Těší mě, Cháron...(3) - Opona se zvedá...

,,Měla bych pro vás návrh. Když budete souhlasit, mohlo by to být fajn a třeba by to mohlo k něčemu být. Co byste říkal tomu, kdyby jsme si spolu zítra vyšli ven?“

Kostel v areálu lécebny v Bohnicích

,,Jak to myslíte?!“ – byl jsem opravdu překvapený. 

,,Prostě se zítra po obědě sebereme a půjdeme spolu někam do centra Prahy. Budeme se procházet a vy se budete jen tak rozhlížet okolo sebe. Možná, že dojdeme někam a uvidíme něco, co by vás mohlo popostrčit alespoň o maličký krůček zpátky do vašich vzpomínek.“ 

,,A to můžu…?“ 

,,Myslíte, jestli můžete uvidět nějakou ulici, nebo dům, nebo cokoliv, co by u vás mohlo vykřesat jiskřičku vzpomínek? Nebo máte na mysli to, jestli se smíte vzdálit z léčebny?“ 

,,Vlastně jsem myslel nejdřív na to, jestli odtud opravdu můžu na chvíli vypadnout. Teď, když nad tím tak přemýšlím, tak mě zajímá i to, jestli fakt můžu vidět, nebo zažít něco, co u mě ,,rozsvítí vypínač“ a já budu zas ve své hlavě ,,doma“…“ 

,,No, tak jednoduché to asi nebude, pochybuji, že by mohlo nastat něco, co by vám kompletně a beze zbytku vrátilo paměť. Určité dílčí střípky se ale mohou poskládat. Třeba jen něčí tvář, slovo, nebo i vůně. Bohužel byste se měl připravit na to, že s největší pravděpodobností si nikdy nevzpomenete kompletně na celou svou minulost…“ 

,,Ale jsou přeci i takové případy. Třeba nějaký stres, nebo šok, po kterém se opravdu jednou ,,rozsvítí“. Ano, nebo ne?!“ 

,,Jistě. Lidský mozek známe méně, než naší sluneční soustavu, já jen ve vás nechci vzbuzovat nějakou falešnou naději. Teď je důležité, jestli s tím vůbec souhlasíte a jestli se mnou chcete zítra jít?!“ 

,,A mám snad na vybranou?!“  

Půl druhé ráno. 

Zase nespím. Včera za mnou znovu byl kapitán Kadlec. Nakonec z něho vypadlo, že ti jeho experti nejsou schopní jednoznačně potvrdit, jestli ty brzdy na Audině byly opravdu nějakým způsobem ještě před nehodou poškozené. Oheň a jeho žár dost radikálně poznamenal celý brzdový systém a i když podle některých markantů tady ta možnost byla, dokázat nemůžou nic. To ho asi nepotěšilo. Přibyla mu další ,,neznámá“. 

,,Odkud máte to tetování?“ 

Narážel na krásnou ,,kérku“ na mém předloktí. 

,,To mě zkoušíte? Jak to mám vědět, odkud ho mám?!“ 

,,Bod pro vás, pane ,,No name“. Máte pravdu, říkal jsem si, že se třeba chytíte…“ 

Jeho pohled byl pořád upřený na mou ruku. ,,Seděl“ na ní tygr. Uši měl připlácnuté k hlavě a jeho vyceněné tesáky byly impozantní. Levou přední tlapou přidržoval na zemi hada – kobru. Ta měla od jeho pracky vztyčené tělo a její ,,kápě“ byla útočně rozevřená. Z rozeklané tlamy trčel typický, hadí jazyk. V jeho pozadí byly vidět jedové zuby. Měla hlavu na stejné úrovni s tygrem a vlastně si hleděli do očí. 

Nekonečný obraz boje dobra se zlem – to bylo to jediné, co mě při pohledu na ten obrázek napadalo.  

Na nic okolo jeho vzniku jsem si ale nevzpomínal. 

