útěk“, jak by se mohlo zdát. Šlo o to, že jsme simulovali situaci, kdy jsme byli jako prozrazení hluboko na nepřátelském území Talibanu. To nebylo tak těžký si představit, protože k tomu, aby jeden byl na nepřátelském území, bohatě stačilo vytáhnout paty pár set metrů od ochrany základny. Celé to divadlo jsme prováděli proto, že nás vlastně nic podobného v akci nikdy nepotkalo, tedy myslím jako hluboko a daleko od základny. To byla ale jen otázka času a ta otázka nezněla – jestli, ale kdy…

 

Naše pozice byla ,,ostřelovaná“ a my jsme museli jako vyklidit pole. Celý scénář byl ,,zostřený“ tím, že jsme jako měli poruchu na vysílačce a naše zadky jsme si mohli zachránit jen tak, že se dostaneme z obklíčení a až dorazíme na příhodné místo pro vyzvednutí našeho týmu vrtulníkem, vyšleme signál přes ,,TACBE“ (zařízení pro vyslání nouzového signálu, který zachytí každé prolétávající spojenecké letadlo a díky poloze signálu nás  - vás, je možné najít a zachránit). Aby to ještě nebyla tak úplně sranda, měli jsme jako jednoho padlého, kterého jsme jako museli nechat na místě. Ve skutečnosti by ho bylo třeba výbušninou, nebo alespoň granátem rozprášit po okolí, aby ani jeho mrtvola nepadla do rukou nepřítele. To je běžná praxe (pokud to čas dovolí), jeho tělo by mohlo být využito nepřítelem k propagandě a k všelijakým nechutným věcem, o kterých nechci psát. A také není dobré, aby Taliban měl potvrzení, kdo a odkud, z jaké země a jednotky se pohybuje na jejich území. Vypadá to krutě a morbidně, ale musí se to tak dělat. Přednost mají živí a mrtví musí ,,krýt“ své parťáky i po smrti. Není jiné cesty.

 

 

Takže náš základní čtyřčlenný tým má jako o jednoho méně a přichází další průser – jeden z nás musí být jako raněný. Toho je ale třeba dostat na místo vyzvednutí, aby se i on mohl připoutat na ,,kšíry“ a mohl být spolu s námi dvěma vrtulníkem převezen na laně někam, kde bude možné, aby vrtulník klesl a my mohli konečně opravdu vlézt dovnitř a být převezeni do bezpečí.

 

 

(Na fotce je vidět, jak vypadá ,,hrozen" vojáků při transportu do bezpečí pod ,,Busem" (vrtulníkem). Fotka vznikla při výcviku v Česku.)

 

 

 

,,Raněný“ má (říkejme mu třeba Martin) jako střelnou ránu na noze a nemůže postupovat sám. Je nutné se střídat se zbývajícím parťákem (Lubošem) a podpírat ho v chůzi. Přitom pořád pokračuje nepřátelská palba a vždycky jeden z nás zbývajících dvou, musí krýt palbou postup toho, kdo se právě táhne s Martinem. Ten má sice (jako) v hajzlu nohu, ale střílet může a je tak platnou palebnou podporou. V ostré akci by to byl bezesporu přínos a možná i otázka života a smrti, ale takhle ,,nasucho“ je to houby platný. Snad jen, že díky jeho vystřílený munici je on i jeho výstroj lehčí a lehčí. Nemáme sice sebou už nic kromě zbraní a munice, ale i to stačí až až.

 

 

(Na fotce nástup hlídky do vrtulníku Mi-24 Hind. Tato fotka vznikla na základně v Česku.)

 

 

 

Ani vlastně nevím, jak se to stalo. Asi, když jsem zrovna podpíral Martina, tak jsem nějak špatně šlápl nebo co a jeho váha spolu s mojí udělaly své. Mým spodkem břicha na jedné straně projela ostrá bolest a za chvíli se ozvala i na straně druhé. Celé cvičení jsem dokončil jen s vypětím všech sil a jediná klika byla v tom, že jsme nemuseli ve skutečnosti absolvovat tu přepravu na laně pod ,,Busem“ (slangově vrtulníkem), jinak bych si asi bolestí prostřelil hlavu.

