Marnost nad marnost…

Vždycky jsem si chtěl napsat alespoň kratičkou divadelní hru. Nějakou komedii, nebo tragédii. Když jsem poznal pana Williama Shakespeara, věděl jsem, že se mu sice nikdy nevyrovnám, ale že se o to přesto budu naivně pokoušet…

                                                             --------------------------

Král, přichází král. Král jde, slyšte, slyšte. Uctěte krále!

„Co za den dnes, snad konec světa, či začátek světa nového, že oba dva, synové moji, něco máte na přetřes, a oba stojíte tu zpříma. Snad neštěstí, snad děs, já vidím ve vás dřímat…?! Co tvé srdce trápí, Edgare, můj prvorozený synu, mluv, já přísahám, když nevyslechnu tě, ať zhynu.“

„Zdráv buď, králi, otče velmi drahý, slyš, proč plýtvám časem tvým, proč srdce trhají mi hvězd neblahé dráhy. Tu stojím, a tvrdím, že pravdu dím, když říkám, tvůj druhý syn, a ten co má mi býti bratrem, poskvrnil slib před Bohem, a mého manželství je vrahem.“

„Mluv, Edgare, jak může býti zlem, ten který je ti blízký, ničím menším, než rodným bratrem jen?“

„Elizabeth, žena moje, králi, a otče můj drahý, svěřila se lazebnici, že srdce její můj bratr John, ve svém srdci hájí. Však kdyby jen to, což nemilujeme snad každý platonicky to, co nemůžeme míti? Což často všichni netoužíme po tom, od čeho nesmíme mít klíče? Však bratr můj šel dál. V ďábla jménu nechal vést se mrzkou touhou chtíče.

A žena moje? Jak léto jaru spěchá v ústrety, jak stonek růže ozdobí se trnem, tak její lůno vyšlo vstříc zde tomu zrádci, co není již mým bratrem!

Já trvám na tom, že boj mou hanbu smyje, že když John zde, se k hříchu nepřizná, ať ukáže před celým světem, jak jeho lež se bije“

„Jaká budou v obranu tvá slova, Johne, synu můj drahý? Čím ubráníš svou čest, s čím svěříš se svému otci, svému králi? Važ dobře svá slova, vždyť nic menšího než čest a život jsou v sázce!

Opakuji, važ svá slova, pro bratry, syny moje oba.“

„Zdravím vás, otče můj… a králi. Já na první místo stavím své synovství k vám, před oslovením, jenž patří králi. To ne že bych si nevážil vaší pomazané hlavy, jenž koruna vlády zdobí, já jen spíše než králi, zde otci chci se svěřit, a doufám, že budu to já, komu dnes bude otec jeho věřit.

Bratr můj má proti mně zde těžké obvinění, však pravdy, té jediné a čisté, slůvka na něm není. Žena jeho, Elizabeth, je jistě krásnou paní, však v srdci mém, i v loži mém, já přísahám, pro ni místa není. Já jedné jediné jsem slíbil slibem vroucím, že jen ji budu milovat, a k ní se v myšlenkách vždy vracím. Proč měl bych chtít snad ženu jinou, a ještě paní bratra mého, švagrovou mou jedinou?!

Mé srdce patří celé Sofii, zda lžu vám, pane, otče, králi, nechť jedu číši plnou vypiji! Já podezření mám, že situace přesně opačná zde leží, že Edgar, bratr můj, je lhář, a jemu o mou Sofii, než mně o jeho Elizabeth, běží! Však zeptejme se té, o jejíž čest se zde též hraje, ať Elizabeth řekne, kde pravda jest, a jaké kličky, uzly, skrývají její taje.“

„Slyšte mou vůli, já král vám přikazuji! Ať dříve než písek místo v skleněných baňkách hodin změní, ať v pokoře a v úctě, a v pravdě celém znění, Elizabeth, žena mého syna, do síně k nám přijde v okamžení!“

„Zdravím vás, otče mého muže, pána mého a syna krále. Stojím tu před vámi, bych v pokoře a lásce k vám, a oddanosti nesmírné, svěřila se soudu vašemu, i když mi to bude velmi nemilé.“

