Harpyje…

Otevřela oči, a věděla, že je něco špatně. Žila. To přeci nebylo v plánu, to vůbec nebylo v plánu…  

Odmala bylo mezi oběma sestrami ono nehmotné pouto, o jakém se v souvislosti s jednovaječnými dvojčaty často mluví. Tvořily spolu dvoj-jedinou bytost. Jen ony dvě věděly, kolik toho mají společného, přestože ostatní určité rozdíly mezi oběma dívkami spatřovali už od raného dětství.

Susan byla plachá a vždy o krůček pozadu za Karen. Ta byla naopak dítětem, co se po hlavě vrhalo do každého dobrodružství, a byla natolik silná a houževnatá, že dokázala dostat z případné šlamastiky nejen sebe, ale i pomalejší Susan.

Kdyby na ně bylo pohlédnuto jako na jednu bytost, byla by Susan mozkem, zatímco Karen silnými pažemi.

Vyrůstaly ve velikém domě na americkém jihu, jen pár desítek kilometrů od New Orleans. První člověk, který zemřel v jejich blízkosti, tehdy bylo dětem jedenáct let, byla stará služebná Eleonora. Obyčejná žena hispánského původu, s širokými boky, širokým srdcem a dlouhými, jako havraní peří černými vlasy, dosud bez známek šedin. Obyčejná žena, která zahynula neobyčejnou smrtí…

Našli ji jednoho rána ve stodole, kam snad nikdy nechodila, nikdo ji tam nikdy neviděl, a už vůbec ji tam nikdo neposílal. Ležela na zemi v zadní části stavby, a v hlavě, skoro uprostřed té její pěšinky mezi černočernými vlasy, měla zapíchnuté vidle. Podle polohy smrtící zbraně, a podle polohy těla, bylo jasné, že jí hroty vidlí prorazily lebku ve chvíli, kdy stála na nohou, a zbraň tedy musela padat od stropu stodoly. Tam odtud, kde se nacházely hrubě opracované trámy tvořící konstrukci stavby.

Rodiče obou dívek byli tou dobou mimo domov, měli se vrátit z obchodní cesty až koncem dalšího týdne. Byli však nuceni vrátit se dříve…

Pozemek rodiny Petersonových, jak se jmenovali rodiče obou dívek, se stal na dlouhých několik dní místem vyšetřování této podivné smrti. Jenže bez výsledku. Nenašlo se vůbec nic, žádná stopa na vidlích, ani na trámech, žádné otisky. Spousta otisků byla samozřejmě dole, u země, kde často pracoval personál farmy, našly se i otisky dvojčat, která si občas ve stodole, když bylo venku úmorné vedro, zřejmě hrála. Více otisků ale patřilo jen jednomu z dvojčat. Nikdo se tehdy nepozastavil nad tím, proč to tak bylo, když většinou podnikaly veškerá alotria společně.

Ta většina otisků patřila odvážné, ve všem troufalejší Karen…

Ať už se ale ve stodole, nebo v jejím nejbližším okolí našlo cokoliv, nic z toho tehdy nevedlo k nějakému uspokojivému závěru vyšetřování. Čas pokryl prachem neuzavřený vyšetřovací spis, a život šel dál…

Střední školu obě dívky navštěvovaly v nedalekém městě Broswathu. Susan byla dobrá v oborech, které si vyžadovaly analytické myšlení, byla jako buldok, pomalu, ale jistě a bezpečně jdoucí za svým cílem, kterého vždy dosáhla. Karen naproti tomu dokázala divy ve všem, co si vyžadovalo rychlost, pohotovost, odvahu. Ať už šlo o akrobatické prvky v tělesné výchově, nebo v umění zcela otočit ve svůj prospěch pohotovou výřečností předem zdánlivě ztracené zkoušení před přísným zrakem profesorů.

A tehdy do jejich života vstoupila opět smrt…

Profesor Mackenzie, kterému žáci přezdívali Mickeymaus, učil na škole biologii, chemii a fyziku. Jednoho rána přivítal mladšího asistenta hned ve dveřích biologického a chemického kabinetu nesnesitelný zápach spáleného masa.

Profesor Mackenzie ležel na podlaze vedle otáčecí židle u dlouhého pultu. Ze znetvořeného obličeje hledělo vytřeštěně směrem ke stropu jeho popálené oko. Na hlavě neměl skoro žádné vlasy, přestože se ještě den před tím chlubil hřívou hodnou pana Einsteina. Na zemi, kousek od jednoho z koleček pojízdné židle, vedle které mrtvola ležela, nacházelo se větší množství skleněných střepů z několika litrové lahve, v jakých se v uzamčené skříni uchovávaly ty nejnebezpečnější látky.