 

Doktoři tady v Afghánistánu by mně sice také mohli operovat, ale nakonec padlo rozhodnutí, že bude lepší dostat mě zpátky do Prahy. Tam, ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, budu mít lepší ,,servis“ a vlastně – co by tady se mnou pak dělali? Byl bych tady platnej jak mrtvýmu zimník.

 

Vojenský speciál, který dovezl zásoby z Česka do Bagránu, mě cestou zpátky vzal sebou a já po několika měsících své mise v Áčku, přistál na vojenském letišti v Praze – Kbelích.

 

 

 

 

(Na fotce vnitřek vozu Humvee při jízdě na ,,patrole". Fotka vzikla ,,tam někde" v Áčku....)

 

 

 

Tříselná kýla není nějak moc nebezpečná věc, ale bolí to a když je navíc oboustranná, není to až taková prdel.

 

 

,,Tak jak se cítíme vojáku?“   

 

 

 ,,Doktore prosím vás, jsem dospělej chlap. Chci vědět, jestli budu moci dál dělat to, co jsem dělal dřív. Ano nebo ne ?!“ Silná slova skrývající větší strach než jsem si asi byl v tu chvíli ochoten přiznat. Naštěstí jsem neměl moc času na žmoulání cípu deky a přišla odpověď.

 

,, Tuším čím, nebo kým jste býval… Musím vám bohužel s jistotou říci, že už  v budoucnu nikým takovým nebudete… Ta kýla na vaší pravé straně byla horší, proto jsme jí taky dělali jako první. Tu druhou stranu vám střihneme, až se vaše tělo vzpamatuje z tohoto prvního zákroku. Asi za dva – tři měsíce. Máte celkově oslabenou stěnu, jde o vrozenou indispozici a divím se, že vám to nepovolilo dřív. Vy jste to měl už kdysi jako malej kluk viďte? Tehdy se vám to zahojilo líp, než by kdo čekal. Jenže teď to taková sranda nebude. Museli jsme vám tam dát něco, no, jak bych vám to vysvětlil. Prostě jsme vám tam museli napasovat něco, jako ochrannou mřížku. Ta pomůže v budoucnu udržet obsah vašich třísel a spodku břicha tam, kde má být. Budete ale muset na sebe být hodně opatrný a když říkám hodně, tak to tak myslím...” 

 

 

 

Byl jsem sám v pokoji a slzy co mě tekly po tváři nebyly slzami bolesti. Alespoň ne té fyzické. S duší to bylo jiné. Myslel jsem na to obrovské úsilí které mě stálo, než jsem se dostal k jednotce. Myslel jsem na to, jak jsem se před lety, po vojně vrátil do fabriky, kde jsem dělal u pecí v kalírně a jak jsem myslel, že se tam zblázním. Jak jsem si dal žádost o přijetí k armádě a zase jsem oblékl uniformu. Těch služeb, toho blázince, té špíny které jsou schopni dělat si lidi navzájem co jsem zažil. Vzpomínal jsem na to, jak jsem si po čase podal žádost o přijetí k vojenské policii.  Pak žádost o přijetí k naší jednotce . Jak jsem na sobě makal, abych se tam dostal. Na to, jak se zdálo šílené výběrové řízení a na ty nervy než jsem se dozvěděl, že jsem prošel. Jak těžký bylo naučit se žít s úplně novým stylem života. Přemýšlel jsem i nad svým manželstvím s bývalou ženou. Skončilo snad dříve než se mohlo doopravdy rozvinout. Trvalo  mně dost dlouho, než jsem pochopil, že ona prostě nedokázala žít v tom neustálém stresu, kdy nevěděla jestli se jí vrátím po službě domů nebo jestli u dveří zazvoní velitel s psychologem aby jí řekli, že ten koho milovala už nikdy  domů nepříjde…  A tak volila cestu pro ní nejschůdnější. Bohužel na té cestě už nebylo pro mě místo a já ji ztratil. Získal ji někdo jinej a já jsem byl tím ,,třetím do páru"… 

 

 

A to všechno je najdnou zbytečné. Tělo mě zradilo a řeklo – STOP!  