„Mluv, Elizabeth, snacho moje, ženo syna mého, a následníka prvorozeného. Který z bratrů, teď nehleď, že jsou mi syny, má pravdu, a který je snad pomýlený? I ty važ slova, jejich síla je silou meče, i z jejich dopadu se může stát, že proud krve po nevinném či vinném steče!“

„Co pro květ den, co noc pro netopýra, to v životě pravda – lež, jedna mince všehomíra. Když jedna stoupá, tu druhá nízko hnije, co bratr – sok, to třesk a zbroj a krev se proudem lije. Já nerozumím tomu, pane, jak v kleštích bych dnes byla, jak v černé noci sluje, jak hmyz v soukolí se cítí, a ne jak člověk ve dne, kdy slunce okny svítí.

Já povinována jsem úctou a věrností svému muži, však co to? Můj dech se nelibostí úží, ať udělám a řeknu, tak vždy se špatně stane, ó nebesa, co mám vám říct, můj králi, milovaný pane…?!“

„Jen pravdu, pravdu celou, zda mělas v loži Johna, zda byla jsi tak smělou. Co říkám – smělou, zda zkaženost se k duši tvojí váže, přiznej pravdu, jak čest ti zde, před králem káže. Já slibuji, že zachovám zákon, vždyť málo je snad na tom, že o syny mé běží. Zde otázka, zde čest, co na srdci mně leží.“

„Pane! Králi můj a tcháne, já přísahám, že na nevěru mi jediná myšlenka nenapadne. Kdo byl ten ďáblův posel, kdo o nevěře, o hříchu, špíně v mé cti, v mém loži, synu vašemu, a mému muži, do mysli zasel? Kdo byl tak zlý, že muže od ženy, ženu od muže, a bratra od bratra dělí, kdo má tak černou duši, že má to na svědomí?!“

„Mluv, Edgare, synu a muži této ženy, kdo zpravil tě o hříchu smilstva, jenž údajně bratra tvého, ženu tvou, spolu s vidinou pekla tíží? Kdo byl ten člověk, snad víc jich bylo? Mluv, ó nebesa, jak mě se, otci, králi, přitížilo. Což v domě mém úklady se dějí, a plány nečisté pro rozbití moci rodu se snad v růstu z bahna chvějí.“

„Otče můj a králi, vždyť řekl jsem to už hned, kdo přivedl mě na myšlenku, kdo zasel do mé duše jed. Lazebnice mojí ženy, to ona měla vyslechnout svou paní, když svěřila se jí, se svým tajemstvím i se svým přáním. Julie, ta žena cechu lazebného, to ona je mi svědkem, garantem práva mého.“

„Slyšte mou vůli, já král vám přikazuji! Julii, lazebnici přivést nakazuji. Ať kde chce je, a co chce dělá, před svůj soud ji král teď volá.“

„Králi, mou úctu máš, to víš, však nemožné je splnit tvoje přání. Všichni dali se ihned do hledání, však Julie v celém hradu není. Snad zmizela všem z očí, snad z rána, snad až po setmění.“

„Co díš, Luciáne, rádče můj a příteli?! Chceš říci, že svědka soudu v celém hradu není? Co je to za pořádky, kdo dovolil, ať zaběhnutý řád se v mžiku chvíle změní?! Jděte a hledejte dál, snad naleznete pravdu, protože pakliže ne, pak lež se odí do brnění!“

Pravdu však nenašli, jen v pravdě mrtvou ženu. Pohleď, králi, a zdrž se stesku stenu. Když nezjistí se, který z bratrů – synů před Bohem má pravdu, pak nezjistí už nikdo, kdo zemře se ctí, či skoná ve lži klamu. A pokud neusmíří je vývoj věcí příštích, budou se bít, jak v písku vzteklí štíři. Bratr bratru sokem, a pravda?