Čpavý zápach, který se v místnosti mísil se zápachem spáleného masa, spolu s rozleptaným povrchem podlahové krytiny prozrazoval, že obsahem oné rozbité lahve byla kyselina. Jaká, to mladší asistent v tu chvíli nedokázal odhadnout, snad proto, že za běhu chodbou a při neudržitelném zvracení se dost těžko určuje název a zařazení jakékoliv látky, jejíž původ sahá do periodické tabulky prvků…

V místnosti se našlo mnoho stop, vždyť byla jak učitelským sborem, tak často i studenty hojně navštěvována. Vyšetřovatelé se soustředili na možné otisky prstů z hrdla silnostěnné lahve, které se dochovalo prakticky v neporušeném stavu. U tak veliké nádoby, jistě dost těžké, se dalo předpokládat, že ji ten, kdo její obsah vylil na hlavu nešťastného profesora, musel držet právě za její hrdlo.

Jenže tam se nenašlo, až na pár rozmazaných šmouh, nic.

Větší naději si policisté dělali u obsahu profesorova diáře.

Na odpoledne, po jehož uplynutí podle všeho profesor Mackenzie zemřel, měl domluveno několik konzultací s několika studenty. Jako poslední z nich byla v útlém, v kůži vázaném sešitku uvedena Karen Petersonová. Zvláštní bylo, že další list z diáře byl nepochybně vytrhnut, o čemž vypovídal kousek roztřepeného okraje papíru těsně u hřbetu…

Z výpovědi Karen se vyšetřovatelé dozvěděli, že konzultace proběhla v naprosto stejném duchu jako kterákoliv před tím (bylo jen na fantazii policistů, co si pod tím představí, protože ta krásná mladá dívka s kaštanovými vlasy tuto část výpovědi dále nijak nerozváděla…). O profesorovi se začalo ukazovat, že jeho konzultační čas byl mnohem více využíván studentkami, hezkými studentkami, než tomu bylo u jejich chlapeckých kolegů. Samozřejmě mohlo jít o náhodu…

Karen dále uvedla, že odešla po půl páté odpoledne, a to profesor zaručeně žil. Tuto informaci potvrdila i Karenina sestra Susan. Ta do protokolu uvedla, že na svou sestru čekala před budovou, v níž se nachází právě biologický a chemický kabinet, a na vlastní oči viděla, že ve chvíli, kdy z budovy vycházela Karen, viděla, jak profesor Mackenzie stahuje na okně v kabinetu žaluzie. Tuto možnost potvrdilo i šetření na místě činu – otisky prstů na stahovací šňůrce ovládání rolety skutečně patřili mrtvému profesorovi, a navíc si stažených rolet všiml něco okolo tři čtvrti na pět zahradník Simeon, který pod okny v tu dobu procházel. Dívky tento starší černoch ale neviděl, podle jejich výpovědi už byly v tu dobu pryč z areálu školy. Co však ani jedna z dívek do protokolu neuvedla, byl fakt, že hned po opuštění školního pozemku se obě sestry rozdělily…

Nic, opět náraz do mrtvého bodu, další spis ve složce nevyřešených případů…

Na univerzitě v Atlantě vstoupil do života obou dívek jeden mladý muž. Byl to takový ten typ, co mu stačí hýbnout prstem, a „miss škola“ mu padne bez trochy sebeúcty doslova k nohám. Jmenoval se Tim Robins a pocházel z Jacksonvillu. Byl vysoký, štíhlý, jeho jako uhel černé vlasy dokázaly u spousty dívek (i několika mužů…) zrychlit tepovou frekvenci nad rámec normálu. Člověk by řekl, že takový typ, když už bude mít o některou z dvojčat Petersonových zájem, zvolí akčnější a odvážnější Karen. Opak byl pravdou. Tim se začal dvořit plaché Susan. Ta, jako by mu chtěla dát najevo, že to není jeho nejlepší nápad, stavěla se zprvu k jeho pozornosti s jakýmsi zvláštním odstupem, který však Tim považoval za nadmíru roztomilý.

Nedal se odradit, a dál se snažil získat Susaninu náklonnost. Nakonec uspěl…

Karen to nesla s pocitem, jaký dosud nepoznala. Vždy to byla ona, komu dávali nápadníci přednost, a najednou, to se podívejme, malá Susan… Ne že by cítila přímo žárlivost na sestru, to ne, spíše šlo z její strany o zmatek, který ale po nějaké době přerostl v pobavení. Myšlenka na to, jaký je asi Tim v posteli, však v její krásné hlavě hlodala dál.

Samozřejmě, že ho dostala, připadala si, jako kudlanka, jako harpyje, co před ní nemá kořist nejmenší naději na spasení. Nebyl tak dobrý milenec, jak si o něm myslela.

A pak Tima jednoho dne našli s proříznutým hrdlem v jezírku uprostřed kampusu…

V jeho pokoji na koleji našla policie něco málo kokainu, a vyšetřování se celkem logicky svezlo tímto směrem. Ta jízda nakonec skončila v šuplíku s nedořešenými případy, přesto, že se vyšetřovatelé snažili jeho smrti přijít na kloub.