 

Do služby jsem se vrátil skoro rok po tom fiasku na cvičení ,,ústupu bojem”. S operačním nasazením byl jednou pro vždy konec. Upíchli mě do zabezpečovacího oddělení útvaru tady v republice a tak jsem se stal ze střelce kancelářskou krysou. Mělo to ale pro mě i pozitivní stránky. Díky rozvíjejícím se vztahům s elitními jednotkami v zemích, co patřili ještě nedávno ,,k těm na druhé straně“, jsem se nemusel zastřelit nudou. Moje angličtina sice nebyla nic moc, ale i tak jsem se stal jakýmsi styčným důstojníkem při návštěvách příslušníků výše jmenovaných jednotek u nás. Staral jsem se o to, aby jejich návštěva u nás byla pokud možno bezproblémová. Obstarával jsem jim různá povolení a domlouval schůzky,  zajišťoval jejich dopravu a ubytování. Dokonce jsem se sám stal členem jedné takové delegace  od nás a odcestoval jsem na pozorování části výběrového řízení  uchazečů o službu k pluku britských SAS. Odletěli jsme běžnou civilní linkou do Londýna a odtud jsme se přesunuli vrtulníkem do sídla SAS do Herefordu.

 

 

 

Tam ve Stirlingových kasárnách sídlí jedna z nejlepších jednotek zvláštního určení na světě – Zvláštní Služba Letectva neboli Special Air Service. Zde jsme kromě báječného piva Guinnessu mohli ochutnat i zdolání hory Pen-y Fan a dalších podobných ,,lahůdek“ jenž skrývá horský masív v Brecon Beacons . Tam se odehrává první část výběrového řízení, která je co do náročnosti velmi ( a to je slabé slovo ) náročná. Jde o fyzicky namáhavou činnost, při níž kromě výborné práce s mapou a busolou a skvělé orientace musíte prokázat, že umíte běhat do kopce a z kopce s těžkým báglem na zádech. Nesmíte minout ani jedno kontrolní stanoviště, kde na vás čekají výcvikoví instruktoři, kterým je úplně u prdele jestli projdete nebo ne.Vy se chcete dostat k nim, tak ukažte co ve vás je… Takových maníků co kolem instruktorů projdou, je zpočátku až dvěstě, ale do dalšího kola se probojuje jen hrstka z nich….

 

 (Na fotce účastníci výběrového řízení pro přijetí k SAS v pohoří Brecon Beacons. Fotka vznikla během pozorování výběrového řízení u SAS.)

 

 

 

 

 

Tak jsme se tam asi dva týdny  učili, jak utýrat co největší počet uchazečů o přijetí k jednotce . Bylo to poučný a já si znovu potvrdil, že když  si člověk  myslí že už nemůže – ještě sedmkrát může.  Utkvěla mně v paměti věta jednoho z výcvikových seržantů SAS, určená uchazečům o přijetí k Regimentu - ,,my vás nebudeme z ničeho zkoušet, my se vás pokusíme zabít…” 

 

 

 

 

(Na fotce nejvyšší hora  pohoří Brecon Beacons -  Pen-y Fan, kterou musí se zatíženým batohem na zádech a se zbraní v ruce frekventanti výběrového řízení  k pluku SAS zdolat.)

 

 

 

 

 

A potom už jsem byl zase ve své kanceláři a hlídal svorky na papír, aby se mě nerozutekly. A hodně moc jsme přemýšlel. 

 

 

 

Armáda mně mohla nabídnout už jen logistické zařazení. Dívat se na kluky, jak se připravujou do misí a na akce a sám jim jen k tomu připravovat material – to bylo něco, co mě moc bolelo. To jsem mohl dělat i v civilním sektoru a moje druhá žena by byla určitě raději. Nedávno se nám totiž narodila dcera. Mohli bychom se vrátit zpátky do Prahy a snad  žít zase - no spíše konečně, jako normální rodina.  

 

 

 

Následovala žádost o ukončení služebního poměru. Po několika pokusech ,,čím být", jsem zakotvil u jedné česko-americké firmy, která se zabývá úpravou vody. Voda, čistá voda je důležitá, jak jsem viděl i v Afghá. Začal jsem jako skladník, po čase je ze mě vedoucí skladu. Dělám vlastně to, co bych dělal v armádě. Starám se o to, aby chlapi, co dávají věci do pořádku měli materiál a posílám zboží do celého světa. Třeba na Mauricius, nebo do Kazachstánu, Uzbekistánu…  

 

 

 

(Na fotce je kufr s osobní výstrojí a výzbrojí člena jednotky: Karabina Bushmaster M4 - A3, Pistole Glock 17, Samopal HK Mp5 - SD6, optika a kolimátory. Dále komunikační prostředky - Motorola. V dolní části obrázku pod kufrem je vidět kousek samopalu SA vz.58 v pouštní kamufláži, osazeného kolimátorem a taktickou svítilnou.)