Kdo ji viděl, kdo zvážil ji?! Oč menší sílu má než lež, oč je snad méně důležitá? Vždyť klamaný se často i lži stébla, a rád chytá, lež nemusí bojovat o přežití, jí stačí, když bují umně skrytá…

„Jak zemřela ta žena, čím smrt ji získala na svou stranu? Což já, král a soudce, jasnou odpověď zde nedostanu?!“

„Byla dýkou zvražděna, můj pane!“

„A kdo je vrahem, můj rádče Luciáne?! Kdo znemožnil mé rozhodnutí, kdo stojí za tím, že dál tu bratr proti bratru brojí, a jedna žena, i jedna milenka, se pravdy bojí?!“

„Našel se dopis, můj králi a můj pane, pohleďte, má okraje celé zprohýbané. Mezi ňadry zavražděné Julie se našel, jen o vlas dýce unikl, a je v něm všechno psané.“

„Rychle, podej mi to psaní, drahý Luciáne, a vy všichni, vězte, že blízko je už soud, co má se stát se stane. Musím se rozhodnout, co vynesu, a co nechám ukryto a navždy po temnotě. Všichni jděte, zatím s mírem, a nechte mě teď prosím o samotě …“

I přečetl král list s okrajem zkrvaveným, a uvěřil mu hned, o jeho pravdě pochyb pro něj není. To sám Edgar, jeho prvorozený, přinutil lazebnici lhát o své paní, však netušil, že ona, zahnaná do kouta, sepsala to psaní. Chtěl očernit svou ženu Elizabeth, a spolu s ní se i bratra zbavit. Pak pravdu měl John, když tvrdil, že Edgar má zálusk na jeho milou, Sofii, dosud nedotčenou…

„Ó nebesa, bohové síly nesmírné, čím jsem se provinil, čím zasloužil jsem si vaši nepřízeň?! Čím, jakým jednáním jsem zadal příčinu vašeho hněvu, snad že jsem otec dvou synů, mám toto za odměnu? Proč jeden syn, druhému synu mému o život ukládá? Proč se chce zbavit ženy, která ho je hodna, která ho ctí, miluje, a která je mu věrná?! Jednou ranou, sprostou lží, obou chtěl se zbavit. A mne, otce svého, krále jediného, jemuž ctnost a čest tak sluší, hříchem zlého rozhodnutí, chtěl obojího zbavit, a k úmyslu svému sprostě najít využití.

 Jak přiznat světu, že dal jsem mu ničemu a vraha?! Jak usmířit dva druhé, když sám se neusmířím s myšlenkou, že až do smrti mám žít s vědomím… že vím…?!

Marnost nad marnost, jsou snad děti trestem za hříchy nepotrestané? Jak potrestat syna, a nepotrestat otce…?“

„Slyšte mou vůli, já král vám přikazuji! Přiveďte Edgara, za mnou na hradby, ať pospíší, syn můj prvorozený. Osud je v rukou bohů, a každý jeden z nás jimi budeme souzený.“

„Zdravím tě, králi můj a otče. Přišel jsem na tvé přání, však netuším, proč zde, na hradbách, místo v síni, my povedeme svou řeč.“

„Trpělivost, Edgare, můj synu. Pohleď tam dolů, vidíš všechno to pachtění a hemžení? Pověz, kolik z lidí tam dole asi trápí hlad a nouze? No pověz?!“

„Co je to za podivné otázky, můj králi? Kdybychom v síni vlády, místo zde, na hradbách stáli, pak odpovědět by bylo snadné – není umožněno všem, co hlavě pomazané. Je to už na světě tak dáno, že jedni se nepachtí, a druhým není přáno. Nerozumím otázce stran nouze. Já problém mám, a zajímá mě pouze, jak rozhodneš spor mezi mnou a bratrem. Mezi pravdou a ctí, a lží a hříchu bahnem.“

„Já už se rozhodl, vždyť od toho jsem králem. Pojď ještě více na okraj, Edgare, chtěj vědět vše, a nespokoj se s málem. A hle, tvá dýka od krve je zamazána, pohleď tam dolů, tam pravda je uschována…“

A uchopiv král pevně syna nezdárného, do očí se mu zahleděl. Pak spolu s ním propastí proletěl, až narazili do dna příkopu kamenného. Král se rozhodl, že není místa pro vrahy, ani pro ty, co by museli dle zákona utratit syna svého. Proto zvolil život a vládu nad zemí, pro syna Johna svého, jediného spravedlivého…