Jenže neuspěli, neměli ani ponětí o tom, jak dokáže být harpyje pečlivá a trpělivá…

Uběhla řada let, a obě dívky se stali dávno ženami. Jedna si vzala úspěšného právníka, druhá dala přednost miláčkovi davů, basketbalistovi, za kterého byli manažeři klubů po celých státech ochotní nabídnout srdce vlastní matky na stříbrném podnose.

Bylo léto, a oba páry, které spolu tak dobře vycházely, které však málokdy dokázaly skloubit své aktivity a volno tak, aby se mohly na delší dobu sejít na jednom místě, trávily vzácné dny společné dovolené na pronajaté jachtě poblíž Nassau na Bahamách. V jednom z dvojčat však bylo mnoho zla, které jakoby poslední dobou vybujelo do rakovinové velikosti. Pokřivená osobnost plánovala, kombinovala, těšila se. Na smrt jediné osoby, která jí stála celou věčnost po boku, zároveň však stínila jejímu vlastnímu obrazu dokonalosti, jak si ho jen vymalovala.

Harpyje.

Vzpomínala na dobu, kdy byly malé děti. Na služebnou Eleonoru, která je načapala ve staré stodole jejich rodičů právě ve chvíli, kdy si obě sestry byly nejbližší, kdy poznávaly navzájem taje těla té druhé z nich. Na slova Eleonory, že vše řekne jejich rodičům, až se vrátí domů. Vždyť přeci to, čeho byla právě svědkem, bylo proti Bohu i přírodě…

Bylo tak snadné opřít o trámy u stropu žebřík, vylézt na něj s vidlemi v ruce, zůstat stát na jeho třetí příčce odshora, a potom jen čekat…

Pak už jen stačilo, aby druhé z dvojčat v kuchyni v domě proneslo, že sestra je „zase ve stodole“, a Eleonora, cítící něco jako zodpovědnost za obě dívky, se sama do stodoly vydala.

Člověk by nevěřil, co dokážou obyčejné vidle, jen tak upuštěné z výšky čtyř metrů…

Žebřík se opět ocitl na druhém konci pozemku, položený podél stěny staré kůlny v sadě. Místo, prach na zemi, kde stál žebřík před chvílí ve stodole, bylo kopajícími nohami nebohé služebné zbaveno veškerých stop po jeho postavení. Pak už jen stačilo otřít předměty, o kterých si pamatovala, že se jich v poslední době dotkla. Jistě nesetřela všechny, ale to nemělo vadit, vždyť nebylo žádným tajemstvím, že si občas se sestrou ve stodole hrály. Někde četla, že to tak zločinci dělají.

Jak to bylo snadné…

Stejně snadné, jako když bylo třeba odstranit toho hnusného chlípníka Mackenzieho.

Jak řvalo, to odporné prase, které se neštítilo šoustat s každou, která k němu do kabinetu přišla. I s její sestrou, se sestrou, jejíhož těla se přeci směla dotýkat jen ona…

Řval a kroutil se jako had…

To s Timem v kampusu bylo více práce, ale chlapi jsou tak hloupí. A hnusní zrádci k tomu. Nikdy neudělají to, co mají, vždy si vyberou špatně. A často na to ke své smůle doplatí. Do dneška se musela smát, když si vzpomněla, jak se poldové vyptávali každého, kdo měl s Timem něco společného, zda si na něm někdo nevšiml, že by bral drogy…

I s Timem ji její sestra zradila, i s ním šoustala, přesto, že na to neměla právo…

Dnes seděla v malé strojovně jachty. Prášky nasypanými do pití u večeře, se jí podařilo omámit jak svého muže, prasáka, který si snad dosud myslel, že ona neví, že spal i s její sestrou, svého švagra, který byl tak hloupý, že jednoho letního večera vůbec nepoznal, s kým se miluje, zda se svou ženou, nebo s její sestrou, a nakonec i ji, svou zrádnou, sestru.

Dnes všichni zemřou, a ona s nimi. Nebyl důvod dál žít, každý, koho v životě potkala, ji zklamal. Ale ona nezklame! To, co se chystá provést, bude vrcholným číslem varieté, zvaném zpackaný život. V jejím šíleném mozku nebylo místo ani pro slitování, ani pro obyčejný pud sebezáchovy.

 A tak škrtla zapalovačem Zippo…

Otevřela na nemocničním lůžku oči. Věděla, že je něco špatně. Žila. To přeci nebylo v plánu, to vůbec nebylo v plánu. Byla pevně přikurtovaná k posteli. Její tělo bylo doslova celé obvázané sněhobílými obvazy. Cítila bolest v každém konečku prstů u svých rukou a nohou, které však už neměla. Všechny končetiny jí musely být amputovány, protože jako škvarky by jí stejně nebyly k ničemu. Přesto podlehla té šalbě nervů, které hlásí bolest i v končetinách, co už člověk nemá…

Harpyje zbavená křídel i pařátů.

Jako by slyšela smích své mrtvé sestry Karen, ten její hnusný věčný smích, kterým se jí vysmívala, že tentokrát malá Susan do cíle nedojde…