 

 

 

 

 

 

Práce to je důležitá a z toho co bylo dřív, zbyly jen  hodinky a prsten se znakem jednotky. Taky mně zbyly dvě jizvy po kýle v podbřišku, každá asi dvanáct centimetrů dlouhá a obě jsou ošklivé. Jedna malá jizva na noze jedné a tetování v podobě malého blesku na noze druhé.

Kuvajt, Irák, pár míst na Balkáně, kde se stal soused sousedu vlkem a na které je dobré zapomenout a nezapomenout zároveň, Afghánistán...

Neskutečná hromada vzpomínek.  

 

 

 

Další a další turnusy kluků  z jednotky se ,,točí” v Áčku i jinde na světě. Přeju jim, ať mají vždycky dost vody a munice. Ať té munice potřebují v akcích co nejmíň. Ať jsou jejich akce úspěšné a jejich přítomnost na území nepřítele při HUMINT (získávání informací pomocí lidských zdrojů) nezpozorovaná. Jejich vysílačky ať jsou vždy funkční a spojení vždy čisté a srozumitelné. Ať jejich kroky a kola jejich vozů vedou vždy mimo tlakové desky ,,IVZ" (Improvizovaných Výbušných Zařízení). Ať na ně po návratu z akce na základnu vždycky čeká pořádný ,,bufet”, sprcha a alespoň jedna klidná noc, aby se mohli dát do pořádku. Ať na ně doma pořád čekají s láskou všichni ti, které tam  před odletem nechali. 

 

 

 

Až po zem!!! 

   

 

Autor: Vladimír Kroupa | úterý 18.11.2008 11:12 | karma článku: 26,10 | přečteno: 5461x
  • Další články autora

Vladimír Kroupa

V Brně sněží, v ODS jsou zřejmě závěje…

Primátorka Brna, paní Vaňková, si naběhla s jednou pitomou fotkou. Veřejnost neví, co se dělo po cvaknutí foťáku, ale vnímá, co se děje po zveřejnění oné fotky...

2.8.2023 v 14:11 | Karma: 44,52 | Přečteno: 5535x | Diskuse| Společnost

Vladimír Kroupa

Pomáhat Ukrajině ano, ale ne za cenu hlouposti...

Jak už asi mnozí z Vás vědí, z ukrajinského obilí a dalších potravin se stává problém. Jedna věc je jeho množství, druhá věc je riziko zdravotní závadnosti takových komodit...

18.4.2023 v 10:33 | Karma: 46,62 | Přečteno: 10217x | Diskuse| Společnost

Vladimír Kroupa

Málem jsem zabil dítě / Málem jsem umřel…

Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem...

23.3.2023 v 11:09 | Karma: 20,05 | Přečteno: 833x | Diskuse| Společnost

Vladimír Kroupa

Den, kdy se naivům zastavil dech…

Píšu naivům, protože člověk nenaivní, nebo třeba šachista, co umí přemýšlet o dva tahy dopředu, musel s něčím takovým počítat. Otázka nezněla - zda, ale - kdy...

24.2.2023 v 13:59 | Karma: 31,22 | Přečteno: 1379x | Diskuse| Společnost

Vladimír Kroupa

Proč není dobré pro mír ustupovat zlu…?

Protože zlo takový mír neocení, naopak udělá všechno proto, aby takový „mír“ v budoucnu pošlapalo. Co bude pak? Další ústup a další domnělý mír...?

17.2.2023 v 13:43 | Karma: 43,34 | Přečteno: 3846x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar

27. dubna 2024

Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...

Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste

27. dubna 2024

Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...

Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump

26. dubna 2024  22:27

Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...

USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek

26. dubna 2024  21:30

USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...

  • Počet článků 2182
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 3086x
Bývalý bouřlivák, bývalý rváč, bývalý voják štěstěny, bývalý kalič, bývalý spisovatel. Současný pozorovatel všedností i jinakostí, na které se dnes ze svého skladu vzpomínek dívá úplně jinak, než jak se na ně díval v těch bývalých, bouřlivějších dobách...

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené knihy

Oblíbené články

Co právě poslouchám