,,Je to hezká práce. Víme, že zavřený jste podle databáze otisků prstů nebyl. Tedy alespoň u nás v republice ne. Taky tady v kriminále – pokud je mně známo, tak hezký kérky nevznikají… 

,,Jestli vám to pomůže, tak obřezanej taky nejsem. Tak to asi nebudu Žid! Tím se okruh vašeho pátrání, řekl bych celkem zužuje…“ 

Už mě vážně svýma otázkama sral – jinak se to říci nedá!  

Byl to vážně super pocit, být někde jinde, než mezi stěnami nemocnice, či v zahradě v Bohnicích. 

Doktorka Víchová byla skvělá. Přinesla mně dokonce nějaké džíny, košili a svetr. Moje oblečení, co jsem měl na sobě v době nehody, zřejmě zmizelo někde v nemocniční spalovně a tepláková souprava, kterou jsem měl v léčebně by asi nebyla na ,,procházku“ to pravé… 

Pomalu jsme se courali po centru Prahy. Byl to zvláštní pocit, necítil jsem se tam úplně cizí, ale přitom jsem nepoznával žádné z míst, které jsme při chůzi míjeli. Až jsme došli na nějaké náměstí, jemuž vévodil kostel. Dnes už vím, že to bylo Náměstí míru  a ten kostel je zasvěcený svaté Ludmile. 

Tam se to stalo! 

Vlevo od nás zazvonila tramvaj na chodce. Nějaká vlákna v mém mozku k sobě našla cestu a já  jsem věděl, že jsem tam už někdy byl. 

,,Počkejte prosím!“ 

Zastavil jsem se a zachytil jsem doktorku za ruku. V tu chvíli jsem ani nepřemýšlel, jestli se hodí, že jsem se dotkl její ruky. Ani ona to, jak se zdálo nebrala nijak osobně a jen zůstala stát a upřeně sledovala můj obličej. 

,,Vy jste si na něco vzpomněl…!“ 

Neptala se, prostě to konstatovala. Byla dobrá. 

,,Nedá se říct, že bych si přímo vzpomněl, ale najednou vím, že to tady znám. Tudy jsem chodil. Můžeme jít támhle dolů napravo?!“ 

Vykročili jsme směrem, kterým jsem ukázal a já už dopředu věděl, co tam najdeme. 

Banka! 

Zůstali jsme před ní stát. Byla to pobočka Komerční banky. Snažil jsem se poskládat dohromady střípky rozptýlené v mé paměti.  

Marně, dál jsem se nedostal… 

Jediné, co jsem na beton věděl, byl fakt, že to místo znám. Pracoval jsem tady? Mám tady účet? 

Otázky, otázky, otázky. 

,,Chcete jít dovnitř?“ - vytrhl mě z přemýšlení doktorčin hlas. 

,,Myslím, že tam musíme jít. Proto jsme přeci venku…“ 

Vpravo před námi byly dva- tři schody. Nad nimi byl po pravé straně pultík, za kterým seděl chlápek v černých kalhotách a bleděmodré košili. Naproti němu byla řada zasklených přepážek. Po naší levé ruce pokračovala hala asi dalších 10 – 15 metrů. Na konci bylo vidět schodiště vedoucí kamsi dolů, do suterénu. Já najednou s jistotou věděl, že vedou k depozitním schránkám. Po obou stranách haly byly stoly a u nich úředníci a úřednice. Jak jsme tam tak stáli a rozhlíželi se, od jednoho z těch stolů se zvedl mohutný chlap a přišel k nám. 

Natáhl směrem ke mně ruku jakoby k pozdravu. 

,,Dobrý den! Už jsem vás tady u nás dlouho neviděl, pane Pokorný…“  

Bingo…! 

Byl jsem jako opařený. Ne, jméno Pokorný ve mně neprotrhlo žádnou hráz vzpomínek. Byl jsem jen překvapený z celé té situace. Asi to trvalo celou věčnost, než jsem přijal do své a stiskl jeho ruku. Vůbec jsem nevěděl, co mám říkat. Ten chlápek, jeho tvář, ani hlas mi nepřipomínaly vůbec nic. 

