Práskni do koní…

Pane Vávra, kde máte bejt?! Už patnáct minut na vás čeká sestřička na vyšetřovně, tak hybaj, práskněte do koní…

Kým, nebo čím vlastně dnes je? Je ještě člověkem, nebo už jen věcí, se kterou ostatní strkají sem a tam, podle nějakého jemu neznámého itineráře? Už dvanáct let je uklizený před vnějším světem, rychlost jeho žití určují lékařské prohlídky, vyšetření, a jediný, koho opravdu zajímá, je asi jen jeho zdravotní pojišťovna, která by ho raději viděla nečerpajícího „její“ prostředky, čili bradou vzhůru.

Vlastně ani neví, co ho tady na tom světě ještě drží, snad něco z té jeho bývalé síly, o které ví už jen on a možná je svědectví o ní na nějakých starých fotkách, pokud někde existují. Co na tom, že býval zvyklý žít pod modrou oblohou? Že za svůj život vystřídal mnoho povolání, a byl vším možným i nemožným? Po válce, když se jako mladý kluk vrátil z "Raichu" z totálního nasazení, a když zjistil, že celou jeho rodinu Němci popravili pro údajnou spolupráci s odbojem (mimochodem to byl nesmysl, a k jejich zatčení došlo na udání jednoho špíny, co ho odvrhla Vávrova starší sestra...) zakotvil u koní ve svém malém rodném městě. Aut bylo tehdy málo, benzínu ještě méně, a tak byl se svým povozem v jednom kole. Když přišli komunisti, někdo někde si vzpomněl na koňáka Vávru, a aby nebyl překážkou v budování lepších a rudých zítřků, koně mu sebrali a udělali z nich buřty. Dostal na vybranou – buď se stane zaměstnancem Státního statku, kde bude kydat hnůj, nebo ať si z rodného městečka táhne, kam chce.

Buřty z jeho koní už byly sežrané, tak ho nic nedrželo…

Pak dělal skoro deset let kdesi na Šumavě u lesáků. Dostal starou, věčně nadýmáním postiženou kobylu, žil v cimře nad místní hospodou, a bolševikům navzdory byl šťastnej. Dělal v přírodě, s chlapama, co z většiny věcí nedělali vědu, a politika tam bylo skoro sprostý slovo…

V tý době za ním do jeho pokojíku chodila jistá Marie Purkrábková. Trvalo jí dost dlouho, než jí došlo, že samorosta Vávru pod čepec neužene. Když se jí rozjasnilo, zmizel Vávra z jejího života i z podkrovní komůrky…

Kdo by ho potom hledal, nacházel by ho po mnoho a mnoho let na jedné přehradě, kde byl k ruce hráznému, a kde dělal všechno, co se mělo udělat rukama. Zase měl nebe nad hlavou, k tomu vodu u nohou, a zase byl šťastnej. Okolí přehrady si zamiloval tak moc, že se rozhodl, že dál už nepotáhne. Nikdy se už neoženil, v legraci někdy říkal, že má za ženu oblohu. Ve chvílích volna chodil na houby, pomalu udržoval starý domek v jeho chátrání, na stráni pod lesem vždycky na podzim vylézal na posed, kde poslouchal jeleny, jak v době říje řvali na celé okolí, a od jara do podzimu rybařil na řece, co se vlévala do přehrady. Nejraději chodil na pstruhy, šestnáctý duben byl pro něho doslova svátek (šestnáctý duben je dodnes dnem konce hájení a zahájení lovu na pstruhových vodách, a mimochodem, víte, kolikátého je právě dnes...?). Koupil si starou motorku, dvěstěpadesátku péráka. Na ní se mohl za svými milovanými pstruhy vydávat mnohem dál proti proudu řeky... a času... S přibývajícími roky se mu však zhoršovaly oči a zpomalovaly reakce. Než měl možnost si to naplno uvědomit, při jedné takové jarní cestě za tečkovanými krasavci z peřejí, se s tou svou mašinou v ostré zatáčce, co jí místní mezi sebou říkali „stoosmdesátka“, vysekal…

Vzali mu oblohu, les, i vodu. Zavřeli ho do nemocnice, z ní ho poslali do další, pak zase do další, a nakonec ho zastrčili do jedné „eldéenky“ kousek od Prahy. Jeho život už neřídil východ slunce a večerní líhnutí jepic na pstruhové říčce. Roční období mu neoznamovalo jarní zpívání ptáků, letní vůně zrajícího obilí, podzimní čas jelení lásky, ani zimní ticho první sněhové vločky, co stydlivě dopadla na zem…

Čas mu měřily vizity, příchody a odchody spolupacientů, které se odehrávaly většinou nohama napřed, jen občas, když bylo hezky, mohl si jít sednout na oprýskanou lavičku do malé ústavní zahrady, kterou udržoval jen čas, ten zahradník, co všude sází plevel a bodláčí.

Jeho poručníky se staly nerudné, mizerně placené ženské v nemocničních úborech, které snad nikdy nebyly mladé, zato měly odjakživa náturu drába. Čím dál více v něm rostla chuť udělat něco, co by od něj asi nikdo nečekal. Měl chuť poslat všechny k čertu, a prásknout do koní.

Udělal to.

Jednou ráno, bylo to šestnáctého dubna... ho nemohli najít. Zmizelo jeho oblečení ze skříně, zamatlané brýle, i zprohýbaná stará kožená náprsní taška, s pár stovkami a zažloutlými fotkami páru koní, co z nich kdysi bolševici nadělali buřty. Na pokoji po něm, krom několika spolupacientů – ležáků, zbyla jen ústavní berla. Hledali ho všude možně, ale protože neměl žádné živé příbuzné, neměli vůbec tušení, kam se mohl vydat. Policie zjistila, že odjel posledním nočním vlakem do Prahy, a tam jeho stopa končila. Odtud mohl jet doslova kamkoliv, vlakem, autobusem...

                                                                      ---------------------

Byl to jen takový kratičký článeček, až úplně dole, na prostřední stránce novin. Psalo se v něm, že kdesi u jedné vodní přehrady, na dohled od přehradní hráze, nalezl rybář bezvládné tělo nějakého staříka. Vypadlo to prý, jako by spal. Seděl na břehu opřený o strom, tam, nedaleko od jedné takové zvláštní ostré zatáčky, co jí místní neřeknou jinak než "stoosmdesátka", staré, věkem a celoživotní dřinou pokroucené ruce měl složené do klína, a na jeho těle nebylo nalezeno žádných stop cizího zavinění na jeho smrti. U starcových nohou v trávě ležel pokroucený borový klacek, co mu snad sloužil jako hůl.

Jedno se ale v článku nepsalo. Lékař, který byl na místo přivolán, aby mrtvého ohledal, kroutil prý v údivu hlavou, protože by dal ruku do ohně za to, že výraz v nebožtíkově tváři, obrácené k obloze, by se dal nejlépe vyložit jako úsměv…