Doktorka Víchová byla pohotovější. Zatahala mě za rukáv a spustila herecky afektovaným hlasem. 

,,Stejně jsme tady zbytečně miláčku! Ten výpis ti tady nikdo bez kartičky nedá a je to ztráta času! Mohl jsi se večer u mě mrknout na NET a ten výpis si vytisknout…!“ 

Úžasně ,,rozhořčeně“ pohodila hlavou a já se konečně pomalu dostával do role. Bankovní úředník pozvedl ruce dlaněmi k nám a myslíce zřejmě na pověst a klid v bankovním domě, začal těmi dlaněmi mírně pohybovat ze strany na stranu. 

,,Ale není třeba se rozčilovat. Samozřejmě, že u tak váženého klienta, jako jste vy, pane Pokorný, uděláme vše, aby jste tu nebyl zbytečně! Račte prosím k mému stolu, vše vyřešíme raz – dva.“ 

Dlaní na mém rameni mě nasměroval ke stolu, od kterého se před okamžikem zvedl. Doktorka si sedla s oním úžasně nasraným výrazem, jakého jsou schopny jen ženy, které ještě netuší, že jsou na začátku své porážky a nehodlají se dát lacino. K dovršení své role si přehodila nohu přes nohu a tou horní jakoby nervózně pohupovala. Paže měla překřížené na prsou a prsty jí škubaly, jako by měla tiky. Doslova z ní sálalo -,,no tak to se uvidí, kdo měl pravdu…“ 

Byla skvělá! Dokonale uměla využít všeho, co se asi naučila od svých neurotických pacientů a pacientek. Úředník se na mě usmál, na doktorku jen mrkl pohledem, při němž se na jeho rtech úsměv změnil v škleb. Asi si v duchu říkal něco o tom, jako - ,,chudák chlap, ale já jí ukážu hysterce jedný…!“  

A tak i on sedl na lep ženské rafinovanosti. Trvalo to jen pár minut a měl jsem v ruce list papíru. Úředník tím zřejmě porušil hromadu nařízení, určitě měl po mně chtít alespoň občanku, když už jsem neměl bankovní, identifikační kartičku. Jak už jsem řekl – ženská rafinovanost dokáže dělat z chlapů blbce. Konec konců, jeho nařízení, to nebyl můj problém. Můj problém měl podobu potištěného listu papíru, který jsem držel v ruce. Úředník se s námi rozloučil se žvatláním o vážených klientech a o tom, že když se chce, všechno jde… 

,,Ježíši to byl vůl…!“ 

Překvapeně jsem se na doktorku podíval. Zakrývala si pusu dlaní a se zakloněnou hlavou se od srdce smála. 

,,Promiňte, já si nemůžu pomoct…!“ 

Byla skvělá a mě v tu chvíli napadlo, jestli je v jejím životě někdo, pro koho se takhle krásně směje každý den. Celá tahle,,akce“ mně jí pomohla vidět nejen jako krásnou, ale i ,,normální“ ženskou. Se smyslem pro humor a lidsky hřejivou. Při pohledu na její zdravý smích jsem se rozesmál taky a uvědomil jsem si, že je to poprvé, co se od nehody směju. Kdy jsem se naposledy smál před tím, to jsem si stejně, jako cokoliv co bylo ,,před tím“ nepamatoval. 

Text který jste právě dočetli, je pokračováním mé detektivky - ,,Těší mě, Cháron..." Je to o muži, který při autonehodě ztratil paměť a čeká ho boj o život s lidmi, kteří mu nevěří, že si ze své minulosti nepamatuje vůbec nic. Musí si vzpomenout na vše, co se naučil, aby přežil. Jak už to bývá, jde o veliké peníze, o veliký zločin, který k nim vedl a o lásku, která krutě skončila. Je to o vůli přežít za každou cenu. Doslova...